Rád jezdím jako vedoucí na tábory. Je to pro mě jedno z nejkrásnějších a nejdobrodužnějších období v roce. Od rána do večera jsem s dětmi a vedoucími při písních, jídlech, hrách, v rozhovorech i na poradách. Už od svých prvních táborů jsem si zvykl, že vstávám alespoň hodinu před ostatními. Vykoupu se ve studené vodě, posadím se u ohniště, modlím se, přemýšlím, vařím vodu na kávu a čaj, připravuji duchovní program a čekám na to, až se probudí vedoucí a přijdou na modlitební chvíli. Zpočátku jsem nad svým chováním moc nepřemýšlel, teď vím, že hodina ráno mě naladí, připraví a dodá mi sílu na celý den. Připravím se k tomu, abych mohl právě probuzené vedoucí, kteří vylézají ze stanů a postupně se ke mně v různých úrovních bdělosti a bolesti trousí, přivítat s úsměvem, vtipem, pěkným slovem a teplou kávou nebo čajem. Opravdu je v tu chvíli rád vidím. Mám rád táborová rána. Věřím tomu, že chvíle mé ranní samoty mají v konečném důsledku pozitivní vliv na celkovou atmosféru na táboře. Vždyť i Ježíš nám šel příkladem a trávil určitý čas o samotě v modlitbě. Čím víc jsem s druhými, tím více potřebuji být sám. Poté co jsem sám, je pro mě jednodušší projevovat lásku druhým. Být s druhými se učím tehdy, když jsem sám s Bohem. 

On se však uchyloval na pustá místa a modlil se.

Lukáš 5:16