Blížíme se k vrcholu příběhu. Správce Egypta slavně odhalí svou pravou identitu Josefa. Bude to hodně emočně nabitý moment. Tak si pojďme nejdříve zopakovat jeho předchozí slzy. Poprvé se Josef rozplakal, když se dozvěděl, že se Rúben ho zastal a že bratři litovali svého chování. Byl to decentní pláč, stačilo, aby se na chvíli otočil zády a nikdo nic nepoznal. Druhý pláč vyvolal pohled na Benjamína, blízká vazba s mladším bráškou, který před ním stojí jako dospělý chlap. Josef dokonce musel opustit místnost, tak ho to rozplakalo. A dnes uvidíme ještě intenzivnější pláč. Bude to taková bouře emocí, že se Josef ani nestačí skrýt. Ztratí kontrolu sám nad sebou. 

Ztráta kontroly

Genesis 45:1-3 Josef se už přede všemi, kdo kolem něho stáli, nemohl ovládat a zvolal: Všichni ode mne odejděte! Nikdo u něho tedy nezůstal, když se dal Josef svým bratrům poznat. Tu se dal do hlasitého pláče. Slyšeli to Egypťané a slyšel o tom faraonův dům. Josef bratrům řekl: Já jsem Josef. Je můj otec ještě naživu?

Bylo to náhlé, nečekané, bouřlivé a hlasité. Doteď jsme Josefa zažili jako muže, který má sám sebe pod kontrolou. Nenadává, když ho prodávají. Ovládá se, když ho svádí šéfova manželka. Nasadí masku tvrdosti, když poprvé vidí bratry. Promyslí komplikovaný plán, který pak pečlivě a trpělivě naplňuje. I když se opije nedá se bratrům poznat. Josef vykazuje známky pevného sebeovládání. O to překvapivěji nás v textu zasáhnou slova „nemohl se ovládat“. To, co se teď odehrává musí být něco naprosto jedinečného v Josefově životě. Jak tomu porozumět?

Co říkají slzy? 

Co Josefa tak rozplakalo, že nad sebou ztratil kontrolu? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit zpět do Judovy řeči, která předchází Josefově reakci. Juda v ní zmíní několik věcí, které Josef nevěděl a které by tudíž mohli být potenciálně zdrojem jeho reakce. 1) Vypráví mu o tom, jak bylo těžké otce Jákoba přesvědčit, aby s nimi poslal Benjamina. Bylo to něco nového pro Josefa? Asi ne, vzhledem k tomu, že jsme příběh interpretovali tak, že důvod, proč si pozval Benjamina bylo právě proto, aby rozvolnil vazbu mezi Jákobem a Benjamínem. To by pro něj tedy nemělo být překvapivé. Navíc při pohledu na Benjamína už plakal. Co dál se dozvěděl? 2) Byla jeho emocionální reakce vyvolána tím, že mu Juda vložil ve vyprávění do úst otázku, kterou neřekl? Těžko. To by zareagoval ihned a přerušil Judovu řeč. V jeho reakci by bylo více hněvu, pokud by reagoval na Judovo vyprávění.  3) Pak je tu poslední věc, kterou se Josef dovídá jako novou informaci a to, že otec pro Josefova truchlil. Juda cituje tátu a říká: Vy víte, že mi má žena porodila dva syny. Jeden mi odešel. Volal jsem: Jistě byl rozsápán, byl rozsápán! Až dosud jsem ho neviděl. Mohlo by být ono? Možná ano. Navíc jsme četli, že první otázka, kterou Josef klade bratrům poté co se jim dá poznat zní: Je můj otec ještě naživu? Jako by najednou nemohl myslet na nic jiného. Táta, táta, táta. Zdá se, že jsme chytili stopu. 

Táta

Josef se z Judova vyprávění dozvěděl, to, co nevěděl, a co mu v nitru stále znělo jako zásadní otázka. Co táta? Jak to s ním bylo? Poslal mě tehdy za bratry se zlým úmyslem? Truchlil nebo se radoval, že se mě zbavil? Vždyť na mě přece tehdy křičel, když jsem vykládal sen o slunci, měsíci a hvězdách. Vyprávěli jsme si o tom v jednom z prvních dílů. Síla Josefových emocí nám i jemu samotnému ukazuje nakolik je pro něj bylo dané téma důležité. Kdybyste vedle něj položili tři kartičky, aby je seřadil podle důležitosti. Na první by stálo: bratři litovali svého hříchu vůči mně. Na druhé: uvidím Benjamína. Na třetí: dovím se konečně jak to bylo s tátou. Musel by Josef pravdivě seřadit tyto informace podle důležitosti tak že otec pro něj byl nejdůležitější, Benjamín druhý a bratři třetí. I když asi si dovedete představit, že si takovéto rozdělení člověk jen tak nepustí do vědomí. Poradí mu až emocionální reakce jeho těla. Kdybyste tedy před Josefa kdysi ve vězení položili tyto tři kartičky dost možná by nevěděl, jak je seřadit. Možná by kartičku otce odsunul se slovy, to je fuk. Teprve když sám zažije, že lítost bratrů vyvolá malé slzy, Benjamín větší pláč a otcovo truchlení největší bouři, tak zjistí, co pro něj bylo opravdu důležité. Máme to velmi podobně, dokud mi to mé tělo neřekne, tak to nevím. Spoustu věcí rozumem zjišťujeme až zpětně, naše tělo už dávno ví. Má v sobě velikou moudrost.

Tím se nám vlastně mění i perspektiva na celý příběh. Jen těžko můžeme tvrdit, že Josefův příběh je především o vztahu Josefa a jeho bratrů. Celý příběh je postaven následovně. Josef má k otci blízko, potom dojde ke konfliktu, kdy se otec na Josefa rozkřičí a utne ho. Postaví se na stranu bratrů. Josef zůstane sám. Je to jen jeden okamžik, ale zdá se, že pro vztah je zásadní. Poté ho otec pošle k bratrům a ti ho prodají do otroctví. Od té doby o otci nic neví. Pokud je člověk jako my, tak se snaží dát dohromady nějakou verzi toho, co se odehrálo za jeho zády. A zdá se, Když se mu rodí syn tak říká, že je rád, že zapomněl na své trápení a celý dům svého otce. Nemluví o bratrech, ale o otci. Když se potom bratři vrátí s Benjamínem vyptává se Josef na otce, jestli je stále naživu. A poté co se dá bratřím poznat patří jeho první myšlenka opět otci. Je můj otec ještě naživu. Navíc, jakmile se dá bratrům poznat začne Josef okamžitě organizovat přesun otce do Egypta. Nic takového doteď neřešil, nekontaktoval rodinu roky. A tou změnou je, to, co ho rozplakalo. Dozvěděl se, že otec truchlil nad jeho ztrátou. 

Nezbytná ujištění

Josefovi slzy mu řekli, to co možná ani nevěděl a to, že uvnitř něj ho užírá jedna velká otázka. Co táta, táta, táta. Byl uvnitř nejistý a jeho nejistota pramení z ohromného nevím ve vztahu k tátovi. Když se dozvěděl odpověď došlo mu najednou jaká zněla jeho otázka. Ani mi si nemusíme vždy uvědomovat, jak zní naše hluboké otázky a s čím je spojena naše nejistota. Odhalí nám to až život v pravý čas. Zároveň v literatuře najdete mnoho zmínek o tom, že se často hluboká vnitřní nejistota týká právě vztahu k našim otcům. Žijeme s otázkou, jestli jsme jako muži dostatečně dobří a schopní v jeho očích, jestli jsme jako ženy dostatečně krásné. Slova otce pomáhají budovat identitu, pomáhají nám ujistit se o hodnotě, kterou máme. Pro řadu z nás jde o hlubokou otázku, na kterou neznáme odpověď a možná ani nevíme, že si takovouto otázku naše nitro každý den klade. 

Pokud jste otcové zeptejte se sami sebe, kdy jste své dítě naposledy svými slovy pochválili, ocenili a povzbudili. Vaše slova mají ohromnou moc. I vaše mlčení může ve vašich dětech vyvolávat otázky a nejistotu. Možná si ji ani nespojí s vámi. Využijte čas, který ještě máte abyste druhým dali nahlédnout do toho, kým pro vás jsou. Možná to totiž neví. A někdy to potřebují slyšet opakovaně.