Je jen na tobě, jestli jedovatý šíp otráví i tvé srdce.

Spanilá klisnička si vykračovala prostředkem stáda. Všichni hřebci se na ní dívali a toužili přičichnou si k jejímu hřbetu a otřít se nenápadně bokem o její bok. Ostatní klisny ve stádu jí záviděly její hebkou srst, pevná kopyta, hustou hřívu a oslnivý chrup. Jen hříbátka se jí spíše vyhýbala, ale to jí rozhodně nevadilo, vždyť takové hříbě je nemotorné, smrdí, trapně pobíhá, a tak vůbec. Ona totiž nebyla obyčejnou klisničkou, byla náčelníkovou. Nasazoval jí pestrobarevný postroj a vyjížděli spolu pravidelně do společnosti. Nikdy ji sebou nebral do války ani na lov. Jezdila s ním jen na důležité akce. Klisnička procházela stádem. Postupně přešla v klus a trysk, tak aby všichni viděli, jak má krásně vypracované svaly, ladné pohyby a dokonalou hřívu. Nakonec se zastavila, ohlédla, přimhouřila oči a pohodila hřívou. Poděkovala slunci, že rozehnalo mraky a přesnými paprsky nasvítilo její krásu. Svět je dobré místo k životu.

S tímto blaženým pocitem se krásná indiánka jménem Hebký vlas probudila ze snového světa. Bylo ráno, ptáci zpívali, mezerami ve švech stanu pronikalo denní světlo. Vedle ní na kožešině leží Milovaný, náčelník kmene. Hebký vlas ho chvíli pozoruje, jak spí. Dobře ví, že je jednou z mála lidí, kteří vidí Milovaného takto, bez barev v obličeji, bez čelenky, náramků, náhrdelníků, haleny a pláště. Poznali by ho vůbec, kdyby se teď prošel vesnicí jen v bederní roušce? Došlo by jim, kdo to je? Zdravili by ho se stejnou uctivostí? Nebo by ho měli za cizince? V duchu se usměje. Svět je dobré místo k životu. Je ráda, že Milovaný ještě spí a sbírá sílu ze snů. Dnes je čeká velký den. Obřad začne, až bude slunce nejvýš a zítra spát vůbec nepůjdou, budou slavit až do rána. Pro ni je však čas vstát. Opatrně nadzdvihne přikrývku a potichu se vysouká ven. Před stanem se rozkošnicky protáhne a pročeše vlasy v záři slunce. Škoda, že je jejich stan tak daleko od vesnice, teď by ji klidně mohl někdo vidět. Dá se do práce. Opatrně vezme vak opřený o stan a rozbalí ho. Postupně, téměř s posvátnou úctou začne vytahovat všechny znaky důstojnosti a slávy Milovaného. Sandály vykládané korálky. Čelenku vyrobenou z kůže nebezpečného rudého hada, který kdysi málem Milovaného připravil o život. Všechny náramky a kroužky. Velký náhrdelník vyprávějící hrdinské příběhy Milovaného. Je plný tesáků zabitých zvířat, odznaků poražených nepřátel a za každý rok, co byl náčelníkem, přidal malý, z kosti vyřezaný předmět. Už jich měl na náhrdelníku celou řadu. Nakonec ze dna vaku vyjmula velký dlouhý plášť z pestrobarevných ptačích per. Dědí se z generace na generaci. Nosil ho už její otec, který byl náčelníkem před Milovaným. Tento plášť měla obzvláště ráda. Každé peříčko znala nazpaměť. Milovala jeho vůni. Nemohla odolat pokušení zabořit do něj obličej a hladit peří důstojných ptáků, kteří kdysi brázdili nebesa. V deseti letech jí ho maminka svěřila do péče. Od té doby každý rok spravovala rozčepýřená peříčka. Nepoddajná vyškubla a místo nich přišívala nová, která během roku pečlivě sbírala. Teď plášť pověsila na provaz natažený mezi dva kůly a jala se ho prohlížet.

Milovaný byl oblíbeným náčelníkem. Vybojoval mnoho bitev se sousedními kmeny a porazil je. V zemi zavládl klid. Nikdo si netroufal projít jejich údolím se zlým úmyslem. Válečné sekery byly dávno zakopány. Dnešek byl velkým dnem pro milovaného i pro celý kmen. Ve vzdáleném zapadlém údolí se už mnoho generací chodilo setkávat s Bohem na jedno svaté místo. Bylo označeno jedinečným totemem. V prvé řadě byl velmi jednoduchý. Jeho vrcholek znázorňoval dva letící orly s rozpaženými křídly. Každý se díval jiným směrem. V pařátech svírali hada. Poselství bylo jednoduché. Zlo bude poraženo, zrada zjištěna, lež odhalena, křivda potrestána. Dobro zvítězí. Záchrana přijde shůry. Milovaný se rozhodl, že totem přesune ze zapadlého údolí blíž k lidem do hlavní vesnice tak, aby byl totem blíže lidem. Už se nemohl dočkat tohoto dne. Tolik příprav. Musí se teď vydat do údolí vykopat totem a přenést ho do vesnice, kde bude se vší slávou vztyčen.

Hebký vlas zaslechla zvuk mnoha desítek bubnů. Vyšla ze stanu spolu s desítkami, žen, dětí a starců. Všichni upřeně hleděli směrem k horám, odkud se blížil slavnostní průvod. Byli ještě daleko, aby mohla cokoliv rozpoznat, ale dovedla si průvod živě představit. V čele určitě jede na bílé klisně její Milovaný s pestrým pláštěm a odznaky své moci. Za ním pár nejváženějších členů komunity a potom totem. Nový šperk se nezadržitelně blíží k jejich vesnici. Lidé se na něj budou chodit dívat. Budou okolo tančit a nosit dary Milovanému, jejímu Milovanému a jí vlastně také. Jejich sláva bude větší a větší. Něco ji vytrhne ze zamyšlení. Na průvodu je něco divného, běhá okolo něj na volno puštěný bílý kůň. Znamená to, že Milovaný nejede na své spanilé klisně. Co se asi stalo? Průvod se blíží. Už rozpoznává jednotlivé postavy. Vepředu je osoba, kterou nemůže poznat. Tančí a poskakuje, metá salta. Na dospělého člověka dělá zbytečné pohyby v rytmu bubnů. Je to muž v krátké sukýnce. Z vesnice vybíhají ženy, děti, mládež, běží jim naproti a přidávají se k velkému tanci okolo tanečníka. Tleskají. Tančí s ním. Střídají se u něj. Hebký vlas se sevře žaludek. Polije jí stud, který je okamžitě pohlcen neovladatelným hněvem. Co si to ten její zatracený Milovaný dovoluje? On se snad zbláznil. Takhle se znemožnit! co jí zítra řeknou ženský ve vesnici? To je trapný. Zkazil celý den! Vypadá jak oškubaný kohout!

Milovaný kráčí ke svému stanu na samotě za vesnicí. Byl to krásný den, tolik toho zažil. Jeho víra i víra ostatních se navzájem posilovala. Víra v dobro, které nakonec zvítězí nad zlem. Nezáleží na tom, jak dlouhá bude noc, nakonec přijde ráno. Mlha se rozplyne. Déšť po suchu opět zaplaví zemi. Možná i smrt je nakonec jen dalším dobrodružstvím s dobrým koncem. Jen jedinému nerozuměl. Kde byla celý den jeho Hebký vlas? Čekal, že bude jednou z prvních, které ho přivítají ve vesnici, ale nebyla tam. Doufal, že ji uvidí na oslavě. Ale ani tam ji neviděl důstojně se procházet mezi ohni. Musí se jí zeptat, jen co přijde domů. Odhrne dveře stanu a tiše vklouzne dovnitř. „No to se nám náčelník dneska předvedl. Víš, jak trapné to bylo? Kde jsi měl čelenku a kde náhrdelník? Kde jsi nechal otcův plášť? Svlékl jsi se jako nějaký blázen! Vypadal jsi jako oškubaný kohout! Všichni lidé tě viděli! Víš, co se teď o tobě vykládá? Kam se poděla tvá důstojnost? To pro tebe nic neznamenám?“ Hebký vlas se do Milovaného pustila a vystřílela do něj celý toulec plný jedovatých slov, které si střádala celý den. Výlev zakončila hněvivým pláčem.

Milovaný byl zaskočen a hluboce zasažen přívalem slov. Sedl si na zem a po chvíli odpověděl. „Můj milý Hebký vlase, tančil jsem před Bohem. Měl jsem radost. Dnes mi to všechno došlo. Stál jsem tam před totemem s orlími křídly. Měl jsem na sobě hadí čelenku, vykládané sandále, mohutný náhrdelník, halenu i pestrý plášť. Tváře mi zářily barevným malováním. A přesto jsem se tváří v tvář Stvořiteli cítil nepatřičně. On se halí pláštěm z nebes. Jeho noční kápě je poseta hvězdami. Jemu patří všechna divoká zvěř. Každý les je jeho čelenkou. Rozkvetlá louka je jeho malováním. Chtěl jsem, aby mě Stvořitel ocenil. Aby mě obdivoval. Uvědomil jsem si, že v porovnání s ním nemám vůbec nic. Připadal jsem si jako svíce z loje, která se chlubí před sluncem a jeho září. Jako kapka, která by chtěla soutěžit v mokrosti s velkým jezerem. Nemohl jsem jinak. Sundal jsem si všechno a zbyl jsem tam jen já. Uvědomil jsem si, že nemám nic jiného než sám sebe. Proto jsem tančil bez příkras. Tančil jsem před Stvořitelem. Z radosti z života, víry i pohybu.“

„Ty seš takovej sobec, že myslíš jen na sebe,“ prohlásila Hebký vlas. Co myslíš, že si teď o tobě ostatní pomyslí? „Jen to nejlepší,“ odpověděl Milovaný. „Ve společném tanci jsme prožili blízkost, a to si budou všichni dobře pamatovat.“

Bílé klisničce se přitížilo. Nemocná stála na kraji stáda pokojně se pasoucího na planině. Ví, že si hlavně nesmí lehnout, musí zůstat stát, dokud to jen půjde. Styděla se. Všimne si mě někdo, když mi není dobře? Nelesknou se mi boky, zčernaly mi zuby a přestala jsem vonět. Ani hříbátko jsem nikdy neměla. Nakonec klisnička nevydržela stát na nohou a lehla si do stínu mohutného stromu. Hebký vlas se probudila ze smutného snu se slzami v očích. Jak špatně dopadla její oblíbená bílá klisnička, o které se jí tak často v noci zdávalo. Najednou jí došlo, že jsou si v něčem podobné a že k ní sny mluvily jako zrcadlo. I ona byla pyšná. Plakala lítostí nad svou vinou. Její Milovaný jí, objal. Schoulila se k němu do náručí a oba zašeptali: „Odpusť.“