Dovedete si vybavit ústřední melodii ze známých filmů? Například Piráti z Karibiku, Gladiátor, Pán prstenů, Vinnetou nebo Forrest Gump? Jedná se o hudební motiv přítomný v celé skladbě. Nezní nepřetržitě dokola, ale opakovaně se vrací. Motiv může být zahrán na různé nástroje a s odlišnou intenzitou, ale je to pořád on. Najdete ho v úvodu a závěru. Podtrhuje významné scény. Je to melodie, kterou si odnášíte s sebou domů, pobrukujete si ji i po skončení. V průběhu filmu jste slyšeli stovky jiných taktů a melodií, ale ty vás jen přenáší dál v čase, ilustrují děj, podtrhnou atmosféru, ale neusadí se vám v paměti. Ovšem to, co skladatel chce, aby si posluchači odnášeli jako melodickou linku v paměti, zvýrazní a zopakuje. Udělá z toho ústřední motiv. Tolikrát se k němu vrátí, až si posluchači spojí celé velké a bohaté dílo s těmito několika specifickými takty. Ostatní zapomenou, ale tento jim utkví v mysli. V podobném stylu píše autor i list Židům. Vyzývá nás k různým věcem, k pohledům do minulosti i budoucnosti, k pohledu na druhé i do sebe, k tomu, abychom se něčeho drželi a jiné pustili. Jeho výzvy jsou jako různé melodické celky, které se střídají. Vedou nás chvíli sem a chvíli tam. A přitom z celé skladby textu vystupuje do popředí jeden ústřední motiv. Autor se k němu vrací. Rozvíjí ho. Neopakuje ho doslova. Hraje si s ním, pokaždé ho trochu obmění. Ale význam zůstává zachován. Co je ústředním motivem? Výzva upření pozornosti ke Kristu v jeho slávě i bídě (2:1, 3:1, 7:4, 10:23, 10:35 – věnujte pozornost, pohleďte, hleďte, držte se, držte, neodhazujte). A právě nyní se pro nás text rozezní právě touto nám už starou známou melodií výzvy. 

Co máme dělat?

Židům 12:1 Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků… odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející... a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi… upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši… 

Tři výzvy podtržené ilustrací běžeckého závodu. Jsme závodníky v běhu, okolo nás jsou přihlížející davy, odkládáme zbytečnou zátěž, ale podržíme si naději a při běhu upřeně hledíme k Ježíši. Nic překvapivého pro ty, kdo chodili jako diváci na závody, nebo sami závodili. Podle některých dochovaných vykopávek stála na konci běžecké dráhy tribuna se soudcem, který rozsuzoval pořadí vítězů. Vedle soudce byla všem na očích vystavena odměna pro vítěze. Soudce a lákavá odměna. To jsou dva objekty, které měl každý závodník před očima. Autor oba prvky závodu vezme a řekne, a to je Ježíš. 

Mohli bychom tak udělat jednoduchý závěr. Ježíš je mou odměnou. Když vytrvám, když vydržím, když to zvládnu, když se budu chovat dobře, když odpustím a budu chodit do sboru, i když mi není dobře atd. Tak potom tím získám život s Ježíšem v nebi. On je soudce i odměnou. Jen tu hlavně musím vytrvat v tom zápase. Být jako on ve všem. Zní nám to možná správně, sedí to do toho obrazu, který autor vykresluje. Ladí to s naší lidskou zkušeností a vlastně se to ani tolik neliší od jiných náboženství, máme vzor, který napodobujeme, ideál, ke kterému vzhlížíme. Tento ideál je zároveň naším soudcem, protože podle něj poměřujeme to, jak daleko jsme se dostali.  Bůh nás z milosti povolal na startu a teď se musíme snažit, abychom to moc nepokazili a dostali se do toho nebe. To je ta naše meta, odměna a cíl. 

Ale to není to, co text říká. Už minule jsme si všimli, že to není ledajaký závod, ledajaké publikum a ani my nejsme ledajací závodníci. Stejně i teď autor obraz změní. Natáhne ho do překvapivých rozměrů. Protože ani ta motivující odměna, ke které upínáme zrak, není ledajakou odměnou! A ani soudce není ledajakým soudcem. Jak je v textu Ježíš popsán? Hledíme k Ježíši původci a dokonavateli naší víry. V rámci Nového zákona se jedná o jedinečné spojení. Není to žádné křesťanské klišé, ale spojení slov, na která lidé nebyli zvyklí. Ježíš na startu i v cíli tvé víry. On je ten, který v tobě víru zasel a on ji sklidí. Je to jeho dílo od A až do Z. V pokračování textu navíc čteme o tom, jak sám Ježíš běžel běh víry s radostí, která byla před ním jako s motivací, kvůli které podstoupil bolest závodu. Tím se Ježíš stává netypickým soudcem, vždyť nehodnotí náš výkon, ale svůj výkon, který udělal skrze nás. Je za mnou, je přede mnou, je ve mně. Prostupuje mě jako síla, obklopuje jako oblak. Mým vnitřním zrakem, který k němu upínám do mě vstupuje. 

...upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši… 

Známá výzva, se kterou máme zkušenost, podobně jako opakující se melodie, v člověku vyvolá radost. To znám, křikne moje duše, to znám, to dělám, to je ono. Je to, jako když v rádiu hrají spoustu cizích songů a pak najednou uslyšíte první tóny své oblíbené písně, ta radost, ten pocit známého. Nebo jako když přijdete na bohoslužbu a skupina hraje chválu, kterou máte spojenou s důležitými momenty v životě. Pocit jako byste byli doma. Nebo jako když děláte test ve škole, na který jste se připravovali. Jste nervózní, pak projedete očima otázky a zjistíte, že znáte odpovědi, ty znám, ty jsem viděl a zkoušel a začnete vyplňovat. Úplně stejným způsobem k nám přichází dnešní pro nás už známá výzva … pohleď na příběh Ježíše, jeho slávu i bídu. Jo, raduje se naše duše, to známe, to děláme, už po šesté mě k tomu autor zve.

Jak na to?

Zvu vás dnes k tomu, abyste se zamysleli nad tím, jak by mohla znít ústřední melodická linka vašeho života? Kdyby vás někdo vyzval. Povídej mi o svém životě.  A pak by vám dvě tři hodiny naslouchal. Co by mu zůstalo v mysli jako opakující se melodie? K jakému tématu byste se opakovaně vraceli? Podělím se s vámi o některé typické, možná v nich najdete sami sebe. 

Někdo vyprávěl příběh svého života a ústředním tématem bylo opuštění. Stále se vracelo. Opustila mě máma a šla si za milencem. Opustil mě přítel. Teď mě opouští děti i manžel se ode mě odtahuje. A ještě se mi v noci zdál sen, že se mi ztratil můj plyšový medvídek. 

Jiný vypráví příběh, ve kterém je ústřední melodií role oběti. Bili mě doma. Šikanovali ve škole. V církvi se po mě vozily autority. V každé druhé větě slyšíte, že člověk vypráví o sobě jako o oběti, které se něco děje a ona s tím nic nemůže dělat. 
Další vypráví příběh a hlavní roli v něm hraje jeho úspěch, dozvíte se, co všechno zvládl, vykonal, kde všude byl, jeho příběh vypráví o já já já já. 

Samozřejmě každý z nás vyprávíme sami sobě i druhým své příběhy různým způsobem a mnoho z těchto prvků v nich používáme. To je přirozené. To, že jednou vyprávím o tom, jak mě někdo opustil, ještě neznamená, že je to mou ústřední melodií. Nejde mi teď o to kritizovat, k jaké myšlence si občas uskočíme, ale k jaké myšlence se opakovaně vracíme, v jaké se usadíme, jaká je ústřední. Možná si říkáte, já nevím, jaký příběh vyprávím a ani to neovlivním, prostě to nějak říkám. Na jednu stranu máte pravdu. Pokud však žijete s Biblí, přijímáte její výzvy a čtete ji v celku, tak zjistíte, že ona sama ovlivňuje to, jak vyprávíte svůj vlastní příběh. Vezměte si jen nás, kteří teď společně čteme a posloucháme jednotlivé výzvy listu Židům. Každé sloveso jsme aplikovali, a přestože už jsme některé z předchozích dvaceti výzev zapomněli, protože nám posloužily jen na chvíli, ale právě výzva k pohledu na Krista se tolikrát vrátila, že v nás zůstává. Stává se nám starou známou, v hierarchii ostatních výzev má přední místo. Kdybys neměl sílu a čas na plnění jiných výzev, tak tato je ta, kterou si určitě ponech. 

Občas tak potkám člověka, z jehož vyprávění životního příběhu čiší to, jak je proměněn pohledem na Krista. Vypráví příběh o utrpení, ale nestaví se jen do role oběti. Ze všeho, co říká, je patrná pokora. Je vidět, že se dovede na život dívat očima druhých lidí. Ježíš je jeho ústřední melodií. Například příběh ženy, která říká: Už jsem stará, pomalu se ztrácím a odcházím, abych byla s Kristem, ale mám ohromnou radost z toho, že mládež ve sboru se schází a roste.