Představujeme si, že proces usmíření je podobný stavbě klenutého kamenného mostu přes divokou řeku. Nejprve obě strany staví základ pro svůj pilíř. Josef tím, že bratrům odpustil a rozhodl se usmířit. Bratři tím, že přiznali vinu a projevili lítost. To samo o sobě, ale ještě k usmíření nestačí. Stále jsou si velmi vzdáleni. Jejich změna zatím proběhla pouze vnitru, je to příprava na usmíření, není ještě vyjádřené jejich těly ven do světa. Josef pokračuje ve stavbě tím, že iniciuje změnu, udělá vstřícné gesto a potom čeká. Bratři zatím staví svou část mostu tím, že svými pohyby a rozhodnutími dokazují, že se změnili. Dalším krokem bylo vzájemné překonání některých rozdílů, které vznikly vzájemným oddělením. Mostní oblouky se k sobě naklání, když spolu tráví čas na hostině, kde se nají a opijí. Mnoho bariér padne. Přesto se ještě nespojili v usmíření, stále mezi nimi zeje propast. Ještě si totiž navzájem nevyprávěli své příběhy. Možná se sblížil u piva mají spolu pozitivní zážitek, ale to ještě není usmíření, nemluvili o tom, co je podstatné. Stále mají jeden vůči druhému mnoho nevím. A ono nevím zmizí třeba tím, že si sdílí svůj příběh. A tak se pojďme zaposlouchat do Judova vyprávění. 

Genesis 44:17-32

Juda začne Josefovi vyprávět příběh. V rámci procesu usmíření je vzájemné sdílení příběhů nezbytným krokem. Pokud se chci s někým usmířit musíme překonat onu propast oddělení ze které pramení mnoho „nevím“. Nejlepší cestou, kterou znám je vyprávění příběhů. Zároveň ale uvidíme, jak je tato část ošemetná a jak málo stačí aby se stavba mostu zhroutila. 

Juda staví svou část mostu tím, že vypráví příběh. Josef v tu chvíli taky staví. Staví tím, že klidně poslouchá. Nevstupuje do rozhovoru, nenabízí alternativní pohled. Přestože Juda několikrát řekne to, co řekl Josef. Hned první věta zní: „Můj pán se svých otroků ptal: Máte otce nebo bratra?“ Opravdu? Tohle Josef řekl? Takto se ptal? Když se podíváme do příběhu zpět nic takového tam nenajdeme. To bratři sami Josefovi při prvním setkání vyprávěli že mají ještě bratra a otce. Jen si vzpomeňte při prvním rozhovoru Josef opakoval pouze jednu větu „jste špehové, špehové, špehové.“ Juda tedy Josefovi vkládá v rámci vyprávění příběhu do úst slova, která nikdy neřekl. V tuto chvíli se Josef klidně mohl ozvat a říct. Lžeš, tak to nebylo to jsem neřekl. A měl by pravdu.

Určitě jste zažili situace, kdy si dva lidé vypráví o tom, co se událo a jeden něco řekne, a druhý se okamžitě začne bránit, že tak to nebylo, tak to neřekl a začne vyprávět svůj příběh. Všimněte si, že Josef mlčí. Mlčí a nechává Judu vyprávět příběh, přestože už hned na začátku Juda interpretoval Josefova slova chybně. Kdyby totiž Josef nemlčel a ohradil se mohli by se půl hodiny hádat o to kdo co řekl a neřekl před x měsíci. Ale tím by se vůbec nedostali k tomu důležitému. Nedostali by se hlavně k tomu, co Josef neví. Až do 23 verše Juda vypráví společnou část příběhu, ale pak začne vyprávět o tom co se dělo, když byli zpět u otce, a to je to co Josef neví. Pokud by Josef přerušil první část příběhu možná by ani nedošlo na tu druhou. Josef pokorně mlčí a poslouchá. Jde mu v tu chvíli víc o pointu příběhu než o to, kdo co řekl, nebere si osobně to, co říká druhý. Dává druhému důstojnost tím, že ho nechá mluvit, přestože by sám příběh vyprávěl úplně jinak. Přestože mu Juda opakovaně v příběhu vkládá do úst slova, která nikdy neřekl. 

Když si během procesu usmíření začneme navzájem vyprávět příběhy často hned v prvních větách přijde zátěžová zkouška. Zkouška pro toho, kdo poslouchá. Co udělám s tím, když se ve mně vzedme vlna hněvu za to, že druhý vypráví příběh jinak, než bych ho vyprávěl já. A co hůř co když řekne že jsem řekl něco, co jsem rozhodně takhle neřekl. To je velmi křehký moment. Pokud ho jako posluchač neustojím a začnu se vymezovat, vnášet svůj příběh do jeho, hádat se, tak se celé vyprávění zadrhne. Pokud ale vydržím, umlčím sám sebe, třeba si udělám poznámku na papír abych to nezapomněl, tak získám možnost slyšet příběh v celku a třeba se dozvím něco důležitějšího, něco, co jsem nevěděl. Když občas sedím v kanceláři s manželským párem, který si chce vzájemně něco vyjasnit je pro mě zásadní pomoci jim, aby se navzájem slyšeli, aby slyšeli své příběhy tak jak je vypráví. Když se o to pokouší sami na procházce nebo v kavárně často se vyprávění zadrhne. Jakmile jeden řekne něco, s čím druhý nesouhlasí hned se ozve a příběh se zadře. Pokud s nimi však sedí mediátor, moudrý přítel, nebo terapeut, tak nechá manžele mluvit postupně. Začne u jednoho, poslouchá jeho příběh a doptává se ho. Přestože se druhý třeba kroutí v křesle tak v danou chvíli nemůže nic říct. Učí se být trpělivým Josefem, který naslouchá svému bratru, i ve chvíli, kdy mu vkládá do úst slova, která nikdy neřekl. Mlčí, protože dává druhému důstojnost, aby vyprávěl svůj příběh. Mlčí, protože se chce dozvědět to co neví, a nejen prosadit to co ví. Mlčí, protože ví že za chvíli bude mít šanci svůj příběh vyprávět on. 

Součástí procesu usmíření je vzájemné vyprávění si příběhů. Sdílení příběhů je křehkou záležitostí. Ten, kdo vypráví riskuje, jde s kůží na trh, protože mluví sám za sebe. Ten, kdo poslouchá je v pokušení příběh druhého opravovat podle svého, když však pokušení odolá a zadrží proud svých slov možná se dozví něco důležitého. Tak jako Josef.