V evangelijních příbězích znovu prožíváme napínavý velikonoční týden plný nečekaných zvratů. Zároveň čteme příběh Josefa z knihy Genesis. V této epizodě necháme, aby se oba příběhy prolnuli. Společným tématem je sebeobětování. Příběh Velikonoc je největším příběhem o sebe-obětující se lásce. Ve své nejčistší, nejhmatatelnější a nejslavnější historicky dochované podobě se odehrál právě v příběhu o Ježíšově mučednické smrti a vzkříšení. Jeho příběh byl pro lidstvo tak silný, že se obtiskl do celé řady budoucích příběhů. Nejdojemnější momenty filmů, románů a divadelních her jsou spojeny právě s obětováním se jeden za druhého a s jistým druhem vzkříšení. Ježíšův příběh se stal šablonou podle které vyprávíme ty nejkrásnější příběhy. Dokonce i ty své vlastní. Zároveň je natolik pravdivě vetkán do samotné podstaty tohoto světa a lidského života, že jeho méně slavné předchůdce najdeme v celé řadě minulých mýtů i příběhů. Třeba právě v řeči Judy, který se zastává zloděje Benjamína a nabízí sám sebe jako otroka místo něj. Pojďme si poslechnout závěr jeho řeči k egyptskému vládci o kterém zatím ještě netuší, že je  Josefem. 

Vždyť tvůj otrok se za chlapce svému otci zaručil slovy: Jestliže ho nepřivedu k tobě, budu před svým otcem navždy vinen. Nyní tedy prosím, ať tvůj otrok zůstane místo toho chlapce za otroka mému pánu a ten chlapec ať se vrátí se svými bratry. Vždyť jak bych mohl přijít ke svému otci, když by chlapec nebyl se mnou? Ať nehledím na zlo, které by postihlo mého otce! 

Genesis 44:32-34

Judovo dilema

Juda se nachází na křižovatce. Musí se rozhodnout. Josef jim nabídl, že se všichni krom Benjamína mohou v pokoji vrátit k otci. Muž, u něhož se ten kalich našel, ten bude mým otrokem, a vy jděte v pokoji ke svému otci. Je to poměrně elegantní řešení situace. Rozhodně lepší než to, co navrhoval před pár hodinami sám Juda, že totiž zloděj bude popraven a všichni se stanou otroky. Teď je mu nabídnut pokoj. Okamžitý pokoj pro Judu a většinu bratrů. Takový pokoj by se mohl vystresovanému a zmatenému Judovi klečícímu před nejmocnějším mužem země jevit jako lákavé řešení. Je pouze jedno slovo od pokoje. Nevíme, jestli věřil v Benjamínovu krádež. Možná se na něj zlobil. A možná ne. Třeba znal čistou duši svého mladšího bratra a tušil za vším nějaký podvod, podobně jako s těmi penězi. Vždyť kdyby měl, byť jen nepatrné podezření, nebude žádat smrt pro zloděje. Těžko říct. Ať už věřil nebo nevěřil v Benjamínovu vinu, je pro něj cesta nabídnutého pokoje a Benjamínova zotročení nepřijatelná. Nabízí proto vládci Egypta alternativní řešení. On sám zůstane otrokem a ostatní půjdou s Benjamínem domů. Co stojí v pozadí Judovi sebe-obětující se nabídky? 

Moudří přátelé

Můžeme si představit, že se Juda v mžiku poradí se svými dvěma přáteli. Že jsme o nich nečetli, divíte se? Ale četli. Jedním jeho přítelem je jeho minulé já a druhým jeho hypotetické budoucí já. Jen se pořádně podívejte do textu.

1) Juda se nejprve natáhne zpět ke svému minulému já. Řekne: Vždyť tvůj otrok se za chlapce svému otci zaručil slovy: Jestliže ho nepřivedu k tobě, budu před svým otcem navždy vinen. On sám před několika týdny učinil slib. Zaručil se za svého bratra. Slib byl myšlen vážně jeho porušení sebou neslo tvrdé důsledky věčné viny. To bylo rozhodnutí jeho minulého já. A přítomný Juda své minulé já bere vážně. Zná ho, důvěřuje mu a zůstává mu věrný i když to právě teď znamená, že nemůže vyrazit na cestu pokoje. Jeho minulé já mu říká: rozhodl jsem se, zavázal jsem se, vzpomeň si. 

2) Ve druhé části se dívá do budoucna a nechá promluvit své hypotetické budoucí já. Co by zažilo jeho budoucí já, kdyby jeho přítomné já teď sáhlo po nabízeném pokoji? Odpověď je mu jasná: Vždyť jak bych mohl přijít ke svému otci, když by chlapec nebyl se mnou? Ať nehledím na zlo, které by postihlo mého otce! Ve fantazii vyšle sám sebe do budoucnosit a představí si, jaký nepokoj a jaké trápení by v konečném důseldku sám zažil. Jeho budoucí já nechce zase přihlížet tátovu neštěstí. 

Judovu přítomnému já je v těžké krizové situaci nabídnuta úleva a pokoj. Může to být do jisté míry pokušením, ale pouze pokud by se přítomný Juda řídil principem okamžitého štěstí. Juda však ví víc. Nechává promluvit hlas svého minulého já, které mu připomene závazek. Představí si své hypotetické budoucí já, které nechce vidět trpícího otce. V této perspektivě minulosti a budoucnosti se cesta nabízeného pokoje jeví jako cesta zrady. Zradil by otce, Benjamína ale taky sám sebe své minulé já a své budoucí já. Proto se rozhoduje obětovat sám sebe. Jeho budoucnost je sice nejistá, ale alespoň je v souladu sám se sebou. Jeho sebe obětující se čin není projevem neúcty vůči sobě samému. Není to žádný masochistický způsob, jak se zničit a potrestat. Ne, je to projev úcty vůči sobě samému v širší časové perspektivě. Jeho přítomné já totiž do přítomnosti povolá i hlasy minulosti a představu budoucnosti.

Naše zkušenost

Podobné rozhodování nás čeká mnohokrát za život. Mladý muž se zamiluje do kolegyně v práci, jeho přítomné já má na dosah ruky radost, pokoj, štěstí a rozkoš. Je to velké pokušení. Ale tím by se provinil vůči svému minulému já, které se zavázalo vůči manželce. Provinil by se také vůči svému budoucímu já, které si ponese důsledky nevěry. Možná právě teď před ním leží Judovská cesta oběti. Starší dáma sedí večer sama doma a láká ji lahev vína. Její přítomné já chce zažít pokoj a klid, ale tím by se provinila proti svému minulému já, které se před týdnem rozhodlo že skončí s pitím. Provinila by se proti svému budoucímu hypotetickému já, které ví, že pokud se teď napije, tak jí zítra bude zle a nebude tu pro své blízké. Zůstane věrná svému přítomnému já? Nebo uvidí sebe samu v širší perspektivě a obětuje přítomnost kvůli minulosti a pro budoucnost? 

Ježíšovo dilema

Slíbil jsem vám propojení Judova a Ježíšova příběhu. Ježíš byl nejslavnějším Judovým potomkem. Nese si ve svém těle jeho příběh. A jeho sebeoběující se rozhodnutí dotáhl ještě dál. I Ježíš se nacházel před lidskými vládci. Jeho vystresované a zničené tělo bylo jen jedno slovo od pokoje. Pilát mu nabízí řešení. I velekněžím by možná stačilo, kdyby některé věty odvolal. Navíc kdykoliv mohl povolat armádu andělů a do poslední chvíle ještě sestoupit z kříže. Stejně jako v případě Judy bylo Ježíšovo přítomné já jedno slovo od klidu. Co ho drželo? Proč po něm nesáhl? 

Ve svém Getsemanském zápasu nám odhalil, že se chtěl vyhnout velikému utrpení. Zároveň podobně jako Juda i Ježíš konzultuje své rozhodnutí nejen se svými přítomnými emocemi, ale bere v úvahu i širší souvislosti. Nevím, jak zněla jeho dohoda s otcem, co mu kdysi slíbil, k čemu se zavázal. Ale dovedu si představit, že když říká ne má vůle, ale tvá vůle se staň, tak se vrací do minulosti ke svému minulému já, které se v souladu s Bohem rozhodlo vydat se na cestu kříže. Jeho přítomné já se teď rozhoduje zachovat v souladu se svým minulým závazkem, a nikoliv v souladu se současným rozpoložením. Vždyť proto přišel na zem, aby se za hříšné lidi obětovat. Zaručil se Bohu, že to udělá. Potom se pohybuje zde na zemi a na vlastní kůži pocítí všechny odporné důsledky hříchu lidí. Pomluvy, posměch, lživá slova, křik, touhu po penězích i zradu. Všechno zakusí a v předvečer jeho ukřižování to na něj dopadne se vší váhou. Modlí se, jestli by to nešlo nějak jinak. Není lehké se obětovat za ty, kdo mu ubližují. Ale nakonec i on najde svou identitu ne v tom, jak zrovna věci prožívá, ale v závazku, který kdysi učinil a teď potvrdil. 

Ježíš syn Judův

Juda i Ježíš se kvůli otci obětují za své nezvedené sourozence. Juda se vzdává sebe, aby Benjamín mohl být s otcem a otec s ním. Ježíš se vzdává sebe, aby i ostatní Boží děti mohli být s otcem a on s nimi. Juda i Ježíš vstupují do nejistoty, vzdávají se sami sebe ve prospěch druhého a neví kam přesně je cesta zavede. U obou nakonec nabrala překvapivě pozitivní směr. Juda se záhy dozví, že šlo o test, inscenaci a že se žádné zotročování natož popravování nekoná. Naopak, celý jeho život se vydá na cestu netušeného pokoje dostatku a jednoty uprostřed hladomoru. Ježíšova cesta se po ukřižování také změní a je následována slavným vzkříšením, znovu spojením s druhými i s otcem a pokojem. Jakoby nás příběhy o oběti a vzkříšení znovu a znovu ujišťovali, že sebe obětování má smysl, že po něm následuje netušené vzkříšení. 

Kdo z nás se někdy neprohřešil proti svým minulým závazkům a svému budoucímu já? Kdo z nás nikdy nepreferoval přítomný pokoj a zradil své vlastní minulé i budoucí já? Známe tato pokušení i selhání velmi dobře. Z nekonečného cyklu proher se sami jen těžko vymaníme. Potřebujeme zachránce, který zajistí naše budoucí já a ochrání ho před našimi přítomnými chybnými rozhodnutími. Tímto zachráncem se nám stal právě Ježíš. To on chrání mé budoucí věčné já, před nemoudrými důsledky mé minulosti i přítomnosti.