S hudební skupinou jsme si oblíbili píseň, ve které Bohu společně zpíváme: dokud dýchám, uslyšíš můj hlas. Je to krásné vyznání skupiny lidí, jejichž službou je vést druhé k tomu, aby už teď začali zpívat oslavnou píseň, která zní navěky před Božím trůnem. Význam písně má však i odvrácenou stránku, která mě opakovaně děsí. Uvědomil jsem si ji, když mi jeden člověk poslal email, v jehož záhlaví stálo „dokud dýchám, uslyšíš můj hlas“. A mně přeběhl mráz po zádech. Email jsem totiž dostal od člověka, se kterým nebylo jednoduché vyjít. Je náročný, problémový a závislý. Jednu dobu navštěvoval naše společenství, ale pak se odstěhoval a některým z nás se částečně ulevilo. Ve zmíněném emailu vzpomínal právě na tuto oblíbenou píseň. Já jsem se však vyděsil jiným významem věty. V prvním okamžiku jsem ji četl jako informaci o tom, že do konce života ho budu muset poslouchat. Toto vědomí mi nebylo příjemné. Potom jsem se zastyděl. V náhlém záblesku vědomí jsem si položil otázku, jestli si Bůh neříká to stejné. Když mu vedeni písní vyznáváme, že dokud budeme dýchat, uslyší náš hlas. Neříká si někdy: „nejen to ne“, „to je to hrůza, furt poslouchat to, co říká“, „byl bych raději, kdyby mlčel a nebyl“. Moje zkušenost s lidmi a se mnou samotným mi říká, že ano, občas jsme si navzájem svou řečí otravní. Ale Bůh je jiný. Věřím, že se na naše žvatlání, koktání a přebrepty dívá stejně shovívavě jako milující otec. Přesto děkuji svému bratru za poučení a varování, abych si dal pozor na svá ústa.

Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku…

Žalm 141:3