Josef v prvním dějství příběhu všechny útoky proti sobě přejde mlčením. Nebrání se. Neútočí. Nevmete druhému do tváře proti-urážku.  Dokonce ani nenaznačí, že se mu něco nelíbí. Nenastavuje hranice. Nedá najevo, že překročili pomyslnou čáru. Jakoukoliv křivdu, která se mu stane nechává bez reakce. Jen si všimněte.

Bratři na něj nemluví pokojně a on mlčí. Bratři se ho po jeho vyprávění snu ptají: Opravdu nad námi budeš kralovat?  Skutečně nám budeš vládnout? A Josef na jejich dotazy neodpoví. Bratři ho nenávidí ještě víc a Josef zase mlčí. Otec se ho také ptá. Jaký žes to měl sen? Já, tvá matka a tví bratři se ti budeme klanět k zemi? A Josef mlčí. Neodpovídá na jedinou ze čtyř položených otázek. Mlčí i později když se na něj bratři vrhnou, a svléknou mu suknici. Když ho hází do cisterny, nečteme ani jednu nadávku. Když ho vyndávají z cisterny a prodávají do otroctví, také mlčí. Josefovo mlčení je výmluvné. A budu o něm dnes s vámi přemýšlet. 

Samozřejmě musíme být opatrní, když čteme v Bibli mezi řádky. To, že to tam něco není, může mít více důvodů. Je rozhodně jistější zaměřit se při četbě na to, co text říká než na to, co tam chybí. Přesto ve chvíli, kdy jsou někomu položeny otázky a on mlčí je jeho mlčení odpovědí. A je to odpověď významná. Jen si to zkuste. Až vám někdo položí otázku přejděte ji mlčením. Tázající se nejspíš bude tvářit zmateně. Nebude si jistý, jestli jste ho nepřeslechli. Pokud ale položí druhou otázku a vy zareagujete stejně bude mu jasné, že vaše mlčení je odpovědí. Zároveň je potřeba si uvědomit, že není otázka jako otázka. Bratři se neptají Josefa, kolik je hodin, nebo jak bylo dneska ve škole. Otázky otce i bratrů jsou defacto útoky. Jen místo vykřičníku je na konci otazník. Neptají se proto, aby se dozvěděli odpověď. „Co že jsi to měl za sen?“ Je podobná otázka jako „Co si to o sobě myslíš?“ nebo „Co s tebe bude?“ Jak na takovéto otázkové útoky chcete odpovědět? Nabízí se protiútok, třeba „Co ti je do toho.“ „Buď zticha“ nebo „Nech mě na pokoji“. Josef však žádnou z těchto odpovědí nepoužije. Mlčí.  

Když čteme příběh poprvé, podruhé, potřetí soustředíme se na to, co kdo říká. Děj nás vede po určité cestě a my sledujeme právě tu a žádnou jinou. Když ale jdeme po cestě po několikáté můžeme se rozhlížet i do stran a zjistit, že na cestě, která se nám zdála jasná existují odbočky. Každý moment příběhu je křižovatkou. Postavy se na ní rozhodovali, že se vydají tím či oním směrem. Josefův příběh je vyprávěn tak, že nám o jakékoliv Josefově reakce na bratry nebo otce pomlčí. 

A my známe sami sebe a známe lidi a víme, že když na nás někdo vyjede, urazí nás, položí nám útočnou otázku, nebo nás fyzicky napadne, tak naše reakce mohou být různé. Jsme v tu chvíli na křižovatce. Někteří z nás okamžitě přejdou do protiútoku, bojují, brání se, zaútočí. Svůj hněv okamžitě vystřelíme proti druhému a ten vidí, že narazil. Tohle se mi nelíbí. Mlč. Dej pokoj. Vypadni. A samozřejmě všechny peprnější varianty. Jiní lidé však volí spíše ústup. Hněv ze situace obrátí proti sobě. Peprná odpověď, kterou mohli druhého uzemnit je napadne až po několika dnech. Až když si v klidu v noci scénu přehrávají v mysli. V danou chvíli mlčí. Neví, co by měli dělat. Jsou až jakoby paralyzováni. Josef volí druhou cestu. Mlčí. Mlčí, když mu nadávají, mlčí, když se ho urážlivě ptají, mlčí, když ho svlékají, hází do cisterny a prodávají do otroctví. Mlčí, a vše co se v něm odehrává pro nás zůstává tajemstvím. V první části svého životního příběhu je velmi pasivní. Je objektem, kterému se něco děje.

Zatím jsme jen příběh pozorovali. Ale jak ho hodnotíme? Právě z hodnocení příběhu většinou vytváříme jeho aplikace. Máme se zachovat jako Josef nebo ne? Někdo hodnotí Josefovo chování jako dobré. To je ale borec ten Josef. On je jako Pán Ježíš, mlčky přijímá příkoří, nastavuje druhou tvář, jako beránek vedený na porážku, byl němý ústa neotevřel. Rezonují vám tyto Biblické verše? Někdo jiný však může namítnout no jo. Ale počítá se to? Může někdo, kdo nemá tvář nastavit druhou tvář? Je to známka Josefovi síly, že se udrží a mlčí, nebo slabosti, že se neumí postavit a je tak paralyzován, že neví, co říct. Toť otázka. Mlčení jako známka charakteru a toho, k čemu si myslím že nás zve i Ježíš není nutnost, ale dobrovolné rozhodnutí. Člověk stojí na křižovatce a ví, že by mohl zasáhnout, ale rozhodne se to neudělat. Tak jako Ježíš říká svým učedníkům, že klidně mohl povolat anděli a zastavit jeho zatýkání. Mohl, ale neudělal. Stál na křižovatce a rozhodl se pro pokorné mlčení. 

Když se dívám na Josefa nezdá se, že by si uvědomoval že stojí na křižovatce. Neprokázal, že se umí bránit. Jeho mlčení je mlčením ze slabosti, a ne ze síly. Je ještě mladý, neumí nastavit hranice a bránit se. Pokud bychom nahlédli trochu do budoucnosti, tak až zesílí a dospěje, a bude se cítit bratry ohrožen, tak zjistí, že je schopen na ně křičet a mluvit s nimi tvrdě. A potom co má zkušenost s mlčením i křikem se rozhodne ještě jinak. Uvidíme, že síly svého hněvu konstruktivně využije k dobrému pro sebe i pro rodinu. Vymyslí plán, ke kterému potřebuje sílu hněvu a zároveň sílu mlčení. Bude tátu a bratry zkoušet.   Jeho druhé mlčení a čekání je potom znakem jeho síly a ne slabosti. 

Představte si rodinu. Rodiče spolu mají dlouhodobý vleklý konflikt, který vyvrcholí zpravidla večer. Oba jsou unavení a jejich dny pravidelně končí boucháním dveří, křikem, nadávkami a občas rozbitými talíři. Bydlí v malém domě se svými dvěma dětmi. Jednomu chlapci je dvanáct a druhému patnáct. Slyší hádky dobře, mladší většinou zaleze do postele a celý se klepe. Jeho starší brácha občas vyleze na chodbu a zařve na rodiče, že chtějí klid. Jeden bratr zalézá a druhý bojuje. Oba stojí na křižovatce ale ani jeden z nich si to neuvědomuje. Každý se zachoval tak, jak je mu to přirozené. Později chlapci dospějí, každý z nich má manželku. V konfliktech zjistí, že se chovají stejně. Starší útočí a mladší se stahuje. Jednou se sejdou na pivu, baví se o tom, jak se jim daří v komunikaci s jejich ženami. Po dlouhém večeru blízkého povídání se navzájem shodnou. Brácho chtěl bych být jako ty a umět říct ne. Brácho chtěl bych být jako ty a umět mlčet. Od teď ví, že při každé reakci se nachází na křižovatce zachovat se tak jak je mi přirozené, nebo tak jak by se zachoval brácha. Z přímých cest jsou křižovatky.

Když ti druhý ukřivdí pravděpodobně budeš volit jednu nebo druhou reakci, útočit zpět, nebo se stáhnout. Jedna z nich je ti asi přirozenější. Josefovi byl přirozenější ústup, mlčel ne proto, že by byl tak silný, že se rozhodne z nějakého důvodu nezasáhnout, ale protože bojovat neumí. Možná si myslíš, že jsou tvé reakce automatické, a ty nemůžeš jinak, ale není to tak, jsi na křižovatce. A to že jsi se naučil odbočovat vždy doprava neznamená, že není možné zabočit i doleva. Je to možná trochu těžší, ale občas se to hodí.