Ve čtvrtém dějství Josefova příběhu sledujeme Josefovo prohlubující se odpuštění bratrské křivdy. Příběh nám v určitých sondách dává nahlédnout do toho, jak se vyvíjel Josefův postoj k minulosti. Dokud je ještě ve vězení, vnímá sám sebe jako oběť, která byla nespravedlivě poslána do Egypta i do vězení. Posléze vidíme, jak se životní okolnosti negativních důsledků křivdy zmenší a Josef je schopen říct, že zapomněl. Je rád, že se oddělil od svých bratrů a domu svého otce. Jeho stav jsme si nazvali bezpečným odpuštěním. Emocionální pohoda ve vztahu k viníkovi je u bezpečného odpuštění závislá na oddělení. Ale ani to není pro Josefa poslední krok.

Zlomový okmažik

Zlom v Josefově životě přichází ve chvíli, kdy se před ním objeví jeho bratři. Pojďme si tuto průlomovou část příběhu přečíst.

Izraelovi synové přišli nakupovat obilí spolu s dalšími, kteří také šli, protože v kenaanské zemi byl hlad. Josef byl pánem nad zemí, byl tím, kdo prodával všemu lidu země. Josefovi bratři přišli a klaněli se mu tváří k zemi. Když Josef spatřil své bratry, poznal je, ale nedal se jim poznat a mluvil s nimi tvrdě. Řekl jim: Odkud jste přišli? Odpověděli: Z kenaanské země, abychom nakoupili potravu. Josef své bratry poznal, ale oni ho nepoznali. Tu si Josef vzpomněl na sny, které o nich měl. Řekl jim: Jste zvědové! Přišli jste, abyste viděli nechráněná místa země. Odpověděli mu: Ne, pane, tvoji otroci přišli, aby nakoupili potravu. Všichni jsme synové jednoho muže. Jsme poctiví lidé, tvoji otroci nejsou zvědové! Řekl jim: Ne, neboť jste přišli, abyste viděli nechráněná místa země! Odpověděli: Nás, tvých otroků, bylo dvanáct bratrů, synů jednoho muže v kenaanské zemi. A hle, nejmladší je dnes s naším otcem a jeden už není. A Josef jim řekl: Je to tak, jak jsem vám říkal: Jste zvědové. Tak budete přezkoušeni: Jakože živ je farao, nevyjdete odsud, pokud váš nejmladší bratr nepřijde sem. Pošlete jednoho z vás, ať přivede vašeho bratra, zatímco vy budete spoutáni. Tak budou přezkoušena vaše slova, máte-li pravdu. Jestli ne, jakože živ je farao, jste zvědové. Pak je dal spolu na tři dny do vazby. (Genesis 42:5-17)

Tvrdý Josef

Nemohu se ubránit dojmu, že se nám před očima objevil úplně nový Josef. Takto jsme ho ještě v příběhu nezažili. Překvapil nás. Listuji stránkami příběhu zpět a ověřuji si to a je to tak. Do teď jsme ho slyšeli mluvit úplně jinak. Zbožně, jasně až něžně. Často mluví o Bohu. Z jeho slov je cítit pevnost, ale ne agresivita. Tvrdá, útočná a obviňující slova jsme od něj ještě neslyšeli. Jeho řeč je předznamenána slovem „tvrdě“ aby nám tón jeho řeči nezachycen v psaném textu neunikl. Navíc třikrát opakuje jednu frázi „jste zvědové“. Staví ji jako pevnou zeď mezi sebe a cokoli, co bratři řeknou. Zeď nemá žádné okno a žádné dveře, kterými by mohl proniknout argument druhého. Josef neslyší. Nenechá se obměkčit jejich vysvětlováním. Představuji si jeho naprosto tvrdý strohý neproniknutelný výraz. Ten musí být o to tvrdší, o co silnější emocionální bouře zuří v jeho nitru. Do jeho nitra za hradbu bratři nedohlédnou. My však víme, že z rány, o které si myslel, že už je zacelená vyteče spousta hnisu. Rozjitřená rána. 

Trauma

Příběh nás slovy „tu si Josef vzpomněl“ vrací o více jak dvacet let zpět. Josefova reakce nám odhaluje ještě hlubší rozměr bratrské křivdy. Dnes bychom Josefovu zkušenost s nepřijetím snů, s přepadem, svléknutím a prodáním nazvali traumatickým zážitkem. Trauma je zkušenost, na kterou člověk není připraven, děje se mu v ní násilí, nemá věci pod kontrolou, je bezmocný a nemá mechanismy, jak by je situaci mohl zvládnout. Josefovi se tehdy, moment změnil celý svět. Nezůstalo nic z toho, kým byl. Až na vzpomínku na Boha. Oblečení nemá. Bratry ztratil. Otce, práci. Je z něj otrok. To je trauma. A naše tělo si traumata pamatuje. Pamatuje si je jinak než malou násobilku nebo vyjmenovaná slova po „b“. Pamatuje si je jako zapouzdřenou emocionální zkušenost. Člověk může roky fungovat relativně normálně, dokud nejsou vzpomínky něčím zpuštěny. A to je to, co se v tuto chvíli stalo Josefovi. Vidí bratry a ten moudrý, schopný, silný vůdce prožije jednu ze svých prvních emocionálních bouří. On sám nemá úplně pod kontrolou své tělo. Hněv mu stáhne tvář a on je obviní z vyzvědačství. Oni to vůbec nechápou, snaží se mu vysvětlit, že jsou bratři a jen tu nakupují. Dochází k paradoxní situaci. Josef vnímá bratry jako ohrožující. Proto je obviňuje z útoku, podrazu a špionáže. V jeho mysli jsou ohrožením pro něj i pro celou egyptskou zemi. Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země. Nemohu vám věřit, jste strašně nebezpeční. Jak paradoxní. Josef stojí na vyvýšeném místě se vzácným prstenem na prstě, v plášti z jemné tkaniny, s armádou na povel a s vozem s šoférem připraveným dopravit ho kamkoliv. Stojí tu druhý nejmocnější muž Egypta a bojí se. Cítí se ohrožen skupinou vyhublých, hladových a unavených poutníků nakupujících obilí. Vidíme zralé mužské tělo a slyšíme dospělý hlas, ale uvnitř je někdo křehký a ustrašený. Dnes dobře víme, že člověk, který prožil trauma má mnohem citlivější poplašný a varovný systém těle. Bude přehnaně uskakovat a lekat se věcí které jiné nechávají klidnými. To víme my, my, kteří známe Josefův příběh jsme schopní vidět za jeho pevnou tvář a obviňující slova. My víme, že se bojí a rozjitřila se mu rána. Trauma se vyvalilo napovrch. Ale ti, kdo se pod ním choulí na zemi vidí jen rozhněvaného muže, jehož hněvu naprosto nemohou porozumět. 

Kupředu zpět

Josefovo tělo a mysl funguje správně. Příběh nám řekl, že si Josef vzpomněl. Tedy to, co přispělo k dané stiuaci nebyla jen přítomnost, to že teď svými smysli zakoušel své bratry. To co přispělo k jeho bouři byla i jeho minulost. Minulost se stala přítomností skrze vzpomínku. Otevřeli se zasuté vzpomínky. Tlustá čára se rozplynula a rána otevřela. V tu chvíli se v těle statného dospělého mocného muže chopil kontroly malý chlapec. Sedmnáctiletý adolescent, který se krčí ve studni a bratrů se bojí. Proto obvinění ze špionáže. Proto uvrhnutí do vězení. Proto se na tři dny odmlčí. 

Zdá se, že se nám Josef vrátil úplně zpět do minulosti. Zpět ke snům, které se mu zdáli, zpět k trápení a bolesti. Zapomněl všechno, co během let získal? Nic z toho se teď nepočítá? Celé to byla odbočka? Myslím že ne. Josefův krok zpět je zároveň cestou kupředu. Možná si vzpomínáte, jak jsme kdysi Josefa potkali na křižovatce. Dívali jsme se na jeho reakce. Dříve nebyl schopen se bratrům postavit, nestěžoval si ani se nebránil. Nikdy nešel do útoku, spíše měl tendenci se stáhnout. Svůj hněv obrátil maximálně sám proti sobě. Nyní se Josef vrací zpět do minulosti, na křižovatku, kde už kdysi stál. Vyvstala mu z paměti křivda a on ukáže, že se umí zachovat i jinak. Teď s nimi mluví tvrdě, zatímco předtím mlčel. Umí nastavit hranice, zvednout ruce, zakřičet a druhého zastavit. Dělá to sice přehnaně, ale to nevadí. Je to něco, co dříve nedokázal. V přímém přenosu tu vidíme známky Josefova zrání. Je to krok kupředu, přestože se vrací zpět. 

Podobnou zkušenost více či méně intenzivně má obrovské množství lidí. Žili svůj nový život a najednou se nečekaně vybavili vzpomínky na minulost. Potkají člověka, který jim ublížil, vůně, hudba, dotek nebo situace jim připomene něco z minulosti. Reagují přehnaně. Ztuhnou, nebo se úplně zhroutí. Zdá se, že je vše krokem zpět, ale možná je to právě cesta kupředu. Vždyť mezi traumatem kdysi a situací teď uplynulo dost času, získali během něj nové dovednosti. Už nejsou tak bezbranní jako předtím, mají novou sílu, lepší zdroje a pevnější půdu pod nohama. Bůh spolu s naším tělem vědí, kdy je člověk připraven vrátit se zpět aby se mohl posunout kupředu. 

Existují neodpustitelné křivdy?

Jestliže Josefovo tělo opravdu reagovalo na trauma nabízí se otázka, neměli bychom v našem přemýšlení zatáhnout za ruční brzdu. Jestliže na něj mají i po tolika letech takový vliv nebylo by lepší smést ze stolu všechny představy o odpuštění. Proč by jim měl vlastně odpouštět. Občas se lidé ptají, jestli existují neodpustitelné křivdy. Zmiňují veliká a hluboká zranění traumatického charakteru. Někdo mi zabije blízkého. Kope do mě a přivazuje mě k topení. Znásilní mě, zneužije, nevhodně se mě dotýká. Unese. Ohrožuje mě nebo někoho z mých blízkých se zbraní v ruce. To jsou některé příklady křivd, o kterých leckdo řekne: „To se nedá odpustit.“ Zatáhněte za ruční brzdu, sem odpuštění nepatří. 

Pravda je však taková, že odpustitelnost křivdy není funkcí samotné křivdy, ale toho, kdo odpouští. Jsou lidé, kteří byli schopni odpustit šílená zvěrstva a vyšli z nich jako silnější. Jiní zahořkli a neodpustili i relativně malé křivdy týkající se třeba ztráty části majetku. Odpuštění je funkcí člověka a ne křivdy. Neexistují neodpustitelné křivdy, jen lidé, kteří něco nemohou odpustit.

Když vidíme, jak Josef reaguje na bratry okamžitě nám dochází, že trauma, které zažil bylo zapouzdřené, zapomenuté ale rozhodně ne zpracované a odpuštěné. Setkání s bratry je pro Josefa výzvou. Výzvou k hlubšímu odpuštění. Jak na výzvu Josef zareaguje?