Minule jsme byli vyzváni, ať odložíme zátěž a hřích. A tak jsme se společně nastavili k tomu, že chceme optimalizovat svůj život pro běh tím, že něco odložíme, třeba zbytečný návyk nebo naivní představu. Dnes autor jedním dechem pokračuje a říká: stále Židům 12:1

… a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi… 

Co máme dělat?

Hlavní sloveso výzvy zní „běžme“. Ano, výzva doslova zní utíkejte, dělejte ten pohyb celého těla, který lidé nazývají během. Slovo vytrvale nám navíc naznačí, že jde o delší běh, ne žádný krátký sprint ráno na tramvaj. Je to naprosto jasná aplikace. A není jediná v Novém zákoně. I jiná místa propojují život člověka s běžeckým závodem. Co to tato provázanost znamená? Možná, že běh, cvičení a sport obecně nás učí něco specifického pro život víry. Že dokonce možná existuje něco, co bychom o víře bez zkušenosti s pohybem a posilováním svalů nepochopili. Nebo dokonce ještě jinak, že víra v praxi je vírou vtělenou i do takovéhoto pohybu, který nazýváme sportem a do kategorie duchovního ho neřadíme. Ale proč ne. Vždyť je to duch, který oživuje tělo a pudí ho ke smysluplnému pohybu vpřed, i když se nám zrovna nechce. 

Autor výzvu „běžme“ zasadí do specifického kontextu.  Máme před očima obraz závodníků v aréně. Římská a řecká sportoviště, kolosea a stadiony známe z archeologických vykopávek a filmů. Byly už po staletí důležitou součástí kultury. Olympijské hry už tehdy měly několikasetletou tradici. Tak jako já dnes pro náš duchovní život používám příměry z oblasti počítačů a aplikací, protože tak mluvím jazykem, kterému současný člověk rozumí, tak stejně i autor listu Židům používá obraz, který je jeho posluchačům dobře známý. Aréna, písek, zpocení nazí atleti, vavřín vítězství na dohled a skandující davy na tribunách. Zkušenost, kterou všichni měli a ani nám není neznámá. 

Ale tak jak už to u Bible bývá, neřekne nám jen to, co už víme, ale naše poznání rozšíří. Máme zkušenost se sportem a sportovišti a autor ji vezme, naváže na ni, ale ještě k ní něco přidá, promění ji. Není to totiž ledajaký závod, není tam ledajaké publikum a ani my nejsme ledajací závodníci. 

Není to ledajaký závod: V jádru použitého slova závod se nachází myšlenka konfliktu a zápasu. Zároveň tu ale nikde není o žádných soupeřících nebo fyzických překážkách. Pro nás je představa závodu bez soupeření nemyslitelná a zde ji právě autor rozbíjí a vnáší do toho něco jiného. Není to ledajaký závod. Důraz je položen na jedince, na tebe, na to, jak se ty vytrvale pohybuješ. Nezápasíš s druhými, ale sám se sebou. není tu nikdo jiný s kým budeš zápasit než ty sám. 

Proč bychom měli?

Proč zůstává stejné jako minule… verš začínal slovy: Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků… V rámci obrazu zde očividně autor poukazuje na to, že velká sportovní utkání se neobejdou bez diváků. A přesto i zde dochází k proměně obrazu. Vždyť nejde o ledajaké diváky. Je více druhů sportovních fanoušků, ale ty, kteří se nám asi jako první vybaví, jsou ti, kteří sami nemají zkušenost se závodem. Chlapi v hospodě s velkými pupky, kteří občas kopnou do míče, s pátým pivem v ruce na obrazovce sledují borce běhající po zeleném trávníku. Fandí, kritizují, nadávají, radí atd. Ale je to ubohé, vždyť sami pro to nic neobětují. Nebo lidé na stadionu, kterým jde více o jejich zážitek než o to, co se děje na hřišti, nezajímá je konkrétní sportovec, který dole hluboko pod nimi podává životní výkon. Ale představte si na tribuně člověka, který sám kdysi dlouhá léta závodil. Dělal přesně ty pohyby, které sportovec dole. Zná tu vůni potu, bolest svalů, v hlavě mu zní hlas trenéra, zná euforii i pády. Ten se dívá na zápas úplně jinak než předchozí. A to je právě typ fanoušků, které má autor na mysli. Nejde o ledajaké diváky, jde o ty, kdo sami běželi, jde o svědky, kteří sedí ani nedutají, protože každý pohyb tvého těla sami znají. Síla spojení mezi tím, kdo běží a kdo běžel je mnohem větší. Proto běžíme, nesledují nás ti, kdo nám nerozumí

Kdo jsme?

Nejsme ledajací závodníci. četli jsme … a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi… doslova, který leží před námi, rozprostírá se před námi a my jsme si ho nevybrali. Je tam položen. Jsme těmi, kdo si svůj závod nevybírají, běžíme trasu, která je před námi. Sportovec se rozhoduje, že poběží tu nebo onu trasu, ten či onen závod, on je aktivní, my ne, alespoň tedy ne v tom velkém měřítku, vždyť kdo z nás si vybral, že chce život před tím, než ho dostal? Život nám byl dán jako dar, o který jsme nežádali, nepřihlásili jsme se o něj. Jsme těmi, kdo se svobodně rozhodují i ve chvíli, kdy nemají na výběr. Svobodně běžím závod, který jsem si nevybral, ale leží přede mnou. 

Autor nám dal výzvu k běhu a zasadil ji do obrazu závodu s fanoušky na stadionu. zároveň však naši zkušenost se závody poupraví. Není to ledajaký závod, nejde o soupeření s druhými, ale o tvůj osobní výkon. Nejsou tam ledajací fanoušci, jen ti, kteří sami zakusili každý pohyb, který děláš. A ty nejsi ledajakým závodníkem, běžíš svobodně po cestě, kterou sis nevybral. 

Jak aplikovat dnešní výzvu?

Výzva stírá hranice mezi tím, co rozlišujeme jako duchovní, duševní a fyzické. Jako člověk jsem jeden kus provázán dohromady. Moje negativní i pozitivní vlastnosti se projeví všude v mých vztazích k přátelům, rodině, ve sportu, v postoji v práci i k modlitbě. Nedovedu si představit vytrvalého člověka, který je vytrvalý jen v jedné oblasti svého života a jinde to neumí.  Dnešní výzva vyžaduje a rozvíjí jednu ze základních lidských ctností. Je to vytrvalost, schopnost překonávat sám sebe, vést zápas sám se sebou a donutit se k pohybu, a to vše svobodně, přestože se jedná o závod života, který jsem si nevybral. Dnes jsme zváni autorem k tomu, abychom tuto vytrvalost rozvíjeli, třeba skrze běh nebo jiné cvičení. 

Pokud děláte nějaký sport, přemýšlíte o něm jako o cvičení ducha, nejen těla? Každé cvičení před televizí, běh s přáteli, zápas, trénink nebo jiná fyzická námaha, kterou děláte třeba na zahradě, staví vás samotné do situací, kdy musíte rozvíjet vytrvalost a překonávat sami sebe. Pěstujete tak ctnost, která se nemůže neprojevit i v dalších aspektech života. Najde svůj odraz i v těch, které tradičně řadíme do kategorie duchovních disciplín. Vytrvalost v modlitbě, snášení druhého, ve službě, v aktivní lásce k sobě a k druhým a k Bohu. 

Občas se mě lidé ptají, jaký mám názor na jógu a jestli je to hřích atd. Většinou odpovídám, že za hřích církve považuji, že nevymyslela a nepropaguje svou vlastní verzi duchovního fyzického cvičení. Jak chcete plnit výzvu vytrvejme v běhu, když žádný běh, pohyb, cvičení neděláte. A zároveň není škoda, že když už energii na cvičení vynakládáme děláme to jen proto, aby nás nebolela záda, abychom vypadali pěkně v plavkách nebo pro samotný pocit? Nemohlo by cvičení být bohoslužbou?