Třináctá a poslední kapitola listu Židům je plná praktických výzev. Každá věta je aplikačním vyústěním. Od hutné teologie až do všední praxe. Jestliže věříš v Ježíše slavného, zabitého a vzkříšeného. Jestliže se k pohledu na něj ve svém životě vracíš, tak takhle se to projeví v každodenních situacích tvé omezené existence. V modlitbě Páně se modlíme „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Ve shodě s Božím přáním vyjadřujeme své přání, aby se nebe odrazilo na zemi. Jako se hvězdná obloha odráží na hladině jezera. Tak se Boží věci odráží ve tváři člověka. Jsme stvořeni jako odrazové plochy. Ale ještě trochu jinak. Vždyť nebeské je neviditelné, je ve sféře ducha, dostupná pro nás vnitřním zrakem.  Teologie, které věřím, pravda, ke které se kotvím v nitru, ta se projeví navenek. Jako v nebi, tak i na zemi. Vtělujeme to, čemu věříme. 

Než se podíváme na výzvu, tak ještě jedno upozornění. Dnešní výzva je hodně vztahová. Je o vztazích mezi lidmi Božího lidu. Nevyhneme se aplikaci k nám tak, jak tu jsme. A tak se zeptejte svého těla: Je tu někdo, koho máte moc rádi? Je tu někdo, kdo vám dělá radost? Je tu někdo, o koho se bojíte? Je tu někdo, na koho se zlobíte? Je tu někdo, za koho se stydíte? Je tu někdo, koho se bojíte? Bůh nás stvořil, abychom se právě skrze emoce dozvídali, kde jsme a co máme udělat. Přijímáme za ně zodpovědnost. 

Židům 13:1 Filadelfia menéto. / Bratrská láska ať zůstává. / Filadelfia menéto. / Láska ať trvá. 

Ať zůstává
Hlavní sloveso výzvy zní „menéto“ „ať zůstává“. Je to příkaz, imperativ: zůstaň! trvej! nepřestavej existovat!, ovšem objektem trvání nejsme my sami. Dostáváme za úkol, abychom nějakým způsobem zajistili, že něco bude trvat. Maminka odjede na týden pryč s kamarádkami, předtím svolá rodinnou radu, manžela i teenagery, a řekne jim, koukejte, ať tu zůstane uklizeno, dejte pozor, ať neuschnou kytky a máme doma tři králíky, dvě rybičky a osm morčat, to je počet, který tu najdu, ne méně. Je mi jedno, jak to uděláte, ale chci, aby to, co tu je tu, vydrželo. … Až se vrátím! co s takovou výzvou?
JE TO TĚŽKÉ – Život je plný změn. Mění se naše těla, ale mění se i naše názory, svědomí, denní návyky. Dostáváme nové výzvy. Pouštíme věci nepotřebné a zastaralé a natahujeme se po nových. Abychom se adaptovali na nové podmínky života, musíme si osvojit nové dovednosti. Plno změn. A do tohoto klokotání změn není jednoduché se rozhodnout, co podržíme a co pustíme. Výzva: ať něco zůstane nás vede k velikému závazku. Většina závazků, které na sebe bereme, je dočasných. Přijmu funkci staršího sboru na čtyři roky. V práci zůstanu maximálně do důchodu. Máloco si v životě bereme jako trvalou zodpovědnost. Důvodem je to, že se život mění. Jsme opatrní přijímat trvalé závazky. A někdy to ani sami neovlivníme. Chci, aby vztah zůstal, aby květina zůstala, pořádek zůstal trvalý a nejde to. Když tedy slyším výzvu, že mám na starost „ať něco zůstane“, tak na mě padá tíha.
JE TO NEZBYTNÉ -   Tak jako když jde malé dítě do nemocnice a vezme si s sebou alespoň svého plyšáka. Kousek domova, něco stabilního. Právě v období změn oceníme to, co je stabilní. A pokud sám nic stabilního nemám, tak se hroutím a vytvářím chaos i okolo sebe.
Z mého přemýšlení nad významem trvalého zatím vyplývají dva závěry: 1) Je to nesmírně těžké udržet v proměnách života něco trvalého. 2) Je to nezbytné, abychom něco stabilního měli. Potřebné, ale těžké, vlastně nemožné. A tak stojíme nad výzvou, kroutíme hlavou a říkáme si, co s ní. Jak tak kroutíme hlavou, tak svou pozornost z jednoho verše přeneseme na verše vedlejší, vlastně na celou knihu. Jsme v poslední kapitole. Nemluvil už autor doteď o něčem, co je trvalé?  Ano. V listu Židům už bylo doteď slovo menéto použito na pěti místech
•    7:3: „Je bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života, a tím je připodobněn Synu Božímu a zůstává knězem navždy“
•    7:24: Protože však on sám zůstává na věčnost, má nezměnitelné kněžství 
•    10.34 „vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí vědouce, že máte vlastnictví lepší trvalé“
•    12:27 „ono ještě jednou ukazuje na proměnu těch věcí, jimiž lze otřást, neboť jsou učiněné, aby zůstali ty věci, jež jsou neotřesitelné“ 
Co mají tyto výskyty společného? Žádný z nich nemá formu výzvy. Jedná se o teologická konstatování. V nebi je tu něco, co je trvalé, co zůstává. Je to Ježíš a jeho kněžství. Je to vlastnictví, které v nebi máme. Jsou věci sestupující na zem, které jsou neotřesitelné. Tomu věříme. Je to stabilita, která se točí okolo Ježíše, jeho zaslíbení a toho, co se z nebe dostává na zem jako jeho království. To je to, co zůstává, když se cokoliv jiného hroutí.  
A teprve když tento argument autor listu Židům udělá, tak nám to dá i za úkol. Dá nám výzvu, ať děláme něco, co trvá. Neděláme to ze své síly, nevycucali jsme si to z prstu, je to něco, co sami přijímáme. Bůh po nás nechce nic, co by nám sám nedal. Naše nitro, víra se promítá do světa. Člověk, který má v sobě chaos, silná různá pnutí, vytváří chaos okolo. Proto řešením pro takového člověka není to, že mu řeknu, přestaň být chaotický a ubližovat druhým, ale tady je kotva. Povídám „nejde mi to!“, svět odpoví „přidej víc“ / Povídám „nejde mi to!“ Bůh odpoví „přijmi víc.“
Výzva: „ať něco trvá“ je tak přímým vtělením naší víry v to, že tu pro mě osobně je něco trvalého: Dědictví. Boží láska. Ježíš jako náš velekněz.  
A o co jde? Co jsme dostali na zodpovědnost, aby vytrvalo? Odpověď je ve druhém slově dnešní výzvy: sourozenecká láska. 
Sourozenecká láska
Ukázali jsme si, že většina závazků, které na sebe bereme, je dočasná. Jen velmi opatrně přijímáme výzvy, ať něco trvá. A pokud už přijímáme trvalou výzvu, tak se jedná o vztahy. Manželská smlouva, vztah k rodičům a dětem. Rodinné vazby. Proto nás zajisté nepřekvapí, že to, co máme udržet při životě, to, co má trvat, nejsou naše firmy, zaměstnání, služby, ale vztahy. 
Slovo Filadelfia doslova znamená bratrská-láska. Je to láska mezi sourozenci. Jejich identita je odvozena od krve, spojují rodiče. Církev od začátku svého působení narušovala společnost postavenou pouze na rodinných poutech, vytvářela alternativní komunitu, ve které ta pouta, která typicky spadají do rodiny, jsou najednou aplikována i na vztahy bez pokrevních vazeb. V tomto ohledu však následujeme Ježíše a jeho revoluci, kterou udělal, když o těch, se kterými seděl, prohlásil: Marek 3:35„Hle, má matka a moji bratři. Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka.“ I zde, právě v této výzvě, je odraz této radikální proměny společnosti. Trvalá láska nejen v manželství, v rodině, ale i v církvi. Je to dobrá zpráva pro ty, kdo rodiny nemají. Nebo z nich nemohou čerpat, nejsou v nich přijímaní, zůstali sami. 
Vezmeme si stejnou metodu jako u prvního slova. Kde jinde v listu Židům je řeč o této bratrské lásce? Zjistíme, že nikde. Jediný výskyt, ale když si slovo rozdělíme na „filia“ láska a „adelthos“ bratr, zjistíme, že o duchovním sourozenectví je toho v knize více. Například hned ve druhé kapitole se o Ježíši dočteme: „nestydí se nazývat je bratry“, „je ve všem podobný bratřím“. Velikou překážkou naší lásky k druhým v církvi je to, když se za ně stydíme, odmítáme se s nimi spojit. 
Aplikace
Vrátíme se k úvodním otázkám:
Přijímám zodpovědnost za své emoce, za to, jak se vztahuji k sourozencům, kteří mě obklopují. Někdo mě štve, jiného se bojím, tam z toho mám radost, toho mám rád, tím pohrdám, za tu se stydím. To je realita. Do této reality slyším výzvu „sourozenecká láska, ať trvá“ a tak se ptám: Co udělá láska? Ale předtím, než to udělám, tak se ptám: Kde se pravidelně setkávám s Boží láskou? Fyzicky ji přijímám? Kde se kotvím v tom, co je pevné? Teprve z této síly 

Závěr

Slyšeli jsme výzvu: „sourozenecká láska, ať je trvalá“. Přijmeme ji? Doléhá na nás svou těžkostí. Není to vůbec samozřejmé. V našich životech, které se stále mění, je těžké dělat něco trvale. Natož trvale projevovat lásku. Navíc nejen vůči naší pokrevní rodině, ale bratřím a sestrám, se kterými nás pojí Bůh a Ježíšova krev. Rozhlížíme se okolo sebe, vidíme oči těch, které máme milovat, pečovat o ně, zajímat se, věnovat jim pozornost, zvát je, povzbuzovat, dávat zpětnou vazbu. Dopadá na nás tíha této výzvy. A možná se rozhodu: tak já to zkusím, nechce se mi, ale dám to. Odcházím se zaťatými zuby a křečovitým úsměvem na tváři: musím tě mít rád. Pokud to tak je, tak žiji v duchu písně světa „když nemůžeš, tak přidej víc“. To není strategie, kterou volí Bůh. Píseň evangelia zní: „když nemůžeš, tak přijmi víc“. Tvá stabilní, trvalá láska k bratřím a sestrám, je vtělením tvé víry. Jako v nebi, tak na zemi. Stabilita Ježíšovy lásky, naprosto neotřesitelně neměnné, se stává základem stability mé vlastní duše. Ježíšovo bratrství mě činí bratrským. Nebe promítnuté zemi. Jen v kontaktu s ním přijímám výzvu k trvalé lásce k těm, kteří jsou se mnou spojeni pokrevně Kristovou krví.