Jedné noci jsem s přáteli pozoroval ohňostroj. Stříleli z pontononu na jezeře. Protože byl svátek, bylo jezero obklopeno ze všech stran diváky. Přišli jsme později, a tak jsme se museli spokojit s místem pod stromy. Rány a výbuchy jsme slyšeli velmi dobře, ovšem s viditelností to bylo horší. Občas bylo mezi listy vidět problikávající světélka. Nižší ohnivé květy byly pěkně vidět nad hladinou rybníka, ale vyšší, monumentální jsme si mohli pouze představovat podle výbuchů a odrazů světel na hladině. Na rozmrzelé komentáře přihlížejících odpověděla jedna slečna něco v tomto smyslu: „Podívejte, lidičky, je to krásné přirovnání toho, jak tady na zemi vidíme a nevidíme Boha. Ohňostroj jsme viděli, mohli jsme ho částečně prožít, ale pořád to nebylo ono. Toužili jsme vidět více, podívat se za oponu listí a stromů a spatřit krásu, o které víme, že tam je. Stejně tady na zemi toužíme a do smrti budeme toužit po Bohu. Chceme ho vidět více, v celé jeho nádheře a plnosti. Musíme se spokojit jen s jeho záblesky, odlesky a zapojit vlastní fantazii.“ Byla to moudrá slova, která vykouzlila úsměv na našich rozmrzelých tvářích. Děkuji jí za ně. 

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář.

1. Korintským 13:12