Mezi ty nejméně příjemné okamžiky v životě patří ty, kdy mezi námi a druhým člověkem vyroste zeď. Jsou to chvíle oddělení, neporozumnění... nevyladění. Jsme vedle sebe, ale vlastně každý sám. Někdy si za tyto situace můžeme sami. Jsou důsledkem našeho hříchu. Ublížil jsem někomu a druhý se přede mnou skryje. Vidím, jak se mu tvář zkřiví bolestí. Uhne pohledem. Chrání se, protože ho moje slova a činy zranily. Vyrostlá zeď je přirozeným důsledkem mého hříchu. Vyvolává ve mně pocit studu a vědomí viny. Tím mě vede k omluvě, nápravě a krokům k obnovení blízkosti a důvěry. Ale jsou i situace, kdy jsem se neprovinil, neudělal jsem nic špatně, nemám vinu, a přesto se mezi mnou a druhým vztyčí hradba. Stydím se, bolí to, trápíme se, přestože jsem se neprovinil. To jsou těžké a často zmatené okamžiky, kterým často úplně nerozumíme. Není jednoduché se v tu chvíli vyznat ve svém srdci. Vidím hradbu, v těle cítím příznaky studu, hanby a viny, a přitom mi rozum říká, že jsem neudělal nic špatně. Ba naopak jsem se možná zachoval správně. Jak tuto situaci může proměnit víra?  Máme jedinečnou šanci přijmout výzvu z Židům 13:10

Židům 13:11 Neboť těla těch zvířat, jejichž krev je veleknězem vnášena za hřích do svatyně, jsou spalována venku za táborem. 12 Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou. 13 Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu. 14 Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí.

Co máme dělat?

Hlavní sloveso výzvy zní, vycházejme ven k němu za tábor. Je to výzva k pohybu. Z tábora ven za hradbu. Je to proces opuštění, odchodu, vyjítí a zároveň přilnutí. Tábor, město symbolizuje společnost. Výzva je o pohybu, kterým se člověk v něčem odděluje od společnosti, ve které žije, od církve, do které chodíme, od rodiny, do které jsme se narodili. Hradby a brány reprezentují normy, rituály a jazyk společnosti. Uvnitř je ten, který dodržuje pravidla, chová se tak, jak ostatní čekají, mluví tak, jak všichni. Venku jsou ti, kteří nerespektují psaná či nepsaná pravidla chování. Chovají se jinak, mluví jinak. Neplavou s proudem. Pokud je nepsaným pravidlem v domácnosti o problémech nemluvit, tak ten, kdo by o nich začal mluvit, pocítí nelibost. Ostatní mu dají najevo, že by se měl stydět, přestože není důvod, neprovinil se. Venku je nebezpečí, samota a oddělení od druhých. Zároveň však text říká, že je to místo, kde je Ježíš. Jdeme ven za ním. V samotě a oddělenosti nacházíme spojence. ”vycházejme k němu ven za tábor”

Proč bychom měli?

Na otázku proč odpovídá autor dvojím způsobem. Jeden argument postaví před výzvu a druhý za výzvu. Vytvoří tak jakýsi arumentační sendvič. První důvod je následování příkladu Krista. Vždyť i Ježíš trpěl za branou... tak tedy ... to je logická propojenost v mysli autora. Odkazuje k příběhu o Ježíšově ukřižování, kdy Ježíše vojáci doprovázeni davem vyvedli ven za město na kopec a tam ho ukřižovali. Bylo to ponižující, zločince společnost odvhrla, stal se vyvržencem, tím, kdo nemůže být uvnitř společnosti. Porušil její nepsaný zákon, rouhal se, byl jiný, svou čistotou vzbuzoval v lidech špatné svědomí. Zbaví se ho jako někoho, koho nechtějí. První argument tedy zní, zažil to Ježíš, zažiješ to i ty. Druhý argument následuje po výzvě. Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí. Jedná se o přesvědčení, že společnost, rodina, církev, sbor, třída, politická strana ani pracovní kolektiv není v konečném důsledku tím rájem na zemi. Vždy je tam něco nedobrého, zkaženého, prohnilého, něco z čeho je potřeba občas vyjít ven. Mnoho literárních a filmových příběhů vypráví o hrdinech, kteří odešli ze společnosti, aby ji pak zachránili. Zároveň to nikdy není jednoduché. Co nám k tomu dává sílu? 

Kdo jsme?

Tím se dostáváme ke třetí otázce. Kdo jsme? Jakou část naší identity nám text připomíná? Připomíná nám, že jsme občané budoucí společnosti. Mohu vycházet právě proto, že moje identita v konečném důsledku není spjata s rodinou, sborem, světem, ale jsem součástí budoucí společnosti. Vše, co v současné společnosti, rodině, třídě, sboru, nefunguje, není dobré, frustruje nás, bude jednou pryč. Jsme ti, kdo žijí v naději, že Bůh připravuje nový domov. Vlastně, že právě svým oddělením proměňujeme společnost. 
Jak? Jak na to? Autor nám přesně řekne, co to fyzicky, vztahově znamená, být tím, kdo vyšel za hradbu, spojí nám to s naší běžnou každodenní zkušeností. Nesouce jeho potupu. Tady se opět dostáváme na velmi hlubokou emocionální rovinu. Potupa implikuje stud. Ten způsob, kterým za ním vycházíme ven, je stud. Jedná se právě o ty momenty, kdy se člověk stydí, slyší od druhých, že je nedostatečný, že se ho chtějí zbavit, prožívá odmítnutí. Přestože je to role, ve které jsem pasivním, tak tuto událost výzva přerámuje. Ve chvíli, kdy ty to neovlivníš, jsi aktivní. Druhý ti říká ”jdi”, ale ty vlastně aktivně plníš výzvu. 

Díky této výzvě může být určitá moje nepříjemná zkušenost proměněna. Konkrétně situace, kdy se stydím, protože se ode mě druzí odělili, přestože jsem neudělal nic morálně špatně, ba naopak právě jsem se zachoval nejvíc Kristovsky. Nesu hanbu. Dostal jsem se za hranice společnosti. Druzí mi dávají najevo nelibost třeba v tom, že se mračí, otočí zády, nebo jsou i tvrdší. V tu chvíli je pravý čas na to aplikovat právě tuto výzvu. 

Dvě přesvědčení, o která se na základě tohoto textu mohu opřít. 1) Jsem vyhnán druhým, ale zároveň sám vycházím. 2) Odpojení od společnosti je v tu chvíli napojením na Krista. Nejsem sám, nacházím ho přesně tam, kde teď jsem.

Mám rodinu, která nechce mít nic společného s církví, vždy když odcházím do sboru nebo na skupinku, tak vidím jejich odsuzující a nesouhlasné pohledy. Cítím se jako zrádce, stydím se, vyčítám si, že nejsem s rodinou, a přitom nedělám nic špatně, ba naopak. Mé odcházení je zatíženo studem, ale v místě, kam jdu, se setkávám s Kristem. Očekávám rodinu, kde budeme společně chválit Boha. Moje identita není v rodině minulé ani přítomné, ale v té, která může být díky Bohu, který svět proměňuje ve své království. 

Jsem student a spolužáci mě šikanují. Ti mu dávají najevo jasné nepřijetí, dívají se na něho skrze prsty, nebaví se s ním, posmívají se. Oddělují mě od sebe, ale v místě, kde jsem sám, nacházím Krista. Jemu se také smáli. Jsme v tom spolu. Moje identita není ve třídě minulé ani přítomné, ale v té, která může být díky Bohu, který svět proměňuje ve své království. 

Výzva zní, nebojte se být jiní, plavat proti proudu, v tom, co je dobré. Vnitřně vystoupit ze společnosti, která vás obklopuje. Sílu k tomu nacházíte, protože věříte, že v místě samoty a jinakosti nejste sami, potkáváte se tam s Kristem, kterého vyhnali za hradby. A sílu nacházíte, protože věříte, že jste občany budoucí společnosti. V této víře se okamžiky studu a hanby promění. Vždyť jsem v tu chvíli spojen s Kristem a vyhlížím budoucí království. Které do světa přichází právě skrze nás, kteří jsme ochotní s Kristem vyjít za hradby a být jiní. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, připomínáme si tvé vyloučení ze společnosti. Druzí se ti smáli, vyháněli tě, vyvedli za město jako kriminálního živla a zbavili se tě. A přitom ty sám jsi se od nich v tu chvíli oddělil. Byl jsi tím, kdo šel dobrovolně, přijal jsi bolest kříže, ale ne jeho hanbu. Děkujeme za to, že máme možnost se s tebou setkat právě ve chvílích, kdy jsme vyloučeni za dobrou věc. Vždyť jsme občany tvé říše, která vstupuje do světa právě skrze ty, kdo ze světa opakovaně odchází.