Když jsi ztracen podívej se na sebe pohledem ptáka letícího nad tvou hlavou a naslouchej hlasu člověka stojícího proti tobě.

Zavřete si oči a roztáhněte ruce. Představte si, že letíte zběsilou rychlostí v naprosté tmě. Zahnete doleva a doprava. Kolmo vzhůru. Střemhlav dolů. Nic nevidíte. Víte, že se pohybujete, protože cítíte poryvy vzduchu na své srsti. Vydáváte vysoký zvuk, ííííí. Nikdo krom vás ho však neslyší. Cítíte, jak se k vám odrazem vrací od stěn a krápníků okolo vás. Deset metrů před vámi je skalní stěna, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, zahnout doprava a nahoru. Strop je vzdálen dva metry, už jen metr. Pozor brzdit. Už jen deset centimetrů. Rychle otočit hlavou dolů. Hop nohy nahoru a chytnout se výstupku. Ahhh. Uff to je krásný pocit mít hlavu dole. Křídla si odpočinou. Protáhnete se. Vedle se na vás tlačí další chlupatá okřídlená tělíčka. Radostně výskají a vítají vás doma.

V jedné apačské vesnici jsem potkal muže, který mi vyprávěl svůj příběh. Říkali mu Slepý jestřáb. Stal jsem se jedním z mála smrtelníků, kterým vyprávěl příběh svého jména. Od mládí byl silným chlapcem. Vesničtí starší i jeho vlastní rodiče o něm mluvili jako o budoucím válečníkovi. Kdoví třeba bude jednou náčelníkem. Slýchával věty typu: „Ten to dotáhne daleko. Nepřátelé ze všech končin se ho budou bát. Všechny holky v táboře na něj poletí.“ Od malička se učil střílet z luku a házet tomahavkem. Tvrdě trénoval. Byly dny, kdy měl do krve rozedřené prsty. Pak stejně ještě zařval sprostou nadávku, a dostal tak sílu vydržet ještě chvíli. Když dospěl v muže, nikoho nepřekvapilo jeho rozhodnutí stát se válečníkem. V průběhu života bojoval v bezpočtu bitvách a viděl nespočet mrtvých. Často zranil nebo i zabil své nepřátele v boji a samozřejmě i on sám zažil zranění. Jeho rány na duši však byly hlubší než rány, které mu způsobily šípy, nože, sekery a pády. Tělo se rychle uzdravilo, ale duše pokulhávala. Začalo to v noci. Budil se ze spaní s křikem. Vídal ve snech karikatury tváří svých nepřátel. Šklebily se na něj tváře padlých bojovníků. Jindy se zase topil se v krvi, padal z výšky do hrobu, kde ho drtily hromady kostí, dusil se a dusil. Nejhnusnější byly sny, kdy vykašlával a zvracel skalpely mužů a žen. Bylo to nechutné, ale nemohl přestat. Postupně se děsil spánku, a tak dlouho do noci zíral do ohně, pil alkohol a kouřil. Stín strachu se šířil jeho životem. Začal se bát i před bojem. Nejdříve to nedával znát, potlačoval to. Vtipkoval, tvářil se drsně. Nechal si vytetovat drsný obraz ozubené tlamy na hrudní svaly. Ale nic se nedá tajit věčně a strach teprve ne. Jednou se v bitvě opravdu zachoval jako zbabělec. V kritický moment zůstal skryt v bezpečí za skálou, místo aby na domluvené znamení vyběhl a odvedl pozornost od hlavního útoku. Později vzpomínal, jak se mu rozklepala kolena a tělo odmítlo poslechnout příkazy, které sám sobě dával. Po prohrané bitvě si Slepého jestřába zavolal náčelník do velkého stanu. Mluvil k němu s pochopením, vlídností a vděčností za mnohaletou oddanost, ale byl neústupný. „Slepý jestřáb už nesmí bojovat. Je jak uvolněná příčka na žebříku, jak zpuchřelé lano na lanovém mostě, jako díra v rybářské síti. Nemůžeme se na tebe spolehnout. Nechci spadnout ze žebříku, zřítit se z lanového mostu a nechci, aby mi uplavaly všechny ryby ze sítě. Svěříme Slepému jestřábu jinou práci. Bude hlídat sklady.“ Sklady byly umístěny v jeskyních vysoko nad vesnicí. Byla to místa, kam se indiáni ukrývali, když přišla válka. V chladu tam skladovali zásoby na zimu a v nejzazší části jeskynního labyrintu se nacházela za bytelnými dubovými dveřmi jeskyně sloužící jako věznice a mučírna. Byl to rozlehlý dóm velikosti katedrály. Otvorem nahoře dolů pronikalo matné zelené lesní světlo připomínající vězňům nedosažitelnou svobodu. Slepý jestřáb přestal být válečníkem a stal se hlídačem. Byl odsunut. Žádná sláva ho nečeká. Jakou slávu by si mohl vydobýt hlídáním starých bizoních kůží, pytlů s kukuřicí a svázaných, bezmocí otupených trestanců. Slepý jestřáb sedával celé dny před vchodem do jeskyně a pozoroval stezku. Do vesnice chodil nerad. Styděl se. Styděl se před svou ženou a svými syny, styděl se před svými spolubojovníky i před každým malým dítětem ve vesnici. Věty, které o něm pronášeli v dětství, mu teď připadaly jako krutý výsměch. „Ten to dotáhne daleko. Ha ha ha. Možná tak daleko od všech lidí.“ Čas ubíhal. Zvrásnila se mu tvář, zbělely vlasy, celý se nahrbil, ale stud se ho držel. V noci sedával u malého strážného ohně a sledoval netopýry vylétávající na lov a vracející se domů do jeskyně. Jak rád by se i on sám vrátil domů.

Jednoho dne se po cestě vzhůru ubírala skupina jezdců. Na velkém grošákovi vpředu jel nový náčelník, synovec Slepého jestřába. Tvrdý muž, který neměl daleko pro ránu. Byl jízlivý a krutý. Za ním postupovali další bojovníci. Malý průvod uzavírali dva koně se spoutanými zajatci. Hlavu jim zakrývala kožená maska, aby neviděli cestu do svého vězení. Strážný posbíral zbytky své dávné hrdosti, napřímil se, co mu jen staré klouby dovolily, opřel se o kopí, vypnul hruď, aby odhalil zbytky děsivého tetování, a s kamennou tváří vyhlížel příchozí. Když se náčelník přiblížil, pohrdavým pohledem si změřil strážného a s úšklebkem prohlásí: „Zdravím tě, Zpuchřelé Lano, doufám že tihle dva neproklouznou tvou děravou sítí.“ Pokývne hlavou směrem k zajatcům. Dá povel sesedat a spolu se strážemi a vězni vstoupí do jeskyně. Venku zůstane jen Slepý jestřáb a jeden z mladých vojáků. Když dozní hlasy indiánů v jeskyni nakloní se voják ke strážnému se slovy: „Otče, rád tě vidím.“ „Já tebe také synu,“ dostane se mu odpovědi. „Kdo jsou ti dva noví zajatci?“ Mladý jestřáb se dá do vyprávění. „Jsou to odporní, neuctiví buřiči z cizího neznámého kmene, vypráví o jiném bohu. Ze začátku byli uctiví a zapojili se do práce ve vesnici, a tak jsme je nechali mezi sebou žít několik měsíců. Nikdo je moc neposlouchal. Až si před pár týdny náčelník z lesa přinesl kořist. Mladou dívku. A v tom se ukázala jejich pravá tvář. Byla to totiž zvláštní dívka, byla v kontaktu s duchy zesnulých. Díky všem amuletům a vrstvám oblečení vypadala trochu jako kulička. Většinou byla zamlklá, chodila se sklopeným zrakem. Ale když se v ní projevil duch předků, rázem ožila, tančila, dělala nepřirozené pohyby a z úst vyluzovala prapodivné zvuky. Občas se na někoho vrhla a začala vykřikovat různá slova. Náčelník ji vodil jako zvíře přivázanou na dlouhém provaze spleteném z kůží. Chodila všude s ním a jeho moc rostla. Lidé z okolí přicházeli s dary za náčelníkem, aby mohli dívku vidět. Čekali, že i oni v jejích slovech uslyší hlas svých předků. Cizinci toto chování pozorovali s krajním odporem. Dnes ráno přišli k dívce, ukázali na ní prstem a začali řvát v cizím jazyce. Dívka spadla na zem a začala se zmítat v křečích. Po chvíli se zklidnil jejich hlas i její tělo. Dívka se jako by probrala ze snu a otevřela oči. Rozhlédla se. Začala plakat a sundávat ze sebe vrstvy oblečení, amuletů, trofejí a korálků. Pod tím vším se objevila obyčejná malá uplakaná dívka, která nemá s duchy nic společného. Náčelník zuřil. Okamžitě dal cizince zbičovat, spoutat a přivést sem. Jen na pár dní, má pro ně připravený speciální způsob smrti.“ Slepý jestřáb pozorně naslouchal podivnému příběhu, který mu vyprávěl jeho syn. Bylo mu jasné, že to jsou velmi zvláštní vězni.

Netopýří rodinka visela hlavou dolů ve velké jeskyni, pískáním si sdělovali zážitky z předchozí noci. Náhle dole uslyšeli hlasy. Ke svázaným postavám u kůlů přibily další dvě. Muži byli zavěšeni ve velké síti hlavou dolů. Na místě, kde se z živých tvorů brzy stávaly kusy smradlavého masa. Když stráže odešly, chvíli bylo v celé jeskyni ticho. Žádný z vězňů nejevil potřebu mluvit s ostatními. Každý zůstával sám ve svém vnitřním světě a mluvil v tichu se svým vlastním duchem. Po nedlouhé době se jeskyní začala linout tichá melodie. Vzápětí se k ní přidala druhá. Oni zpívají. Melodie dostala slova, slova, kterým netopýři nerozuměli, ale rozuměli vibracím, které rozechvívaly vzduch v celém prostoru. Hudba se nesla a šířila, nic jí nestálo v cestě, sílila a odrážela se od stěn. Nebyla to píseň bolesti, i když se bolestí chvěla, byla to píseň vděčnosti. Píseň o Bohu, o přírodě, píseň o východech slunce, o pstruzích v řece, píseň o ptácích proplétajících se mezi stromy. Byla to píseň o stromech pevně zakořeněných hluboko v zemi, čerpajících chladnou vláhu i v nejparnějším suchu. Po chvíli se k tónům písně přidal další zvuk, tu a tam byl slyšet kamínek padající k zemi. Netopýři cítili, jak se jim pod nožičkama chvěje celá římsa, která byla jejich domovem, jako by se skála sama přidávala k písni. Nedalo se to vydržet, pustili se. Chvíli padali. Pak roztáhli křídla a nabrali vzduch, zamávali a vznesli se vzhůru. Byl to dobrodružný překážkový let. Museli se vyhýbat padajícím kamenům. Po několika kaskadérských kouscích v temnotě jeden po druhém vylétli otvorem ve stropě jeskyně. Vyvázli jen o vlásek, ale jsou všichni. Ještě že je noc a dá se létat i venku. Jeskyně se dále chvěla. Zvuk byl stále silnější, kameny padaly všude. Zem se třásla, skála pukala. Kůly držící vězně se vyvrátily. Dveře mezi jeskyněmi se kroutily, vydávali skřípavý zvuk a nakonec pukly.

Slepého jestřába v noci vzbudilo zemětřesení. Hora se chvěla. Východem z jeskyně se ven valí hromování jako slova z úst rozhněvaného muže. Vězni, napadlo jestřába. Vězni, utečou, nebo umřou. U všech skunků smradlavejch, proč zrovna já. Slepý jestřáb popadne velký nůž, pochodeň a vběhne do jeskyně. Je tak rychlý, že předběhne i svůj roky pěstovaný strach. Kdyby měl čas nad tím přemýšlet, možná by mu došlo, že se bojí víc selhání než fyzické bolesti a smrti. Všude vidí popadané kameny, urvané krápníky, poničené zásoby. Nic z toho ho ale nezajímá, hlavně co vězni. Kde jsou? Přeleze přes vyvrácené dveře dovnitř velkého dómu. Je prázdný. Vězni nikde. Na zemi se válí přeřezané provazy a vyvrácené kůly. Slepý jestřáb položí pochodeň na zem a klekne si doprostřed zmatku a chaosu okolo. V tu chvíli utichne hluk kamenů. „Proč zrovna já, co jsem jen provedl? Mají pravdu, jsem jako děravá rybářská síť, která je k ničemu. Jsem uvolněná příčka z žebříku. Zpuchřelý provaz lanového mostu.“ Vytáhne dlouhý nůž a pozorně se na něj zahledí. Představuje si, jak jeho ostří zajíždí svalem do hrudi, otře se o žebro a pronikne srdečním svalem, vystříkne krev. Bude to bolet třeba jen chvilku, po chvíli bolest vystřídá úleva. Hlavně už nikomu nebude překážet, nikomu už neublíží. Bude to tak lepší. Stejně na něj není spoleh. Je rozhodnutý. Roztrhne halenu a odhalí vrásčitou ranami posetou hruď a přiloží ostří nože k místu kde se kůže zvedá a klesá v pravidelném rytmu srdečního tepu. Nadechne se a vydechne. Stačí jen trochu zatlačit a bude konec všemu. Bude vysvobozen z temné jeskyně. Dojde klidu a míru. Bude doma. Tři, dva, jedna … „Dost!“ Ozve se hlas ze tmy. „Jsme tu všichni!“ Do světla pochodně se přiblíží malý holohlavý muž, jeden ze dvou včerejších vězňů. V tu chvíli měsíc na své pouti po noční obloze nakoukne stropním otvorem do jeskyně. Celý prostor rázem zaplní ostrá bílá záře. Okolo Slepého jestřába stojí skupina všech dvanácti vězňů. Světlo měsíce jim propůjčilo tajemnou a děsivou podobu. „Jsme tu všichni. Neboj se, nikdo neutekl a ani neuteče. Neublížíme ti.“ Promlouvá dále holohlavý. „Co mám dělat? Co mám dělat?“ Zalyká se strážný. „Chyběl ti pohled shůry. Myslel sis, že jsi na konci cesty, ztracen v temné jeskyni, úplně sám. Nejsi jediný, já také strávil tři dny, aniž by mýma očima do nitra proniklo světlo. Nabízíme ti nový život. Uvidíš. Poslechni si o Bohu, který přišel dát světlo všem, i těm, kteří si myslí, že došli na konec cesty.“

Slepý jestřáb prohlédl. Byl naplněn vděčností. Otevřel se mu nový život. Takovou milost si nezaslouží. Vzal vězně a odvedl je před jeskyni. Tam jim umyl rány, ošetřil je a podělil se s nimi o zásoby. Teprve venku u ohně mu došlo, jakým zázrakem vyvázli z jeskyně všichni živí a zdraví. Potom vzal dva nové vězně a vydal se s nimi domů ke své rodině. Musí si od nich nechat vyprávět jejich příběh.

Hora se už několik dní nepohnula a netopýří rodinka se mohla vrátit zpět. Jejich oblíbená římsa, kterou považovali za svůj domov, byla pryč. Zřítila se na dno jeskyně a pohřbila vše, co připomínalo vězení. Netopýři popotáhli nosánkem, chvíli zmateně poletovali okolo a pak se přestěhovali o pár metrů vedle do nového domova.