Na dně hlubokého jezera za velkým balvanem se narodila barevná rybička. Rodiče jí pojmenovali Bobo. Byli z jejího narození úplně nadšení. Radostně plácali ploutvičkami a vířili vodu okolo sebe. 

Brzy k nim připlavalo celé hejno rybiček. V čele s rodiči tančili okolo Bobo velký vodní tanec a pronášeli o ní krásná slova. Ať správně rosteš. Ať ti to pěkně plave. Ať se ti nikdy neusadí nic hnusného v šupinkách. Až zabloudíš, ať vždycky najdeš cestu domů. Bobo nerozuměla ničemu, co jí říkají, ještě neznala význam slov, ale cítila jejich sílu, jak procházela vodou směrem k ní. S každým dobrým a krásným slovem voda okolo ní více zářila. 

Když byla Bobo stará tři dny, vylezla z úkrytu blízko dna a vydala se prozkoumat jezerní svět. Rodiče plavali s ní. Trochu na ni dohlíželi a spokojeně se usmívali. Vždy, když doplavala k nějakému předmětu, začala o něj jevit zájem, obeplouvala ho a žďuchala do něj čumáčkem. Rodiče připlavali blíž a vyslovili jméno předmětu. Balvan. Řasa. Kámoš. Mušle. Bobo si slova zamilovala. Okamžitě je opakovala, aby si je zapamatovala. Pak plavala od jednoho předmětu k druhému a mluvila a mluvila a mluvila. Balvan. Řasa. Kámoš. Mušle. 

O pár dní později na své výpravě s tátou potkali zvláštní předmět. Jako by voda okolo něj byla tmavší, taková zakalená. Táta připlaval a spustil: Fuj, fuj, plechovka. Zamračil se a voda ztmavla i okolo něj. Bobo se polekala, mrskla ocáskem a odskočila dál. Táta se na ní usmál a vysvětlil jí, že když se přiblíží k něčemu špatnému, co do jezerního světa nepatří a je nebezpečné, vypustí trochu černého inkoustu, aby všem okolo ukázal, že něco není v pořádku. Musíš, ale potom plavat pryč, říkal, jinak se v té černotě sama ztratíš. Bobo se pomalu, opatrně přiblížila k plechovce, zkřivila obličej a prohlásila „fuj, fuj, plechovka“. Cítila v sobě chvění, napětí a pak si všimla, jak i okolo ní voda trochu ztmavla. Skvělé, pochválí jí tatínek, přesně tak… teď už znáš fuj, fuj a hnus, hnus. Zároveň až teď uvidíš balvan, řasu, mušli nebo kámoše můžeš říct jů, jé, och. A tvá slova budou zářit. To je velká moc slov. 

Bobo byla zase o pár dní starší. Tentokrát už se do podvodního světa vydávala sama bez doprovodu rodičů. Proplouvala mezi předměty, které dobře znala. Jůů, balvan. Jéé, řasa. Och, kámoš. Silou krásných slov prozářila vodu okolo sebe. Vypadala jako zářící světélko míhající se po dně jezera. 

Měla radost z pohybu. Natočila se vzhůru, zavřela oči a vystřelila co největší rychlostí. Kroutila celím tělíčkem, máchala ploutvičkou a smála se na celé kolo. Voda okolo ní proudila nebývale rychle. 

Vůbec si nevšímala okolí…Když tu najednou náraz zmatek, otevřela oči a zepředu i okolo ní bylo něco zvláštního, mělo to bílou barvu, bylo to spíše měkké, narážela dopředu, praskalo to, ale dál nemohla, zkusila se obrátit nahoru, ale i tam to bylo. Musím se zklidnit, řekla si. Když tu jí najednou došlo, že voda okolo je temná, je to fuj, fuj, hnus, hnus. Jak říkal táta. Fuj, fuj něco. Začala křičet rybička. Voda ještě víc ztmavla. A tak Bobo celá zuřivá chycená v plastovém kelímku křičela ošklivá slova a temnota okolo ní se šířila do všech stran. Nemohla ven, nahoru, dolu, ani do stran. Byla v pasti, už nic neviděla. 

A pak ucítila, že jí něco chytilo a pevně sevřelo za zadní ploutev. Nadávala ještě víc. Ne, ne, Fuj, fuj, hnus, hnus. Hrůza, hrůza. Snažila se vymanit, ale nešlo to. Černota rostla. Snažila se plavat vpřed, ale neviditelná síla byla mocnější a táhla ji nazpět. A pak najednou viděla víc a víc, byla z temnoty venku. Otočila se a uviděla, že ji za ocas drží veliká cizí ryba s mírnýma očima a poťouchlým úsměvem. Pusť mě! Ryba jí poslušně pustila a stále se na ní usmívala. Bobo nevěděla, co si má myslet. Dívala se střídavě na cizí rybu a na temnotu, která obklopovala obyčejný plastový kelímek. 

Kdo jsi? Zeptala se Bobo velké ryby. Říkej mi Joko, odpověděla. Aha, díky za záchranu. Já v té tmě úplně ztratila hlavu. A čím víc jsem nadávala, tím to bylo horší. Já vím, odpověděla Joko, vzpomeň si, co ti říkal tvůj otec, bacha, ať neztratíš hlavu. To si vzpomínám, odpověděla Bobo, ale já nemohla ven. A počkej vůbec, jak to víš, že mi to táta říkal? Já vím spoustu věcí, odpověděla Joko, vím o všem, co se děje v našem jezerním světě i ve všech dalších světech. Pocházím totiž z říše daleko nad hladinou. Můj otec všechno, co vidíš, spolu se mnou vymyslel, vyhloubil jezero, nechal do něj natéci vodu, dal sem balvany, řasy, kámoše, dokonce i tebe. Wow, hustý pověděla Bobo. A co fuj, fuj plechovky, kelímky, pneumatiky a mastnota. Joko pokývla hlavou, „jsi chytrá. To sem dal nepřítel, a proto mě sem táta poslal, abych to spravila.“ Podívej:

Přiblížila se k temné vodě okolo kelímku, otevřela ústa a začala ji nasávat, vdechovala ústy tmavou vodu a žábrami vypouštěla čistou a zářivou. Bobo ji pečlivě pozorovala, viděla, jak se jí obličej svraštil, jak zavřela oči, klepala se… když byla temnota okolo kelímku pryč, začal kelímek klesat dál ke dnu. Bobo měla v hlavě spoustu otázek, co se to právě stalo. Joko se na ní podívala a pověděla, musím plout, mám spoustu práce … a nezapomeň, neztrácej hlavu, až uvidíš něco, co sem nepatří… Joko vypadala unaveně, jako by zestárla o mnoho let, když se rozpohybovala vlnivým pohybem, vypadlo z ní pár lesklých šupinek a pomalu se vznášely ve vodě těsně před Bobo. 

Jé, šupinky pro vzpomínku, usmála se Bobo, popadla jednu do tlamičky a vrátila se s ní domů. 
Bobo dál žila v jezeře. Setkání s Joko ji změnilo život. Nejen že měla ve svém doupátku pod mušličkou na památku šupinku. Vzpomínka, která jí zůstala, změnila způsob, jakým Bobo mluvila a přemýšlela. Vždy, když viděla něco krásného, říkala och, Joko, to je krásné, to jste s tátou skvěle vymysleli. A když potkala něco ošklivého, řekla, co si myslí, fuj, hnus, a vypustila trochu černoty, aby ostatní varovala. Ale už v temnotě neztrácela hlavu. Vzpomněla si totiž vždycky na Joko a poděkovala za její záchranu. A vzpomněla si i na to, jak řekla, že přišla celé jezero zachránit od fuj, fuj a hnus, hnus věcí. Díky, Joko, že na tom pracuješ. Bobo myslela na Joko často, když se jí věci líbily, i když nelíbily. Díky ní mohla vždy najít krásná a pravdivá slova a skrze ně prozářit jezerní svět.  

Slova, která říkáme, mají obrovskou moc. Krásná slova, slova, která chválí, děkují, do svého okolí šíří vůni lásky a radosti. Slova „děkuji“ „mám radost“ „jé“ „sluší ti to“. Naopak slova zlá, ošklivá, vytváří okolo nás dusnou atmosféru. A čím víc jich říkám, tím je to horší.  „seš nejhorší“ nesnáším tě“ „nemá to cenu“ „fuj“. Někdy jich říkáme tolik, že se v nich můžeme ztratit.

Přečtu vám jeden verš z Bible. S vašimi rodiči na bohoslužbách v posledních měsících čteme jednu knihu z Nového zákona. A díváme se na takové praktické výzvy, rady, které nám dává. Ta dnešní zní: Židům 13:15. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.  Je to výzva, která předpokládá, že slova jsou důležitá. Říká nám, že máme svými slovy chválit Boha. Říkat mu dobrá slova. 

Bože, to je ale krásný východ slunce. To je ale povedený strom. To mám ale silného tatínka a hodnou maminku. Říkáme Bohu, že to s Ježíšem dobře vymysleli. Ale co když se objeví ošklivé věci. Nazveme je pravým jménem, přiznáme, že to není správně. To, co se tu na zemi válí je fuj. Tak to nemá být. Ale nemusíme zůstat jen u ošklivých slov. Vzpomeneme si totiž na Ježíše tak, jako si Bobo vzpomněla na Joko. Díky, Ježíši, že jsi to přišel vyřešit. Že na tom pracuješ. 

A co když se podívám na sebe a něco se mi nelíbí na mě. Něco se mi nepovede. Nelíbí se mi, jak vypadám. Pak si vzpomenu, že Ježíš přišel mě zachránit a odpustit mi, a tak i v tu chvíli můžu říct pěkná slova Bohu. Je to výzva k tomu, jak Bohu vzdávat chválu pořád, když vidíme dobré a krásné věci, ale i když vidíme to, co se nám nelíbí. A jediný, skrze kterého můžeme Boha vždycky chválit a říkat krásná a pravdivá slova, je Ježíš.