Naprostá většina událostí se odehrává za našimi zády. Máme před očima pouze miniaturní výsek reality. Spoustu z toho, co nevidíme ani vidět nepotřebujeme. Nevadí nám, že jsme nebyli svědky západu slunce na jižním pólu, nebo že jsme zameškali jarní deštík na Bajkalu. Netrápí nás, že se koncil, na kterém byl odsouzen Jan Hus odehrál dávno před tím, než jsme se narodili. Nebo, že jsme před chvílí zameškali pohyb prachového mračna na Marsu. Neustále se něco děje, dělo a bude dít a mi nemůžeme být všude. Jsme účastni pouze velice omezeného výseku přítomných událostí. Zvykli jsme si na to, jinak to holt naše těla neumí. Naše smysli mají omezený dosah, dohled, doslech a dočich. 

Ovšem, existují i události kterým bychom rádi přihlíželi, ne z historického nebo přírodovědného zájmu, ale protože se týkají nás samotných.  Stává se totiž, že se za našimi zády odehrávají události, které jsou pro nás důležité. Nevíme o nich, a přitom jsou to zásadní střípky do mozaiky toho, jak vyprávíme svůj vlastní životní příběh. Například žena, která neví že jí podvádí manžel. Za jejími zády se odehrává něco, co je pro ni extrémně důležité. Kdyby to věděla úplně by to změnilo příběh, který vypráví o jejich manželství a změnilo by to její identitu. Je tu něco, co nevidím, a přitom je zásadní. 

To, co Josef neví

Dnes v takovémto momentu zastihneme Josefa. Bratři ho prodali do otroctví. Představuji si, jak klopýtá pouští přivázán provazem k dalším otrokům uprostřed po zuby ozbrojené karavany. Slunce ho pálí na holé kůži. Vzdaluje se od domova. Neví, co se odehrává za jeho zády. My čtenáři máme tu výhodu, že nejsme vázáni pouze na výsek reality vnímané Josefovými smysli. Vypravěč nás přenese za Josefova záda a dozvíme se to, co on neví. Jen poslouchejte:  

Nato vzali Josefu suknici, zabili kozla a namočili suknici do krve. Tu bohatě vyšívanou suknici nechali přinést ke svému otci se slovy: Toto jsme nalezli. Prozkoumej to, prosíme. Je to suknice tvého syna, nebo není? Poznal jí a řekl: To je suknice mého syna Josefa! Sežrala ho divá zvěř! Josef je jistě rozsápán. Jákob roztrhl své roucho, vzal si přes bedra pytlovinu a po mnoho dní truchlil pro svého syna. Všichni jeho synové a všechny jeho dcery povstali, aby ho potěšili, ale nechtěl se dát potěšit a říkal: Truchlící sestoupím ke svému synu do podsvětí. Tak nad ním plakal jeho otec. Genesis 37:31-35

Josef neví, že za svůj život vděčí Rúbenovi, který šlápl na brzdu hněvu svých mladších bratrů. Neví, že může být vděčný Judovi, který nasměřoval pohled bratrů od krve k zisku. Ano dobře nebyl to sice velký posun, nezměnil je k tomu, aby Josefa milovali. Ale to by bylo za daných okolností nereálné. Josef netuší, že díky schopnosti dialogu bratrů unikl hrobníkovi z lopaty. Neví, že když se Rúben dozví o jeho zmizení začne truchlit. Josef neví, že mu bratři roztrhali suknici a potřísnili ji krví. Neví, že poslali k otci nejdříve sluhy, aby se vyhnuli pohledu na jeho první šok. Neví, že otec truchlí a pláče. Neví, že má k němu otec tak silné pouto, že je ochoten vydat za ním do podsvětí. Neví, že byl otec podveden. Neví, že se rodina dál rozpadá a Juda raději odchází. Nic z toho Josef neví. Příběh se odehrává za jeho zády. 

Přitom, to jsou všechno události, které jsou pro Josefa důležité. Týkají se ho. Je to část příběhu, která je pro interpretaci jeho vlastního života a identity klíčová. Josef však neví. Jeho poslední zkušenost s otcem je ta, že ho okřikl kvůli snům. Přidal se na stranu bratrů. Poslal k bratřím na kontrolu, ti ho okamžitě přepadnou a prodají do otroctví. Josef neví nic. A když nevíme, a přitom trpíme a život se okolo nás radikálně mění, tak si domýšlíme. Snažím se odhadnout, co se to tedy za těmi mými zády odehrálo. Je to nezbytné, protože nějak svůj příběh vyprávět musím. A je těžké se smířit s tím, že „prostě nevím“. A tak Josef může spekulovat. Třeba to byl táta, kdo ho vydal na pospas bratrům. Jednali bratři na příkaz otce? Domluvili se všichni proti mně? Třeba ne. Třeba mě táta půjde hledat. Bratrů je jedenáct, to se nemůže přece utajit. A co když zabili bratři i tátu a benjamína. Ale ne, co když to fakt byl táta, když na mě křičel za sny a pak mě poslal pryč. Za Josefovými zády je smysly neproniknutelná temnota a je jednoduché ji zaplnit představami různých monster a děsivých vizí. 

Důsledky nejistoty

Z dalšího vývoje příběhu je patrné, že Josef prožíval nejistotu ve vztahu k otci ještě desítky let po těchto událostech. Dojde nám to, když pozorujeme Josefovu reakci na to, když mu bratří tuto část příběhu poví. Příběh se najdeme ve 44 kapitole.  Bratři jsou u Josefa v Egyptě. Juda ještě neví, že Josef je Josef. Vypráví před správcem Egypta celý příběh a zmíní se i o otcově zármutku a truchlení. Konečně po více jak dvou desítkách let se Josef doví to, co nevěděl. To, co se odehrálo za jeho zády, a přitom jeho samotného určovalo. A jeho bouřlivá emocionální reakce mluví za své, rozpláče se, ani se neudrží jako tolikrát předtím a dá se jim poznat. Já jsem Josef. Potom se jen ujišťuje, že je otec naživu. Jako by mu celou dobu nešlo jen o bratrskou křivdu, ale nejistotu ve vztahu k tátovi. 

Podobně jako Josef tušíme, že se za našimi zády odehráli a stále odehrávají důležité okamžiky, týkající se našeho života. Události, které na náš osobní příběh, na naši identitu vrhají nové světlo. Ale mi je neznáme. Nejistota může být tak veliká, že si manželé najímají detektivy, aby se navzájem hlídali. Tajně si kontrolují emaily, nebo sledují svou sdílenou polohu v mobilu. Přemítají v hlavě a vytváří komplexní fantazie kterými se snaží na základě střípků toho, co jejich smysli zachytili poskládat obrázek toho, co se odehrává za jejich zády. Na některé otázky se odpovědi nikdy nedozvíme. Vyvolávají nejistotu v našem životě. Mám mě rád, nemá mě rád? Proč mě opustil? Můžu za to já nebo ona? Příběh Josefa nám ukazuje, že existují střípky příběhu, které neznáme. 

Podobně jako Josef můžeme i my prožívat nejistotu ve vztahu k rodičům. Neznáme celý jejich příběh. Dokonce nám v naší mozaice chybí i střípky, které jsou pro nás naprosto zásadní. Jedna mladá žena vyprávěla, jak se změnil vztah k jejímu otci. Od malička věděla že jí a její matku opustil, když byla malá. Přestože se občas vídali, dlouho si k němu nebyla schopna najít cestu. Změna nastala až ve chvíli, kdy se od tátových přátel dozvěděla, že nikdy nechtěl děti. Měl v tom od začátku jasno. Měl svůj bohémský životní styl. Nikdy nechtěl děti. Všem partnerkám to jasně komunikoval. Až to jedna zařídila tak, aby se dítě narodilo. Otec na to přistoupil a pár let se snažil fungovat v rodině, ale nešlo to, a tak odešel. Tento střípek mozaiky pomohl mladé ženě navázat vztah k otci. Mohla totiž začít vyprávět svůj příběh jinak. Otec jí neopustil jen tak. Najednou neviděla jen to, jak krátce s nimi byl, ale jak dlouho s nimi vydržel. 

Někdy se příběhu můžeme dopídit a myslím, že to stojí za to, pokud tuto možnost máme. Zeptejte se, dokud máte ještě šanci na to, co byste rádi věděli. Stojí za to nechat si vyprávět příběh od prarodičů. Přesto navzdory naší snaze někdy narazíme na propast zapomenutí, nevědomosti nebo neochoty se s námi o příběh podělit. Co potom děláme se svou vnitřní nejistotou? Jednak ji uznáme. Přiznáme si, že nevíme. Nevím je pravdivá odpověď. Pravdivější než mnoho konspiračních teorií. Nevím je pravda. Zároveň se s nevím nemusím jen spokojit. Jsou totiž věci, které nevím, ale i ty které vím. To, co nemohu přijmout od druhých přijímám od Boha. Pokud si nejsem jistý láskou, přijetím a zájmem ze strany svého otce, matky nebo jiné blízké osoby, je tu někdo, kdo mě o své lásce neustále ujišťuje. Ano uznávám je mnohem těžší věřit v Boží lásku, když ke mně nepřichází, tak jak by měla, tedy skrze druhé lidi, ale přesto se dá vybojovat, naučit se přemýšlet jinak. 

Vždy budou události, které odehrávají za tvými zády. O některých můžeš tušit o jiných se nikdy nedozvíš. A přitom to mohou být střípky mozaiky, které by významným způsobem přepsali tvůj životní příběh. Přesto však naděje Bible spočívá v tom, že ty nejzásadnější informace, které sami o sobě potřebujeme vědět nejsou skryty za našimi zády. Nemusíme si kvůli nim najímat detektivy, dělat analýzu DNA, špehovat nebo úzkostně kontrolovat. Máme je přímo před očima. Bůh nám je říká. On určuje naši identitu a vypráví náš příběh. 

Výzva

Mám pro vás výzvu. Napište si dva seznamy položek, které jsou pro vás důležité. V levém sloupci budou věci, které nevíte a jsou pro vás potenciálně důležité. Nevím, jestli mě má rád. Nevím, jak na druhé působím. A do druhého sloupce si napište věci, které víte.