Dobré sliby jsou korytem, kterým proudí řeka tvého života.

Sněhobílá sova má hlavu až po krk zabořenou v krvavých vnitřnostech uhynulého bizona. Snaží se zhltnout co nejvíce lahodného masa. Kdo ví, kdy zase bude mít příležitost k takové hostině. To jí naučila maminka – když je jídlo, najez se co nejvíc. I když je pravda, že se časy mění. Kdysi bylo téměř nemožné narazit na takovou horu volně ležícího jídla. Dvounožci vždy do posledního kousku zpracovali to, co zabili nebo našli. A když už něco nechali, postarali se o to šakali a další divoká zvěř. Ale teď ne. Všude je zmatek. Zabijí a nechají ležet. Ve vzduchu je často cítit kouř z ohňů šířících se krajinou. Dvounožci se dokonce zabíjí navzájem. Sova nemá cit, kterým by rozlišila, co je dobré a co špatné. Nechápe zlo ani dobro. Jen vidí, že svět je jiný, než byl, když byla ještě malou sovičkou. Zase se přejedla, křídla jí téměř neunesou, je jak kulička. Bílá peříčka jsou potřísněna rudou krví. Kdy se konečně poučí a přizpůsobí novému světu?

Mezi vysokými kopci se v širokém údolí rozprostírala malá indiánská zem. Tvořilo ji dohromady jen pár desítek vesnic. Byly rozesety podél bystré řeky vinoucí se v hlubokém kaňonu. Bylo to úrodné údolí. V řece plavalo mnoho ryb, lesy byly plné zvěře a na polích se dařilo zelenině. Tento mírumilovný kmen neměl jednoduchou historii. Vlastně je s podivem, že vůbec v údolí přežil tak dlouho. Byl obklopen ze všech stran nepříjemnými, silnými sousedy. Na západě, na pobřeží velkého jezera sídlil krvelačný kmen. Muži dorůstali do obřích rozměrů, a dokonce i jejich ženy byly divoké a vášnivě se účastnily bojů. Na severu v horách žily plaché kmeny, které zákeřně přepadávaly kohokoliv, kdo se přiblížil na jejich území. Na východě byly kočovné národy, které táhly spolu s bizony po širokých pláních a nechávaly za sebou zpustošené osady. Na jihu byla poušť a za ní velká indiánská říše. Všichni velcí sousedé mezi sebou v pravidelných intervalech válčili. Bohužel všechny hlavní cesty mezi zeměmi procházely přes malou údolní indiánskou zem. Vojenské výpravy se tak přes ní čas od času bezohledně převalily jako mořský příboj. Přesto zem i její obyvatelé držela. Po požárech rostla hustší tráva. Zvířata se znovu rozmnožila v prérii a lidé byli o trochu silnější a houževnatější. Když bylo potřeba, bojovali, a když to nešlo, ukrývali se v horských skrýších. Měli i svou víru, kterou se drželi Boha, který je větší než oni sami. A do této země je postavil záměrně z určitého důvodu.

Stalo se jednou během velké války, že se v nejsevernější vesnici narodil chlapec. Rodiče ho pojmenovali Čekající výr. Z dětství si vzpomíná na požáry, útěky a dlouhý čas v temnotě, kdy museli všichni dodržovat přísné mlčení, aby je nepřátelé nevypátrali. Potom nastalo pár radostnějších let. Jednoho podzimního dne se s babičkou vydali na trh. Zatímco babička nakupovala potřebné potraviny, chlapec se potuloval po té největší vesnici, ve které se kdy vyskytl. Měli tu dokonce i budovy z hlíny a z kamene, nejen plátěné stany. Přemýšlel nad tím, jak se stěhují. Byl zvyklý, že se stan dá složit, zapřáhnout za koně a převést na jiné místo. Na tržnici pod přístřeškem zaslechl hlasy, přišel blíž a uviděl starou paní obklopenou hloučkem lidí. Vyprávěla legendy a příběhy. Vzpomínala na proroctví o tom, že jednou přijde velký válečník, který povstane mezi nimi a zajistí mír. Vybuduje říši a všichni, kdo o ní uslyší, budou chtít být její součástí. Zpráva o něm se bude šířit všemi směry, proto jsou zde na křižovatce mezi velkými zeměmi. Bude to vláda míru a pokoje. Vláda zakopané válečné sekery, kdy všichni zapomenou, kde ji vlastně zakopali. Bude to čas poklidného života v rodinách. Zapáleně vyprávěla, z očí jí zářilo světlo, bylo vidět, že se těší. Používala velká vznešená a vzletná slova, kterým Čekající výr nerozuměl. Ale to, čemu porozuměl, ho hluboce zasáhlo.

Po cestě domů kráčel vedle babičky. Babička byla málomluvná žena ponořená do svých vlastních myšlenek a chlapec věděl, že v takovou chvíli není radno babičku rušit. A tak měl sám čas na přemýšlení. Stále se vracel k obrazu válečníka, který bez boje dobude zem, porazí nepřátele, ukončí války a nastolí mír. V tichosti ušli velkou část cesty k domovu. Večer se utábořili v mělké prohlubni pod balvanem, který trčel uprostřed prérie, jako by ho tam zapomněl nějaký velký obr. Chlapec se v nejchladnější části noci probudil. Na východě už dostávala temná obloha světlejší odstíny, ale nad hlavou a na západě stále jasně zářily miliony hvězd. Chlapec opustil bezpečí přikrývek, které ho stejně pořádně nehřály, a vyšplhal na balvan. Postavil se na jeho vrcholek a zahleděl se na hvězdy. Nejdříve si opakoval známá souhvězdí – Velký povoz, Malá medvědice, Veverka. Orlice. Ta všechna ho naučil dědeček. Pak si uvědomil, že spojnice mezi hvězdami mohou být různé. Začal hrát sám se sebou jednoduchou hru, při níž si vymýšlel nová spojení mezi hvězdami. Nad obzorem mu hvězdy připomínaly bizoní hlavu. Nad hlavou pozoroval běžce s kopím. Potom se zarazil. Přes celou oblohu si pospojoval hvězdy a uviděl v nich velkého válečníka. Teď, když ho uviděl, žasnul nad tím, že si ho nikdy předtím nevšiml. Znovu se mu vybavil příběh, proroctví, které slyšel na tržnici. Stál a v hlubokém úžasu, hleděl na hvězdy. V duši se mu rozlil pokoj. Uvěřil, že jednou přijde velký vítěz a přinese s sebou mír celému světu. Nejen jejich údolí, ale všem, kteří mohou hledět na hvězdy. Musí přijít, vždyť svět není v pořádku a on přitom touží po pořádku. Ví, že to bude brzy. On sám se toho dožije. Neptejte se mě, jak to věděl, prostě mu to v tu noc bylo dáno. Šel v klidu spát, dny plynuly a přecházely v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky a roky v desetiletí. Chlapec se postupně stal sirotkem, mužem, manželem, otcem, vdovcem, dědečkem, pradědečkem a starcem. Po celou dobu svého života měl na paměti velkého bojovníka, který přinese mír. Nějaký čas si myslel, že on sám by jím mohl být, ale po čase zjistil, že nemá potřebnou sílu a že v něm nikdo nikdy neuvidí nikoho velikého. Opakovaně narážel na své limity. Byly to jen naivní sny dospívajícího muže. Pro tento úkol byl vybrán někdo jiný. Přesto tak, jak mohl, žil v naději. Díval se na svět jinak než lidé okolo něj. Pravidelně pozoroval oblohu a viděl na ní obrys svého válečníka.

Na stáří se Čekající Výr přestěhoval do poustevny poblíž jednoho z nejposvátnějších míst kmene – Ostrov příchozích. Poustevna byla malá chýše umístěná nad hlubokou strží. Byl z ní krásný výhled na okolní prérii a široký kaňon, na jehož dně se klikatila divoká řeka plná oblých kamenů, bílých peřejí a burácejících vodopádů. Přímo pod poustevnou vedla úzká stezka na dno kaňonu. V místech, kde končila, ležel posvátný Ostrov. Měl rozlohu jakoby ze dvou stran omýván rameny divoké řeky. Už dávno se tam uchytilo několik bříz, které svými kořeny udržely na skále půdu pro další rostliny. Bylo zvykem, že rodiče několik týdnů po narození přinášeli své dítě na tento ostrov ke speciálním obřadům. Dítě při nich bylo omýváno, tančil se okolo něj tanec života. Chlapcům na těle vyřízli znamení kmene. Na závěr obřadů rodiče pro dítě složili píseň, kterou mu potom během dětství zpívali jako ukolébavku. Starý Čekající Výr často vzpomínal i na své rodiče, maminku a nevlastního otce. Ti dva mu před mnoha zimami složili píseň právě na tomto ostrově. Byla to píseň o malé hloupoučké sovičce, která se občas přejídala a pak nemohla létat, protože byla jak kulička. Hlavně však prožívala různá dobrodružství, která vždy dobře skončila. Čekající Výr v průběhu života objevoval v písni stále větší hloubku. Rodiče do ní vložili mnohem víc, než bylo na první poslech zřejmé. Byla o naději navzdory těžkostem a temnotě. Po celý život vkládal muž svou naději do Velkého válečníka, který jednou přijde. Teď si však nebyl tak jistý. Jeho víra kolísala a kulhala jako zraněný jelen, motala se jako sova se zlomeným křídlem. Sen o tom, že se sám Čekající Výr dočká záchrany, se každým dnem víc a více otřásal a bortil. Třeba to byl opravdu jen hloupý naivní sen malého chlapce.

Jednoho chladného večera seděl Čekající Výr na vyhlídce nad kaňonem poblíž své poustevny. Uvažoval nad tím, kolik zim trvalo vodě, aby ve tvrdé skále vymlela takové koryto. Ani nejstarší strom v okolí nemůže pamatovat dobu, kdy zde kaňon nebyl. Řeka sama sobě stavěla cestu. Každá kapka, která v hloubce pod ním protekla, udělala svůj díl práce. Třeba jen v tom, že posunula malé zrnko písku po dně o několik málo palců po proudu. Starci došlo, že jeho život je podobný kaňonu. Jako malý chlapec uvěřil v příchod Velkého válečníka, a to zásadně ovlivnilo směr, kterým tekl jeho život. Vždy směřoval k tomu, co je pokojné a dobré. Dělal to po kapkách. Jednou pomohl kamarádovi. Jindy se přiznal k vině, přestože nemusel. Několikrát ochránil slabší. Naučil se ztišit sám sebe v tiché modlitbě, aby druhým neublížil svým sobeckým hněvem. A mnoho dalšího. Ne vždy se mu dařilo, ale postupně se rokle prohlubovala a jeho život směřoval správně, k dobru a pokoji mezi lidmi. Směřoval k místu, kde možná potká Velkého válečníka. Obraz, kterým k němu promluvila řeka v kaňonu, naplnil Čekajícího Výra neskutečnou radostí. Teď už ani nemůže jinak. Tak jako se voda nemůže dostat mimo své roky vyhloubené koryto. V dozvucích tohoto obrazu a vnitřním pokojem stařec usnul.

Slunce zapadlo. Rozhostila se tma a zvedl severní vítr. Obloha se zatáhla těžkými zimními mraky. Starce vzbudily kapky deště. Otevřel oči, ale nepoznal rozdíl. Všude byla úplná tma. Ani hvězdy nesvítily. Po chvíli šmátrání v dešti se v dálce rozsvítilo malé světýlko. Mihotalo se a pohybovalo. Čekající Výr několikrát zamrkal, aby si byl jist, že nemá pouze mžitky před očima. Ne, bylo to opravdové. Navíc se po chvíli objevilo i druhé světélko, kousek opodál. Déšť sílil. Světélka se přibližovala k sobě. Pak se slila v jedno a vzplála mnohem větším světlem. Čekající Výr pochopil, že se na ostrově příchozích odehrává obřad zrození. Pochodně rodičů zapálily velký oheň. Kdo to tam je? Proč teď v noci? A za deště? Jak se jim podařilo nepozorovaně proniknout okolo něj dolů po stezce? Stařec byl zvědavý. V hlavě mu nezadržitelně vířily myšlenky. Litoval, že je tak starý a nemohoucí. Už dlouho mu činí obtíže sestoupit na dno rokle za denního světla natož teď v noci. Ach jo. Jak rád by věděl, co se dole děje. Opatrně došel v temnotě do chýše. Byl celý promočený. Lehl si na rohož, ale věděl, že stejně neusne. Proč je starý člověk tak bezmocný? Zbytek noci se převaloval. Chvílemi usínal a zdálo se mu o obru vylézajícím z kaňonu. Při prvních náznacích svítání vstal, oblékl se, pomodlil a započal sestup. Stále špatně viděl, nebylo to jednoduché. Několikrát měl na mále. Scházel schody vytesané do příkrého srázu. Věděl, že nahoru už se bez pomoci nedostane. Když sestoupil na dno kaňonu, právě vycházelo slunce. Šedé skály se rázem zbarvily dozlatova. Už jen přes lanový most a pak po úzkém schodišti až na planinu s břízami, ohništěm a velkým sovím totemem se znaky válečníka, stavitele a umělce léčitele. Pocítil nové vzrušení. Toto místo je domovem celého kmene.

Čekající Výr na vrcholu ostrova potkal mladou rodinu. Maminku, tatínka a malé miminko. Seděli u vyhaslého ohně a pozorovali východ slunce. Zezadu rozpoznával pouze jejich černé siluety. Čekající Výr náhle věděl, že se dočkal, že je jeho život naplněn. V rychlém záblesku vidiny spatřil chlapce, jak roste v muže. Stává se stavitelem, tesařem lodí. Vidí celou řádku pěkných, bytelných vyzdobených kánoí. Potom se obraz změní a z tesaře je poutník a léčitel, ke kterému přichází lidé zdaleka, aby naslouchali jeho moudrosti a byli uzdraveni. Nakonec se mu zjevil jako válečník, který porazí všechno zlo a přilétne s nebeskými orli. Viděl jeho odraz na hvězdách po celé obloze. Stařec stál a se zatajeným dechem zpracovával všechny obrazy, které právě přijal. Jako ve snách došel k rodičům. Vzal dítě do náručí a začal mluvit. Co řekl, vám nepovím. Snad jen to, že na něj rodiče s úžasem hleděli. Když domluvil a vrátil chlapce matce, poslechl si na oplátku on příběh mladé rodiny. Teď zase hleděl v úžasu on sám. Vždyť má s chlapcem něco společného. Čekající výr poodstoupil a nechal rodině soukromí. Sedl si ke skále a poslouchal, jak tatínek a maminka skládají ukolébavku. Její melodie byla utkána z lásky a slova poskládána z rozhovoru rodičů a starce.

Čekající Výr se usmíval. Byl naprosto šťastný. Chvíli sledoval totem s krásnou vyřezávanou sovou na vrcholu. Pak pozdvihl hlavu k nebi a začal se modlit. Modlil se za to, aby byla píseň pro chlapce dobrým slibem, který povede řeku jeho života skrz bolest k vítězství. Rodiče s malým velkým stavitelem, léčitelem i válečníkem už dávno odešli prožít svůj život. Jen starý muž seděl na svém místě opřený o skálu. Nemohl jinak, i kdyby chtěl. Po cestě dolů si poranil nohu a bolest se postupně šířila celým tělem. To nevadí. Řeka mého života dotekla korytem až do moře. To byl poslední obraz v mysli starce před tím, než naposledy zavřel oči a usnul. Ostrov utichnul. Divoká řeka zpívala smutnou píseň a odnášela ji s sebou korytem kaňonu k velkému moři.