Viděli jsme, že Josef svým svatým hněvem nenechal věci v rodině jen tak být. Napřel sílu a rozvolnil příliš pevné sevření mezi Jákobem a Benjamínem. Ve vztahu k otci, tak chtěl docílit určité změny. Sám zažil přílišné připoutání k otci a tuší, že do stejné pasti se teď dostal táta s Benjamínem. To že bratři přivedli Benjamína byla zkouška zaměřená na otce. Změnil se? Je schopen pustit nejmladšího syna do světa? Ano, to se nakonec povedlo, i když jsme viděli, jak těžké to pro tátu bylo. Zároveň, před tím, než se dá bratrům poznat, chce vědět, že se i oni změnili. Už viděl jejich lítost. Slyšel, že považují své chování vůči němu za hřích. Ovšem ještě nezachytil reálnou změnu v jejich chování.  Zinscenuje tak situaci, která bude zkouškou. Bratři buďto prokážou bratrství, nebo ne. 

Genesis 43:34 – 44:12

Představuji si, že Josef udělal něco na způsob sociálního nebo psychologického výzkumu. Položil si výzkumnou otázku: Změnili se bratři? Vzhledem k tomu, že je to muž s téměř neomezenými prostředky, může si situaci nastavit, jak potřebuje a potom bude sledoval, jak se budou účastníci výzkumu chovat. Zkouška začala už předešlí den. Josef dá Benjamínovi mnohonásobně větší porci jídla, než všem ostatním. Rozehraje starý rodinný tanec. Otcovská autorita reprezentovaná Josefem protěžuje nejmladšího syna. Je to známá rodinná dynamika. Místo otce je tu Josef. Místo Josefa protěžovaného je tu protěžovaný Benjamín. Bratři zůstávají stejní. Druhá, složitější část inscenace přichází další den, kdy Josef nechá bratry si myslet, že jim Benjamín uškodil. Nastaví situaci tak, aby to z pohledu bratrů vypadalo, že je Benjamín zloděj. Tím vrazí do skupiny klín. Poštve bratry proti Benjaminovi. Tak jako byli kdysi rozzlobení na Josefovi sny a jeho nezralé dohazovačství, tak teď mohou být rozzlobeni na Benjamínovu zbrklou sobeckou a zbytečnou krádež. Opět stejná rodinná dynamika. Místo nezralého život komplikujícího Josefa je tu nezralý život komplikující Benjamín. Jak se bratři ve stejné situaci po letech zachovají? Budou tančit stejně jako kdysi, nebo jinak? Jak budou reagovat na nespravedlivé protěžovaní nejmladšího rozmazleného bratra? Jak zareagují na to, když by o něj měli přijít? Jak se zachovají, když by měli možnost se sami zachránit a jeho nechat v Egyptském otroctví? Jak naloží tentokrát se svým hněvem na mladšího bratra? 

Genesis 44:13-16

Reakce bratrů je úplně jiná než kdysi. 

1) Neprobíhá mezi nimi žádná diskuse. Zaznívá pouze hlas Judy. Tak jako se dříve mezi nimi ozývali hlasy volající po krvi a penězích, tak teď tyto hlasy mlčí. Během dvou desetiletí se zcela vytratili. Zůstává pouze hlas ochrany bratra. Život je naučil. Výčitky svědomí utvářeli jejich novou morálku. Jsou jiní lidé. 

2) Ztotožnili se s Benjamínem a přijímají kolektivní zodpovědnost za jeho prohřešek. Před vládcem Egypta vystupují jako společní pachatelé. Nesvádí vinu jen na Benjamína. Moje sestra, která působí v armádě mi vyprávěla o tom, jak při formování jednotky dopadá trest určený jednotlivci na celou skupinu. Jeden přijde pozdě, ale ostatní s ním dělají kliky. Učí se tak vnímat svými těly svět kolektivně a nejen individualisticky. Podobně i v našem příběhu se bratři semknou jako jeden muž. Jeden hlas. Jeden osud. Žádné rozdělení. „Hle, jsme otroky mého pána, i my, i ten u něhož se nalezl kalich.“ Judova věta vyjadřuje sílu odhodlání a jednoty. 
Můžeme si položit otázku, co bratry formovalo? Kdysi byli jejich hlasy roztříštěné a vyloučili toho, který je rozčílil svým chováním. Teď jsou jejich hlasy jednotné a přijímají toho, který jim zkomplikoval situaci? Co způsobilo tuto změnu? Příběh nám naznačí odpověď.  Zásadní vliv měli výčitky svědomí. Všimněte si Judovy věty „Co máme povídat? A jak se ospravedlníme? Bůh postihl provinění tvých otroků. Už jsme si kdysi všimli, že když se bratrům v životě nedaří interpretují situaci jako Boží trest za to, že kdysi prodali Josefa do otroctví. Celých dvacet let si to vyčítají, nejsou na to schopni zapomenout. A teď v jejich řeči tento styl myšlení opět probublá napovrch. Nesvalí vinu na Benjamína, že ukradl pohár, ale na sebe, že prodali kdysi Josefa do otroctví. Viděli navíc jaké šílené důsledky jejich dřívější rozbratření mělo na ně samotné i na celou rodinu. Žít v důsledcích vlastního hříchu bylo v jistém ohledu šílené. Proto teď ani neuvažují, že by se bratra vzdali. Zopakovat stejnou chybu? Chybu, za kterou tehdy tolik zaplatili? To určitě ne. Byli to právě výčitky svědomí, které je změnili. Proto se Josefovi nepodařilo v zátěžové testovací situaci bratry rozeštvat proti sobě a vzdát se Benjamína. Všichni jako jeden muž se mu pod Judovým vedením vzdávají. Stud za předchozí hřích, výčitky svědomí a důsledky viny z nich udělali někoho nového. 

To je velmi užitečná a výchovná funkce morálního studu, která je stejná tehdy jako dnes. Když mě někdo přistihne při hříchu, konfrontuje mě, tak se ve mně velmi silně ozve nepříjemný hlas studu a výčitek. Možná si ho ponesu i nějakou dobu, nebude mi dobře, budou místa, která mi můj hřích budou připomínat. Část mě samotného by chtěla zapomenout, neprožívat to. Nejlépe si nějak odpustit a už to neřešit.  Je to ta část mě, která se především chce „cítit dobře“. Ale je tu i alternativní pohled. Třeba mají výčitky svou funkci, třeba jsou opravdu důsledkem mého hříchu a já si je pokorně nesu. Dokonce i když věřím, že je mi odpuštěno Bohem stejně mi při představě mého minulého hříchu mže být špatně. Nemusí mě nutně obtěžovat celý den, ale mohou se periodicky vracet. A to nemusí být špatně. Stud je vychovatelem, možná mě pomalu mění a jednou až se dostanu do stejné situace budu vědět, že tudy cesta nevede. Tam kde jsem sám byl kdysi vnitřně rozpolcen a morálně převrácen budu teď jednotný. Jen se ohlédněte za svým životem, je vám odpuštěno, ale to neznamená že se vám někdy vědomí minulého hříchu nevrací jako jistá zátěž. Možná to není špatně. Co když je to hlas, který vás postupně formuje, tak aby vaše budoucí já bylo lepší, celistvější a morálnější než vaše já minulé?