Dnešní výzva není příjemná. Možná by si zasloužila hvězdičku s varováním: „pouze pro otrlé“.  Aby ten, kdo se jí vystavuje, dopředu věděl, že ho čeká něco nebezpečného a mohl se dopředu připravit a obrnit. Jinak by ho to překvapilo, zaskočilo a traumatizovalo. Asi jako nevhodný dotek cizího člověka na ulici. Ale tak jako se občas musím obrnit a jít k zubaři nebo ke gynekologovi, podobně se dobrovolně nechávám vystavovat biblickým textům, před kterými bych nejraději zavřel oči. To bylo varování. Pokud se rozhodnete poslouchat dál, je to vaše svobodné rozhodnutí. Výzva zní: 

Žd 10:29 „Uvažte oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou a Ducha milosti potupil? 

Hlavní sloveso výzvy zní „uvažte“. Vyzývá nás k přemýšlení. Tentokrát sám sebe do výzvy nezahrne. Možná proto, že když to píše, tak nad tím sám přemýšlí a výzvu sám plní. On to zvážil, vzal v úvahu důležitý argument a teď se o něj podělí s námi. Uvažte je výzva, která může vychýlit váhy našeho rozhodování. Rozhoduješ se, přemýšlíš, zvážil jsi možnosti a teď ti někdo řekne, ale uvědom si ještě toto. A vy si na svůj seznam plusů a mínusů připíšete ještě další. V čem argument spočívá?

Výzva má formu otázky. Zve nás, abychom porovnali dva světy. Svět Starého a Nového zákona. Ve světě Starého zákona odkazuje autor na Deuteronomium 17, které mluví o trestu smrti za modloslužbu. Hypertextovým odkazem je zmínka o 2-3 svědcích v předchozím verši. Logika Mojžíšova zákona je následující: Byli jste vyvoleni a zachráněni z Egypta, prošli jste vodou moře, Bůh se na vás zjevil se svou slávou a jako nový lid dostáváte Zákon jako směrovky pro životní cestu svobodného lidu.  Pokud se rozhodnete vědomě a veřejně uctívat jiného Boha než toho, jemuž vděčíte za život, je to rouhání a pokud se to opravdu prokáže, je trestem smrt. Logika Nového zákona je úplně stejná: byli jste vyvoleni a zachráněni Ježíšovou obětí, prošli jste křtem a přijímáte směrovky pro životní cestu s Duchem. A to nejhorší, co můžete udělat je, že se rozhodne vědomě uctívat jiného Boha než toho, jemuž vděčíte za život. Rozdíl není v podstatě příběhu, ale v intenzitě Božího sebezjevení. Ježíš je slavnějším, krásnějším vyjádřením Boží podstaty, jak už nás list Židům upozornil na začátku. Proto se autor ptá. Pokud trest za vědomé a veřejné odvrácení se od zachraňujícího Boha byla smrt, o co horší trest musí přijít k těm, kteří se vědomě veřejně odvrací od zachraňujícího Boha, který se ukázal v kráse Ježíše. A chce, abychom nad tím přemýšleli.

Zkusím nám to přiblížit na následujícím příkladu. Představte si velkolepou galerii, ve které jsou vystaveny umělecká díla velkých mistrů. Spolu se svým přítelem nebo přítelkyní procházíte nejprve dlouhou chodbou, na které jsou obrazy mladých umělců z uměleckých škol. Jsou pěkné, mají zajímavé nápady i poselství, některé trochu provokativní. Ale žasnete nad tím, co takový teenager dovede nakreslit. A potom pokračujete dál do hlavních sálů, ve kterých jsou díla opravdových mistrů: Hieronyma Bosche, Pabla Picassa, Rembrandta a Dalího. Každý obraz má nevyčíslitelnou hodnotu, žasnete nad detaily, prací se světlem, provedením, obsahem a tím, jak to na vás celkově působí. Cítíte se sami poctěni a důležití, hodnotnější než jste byli, protože jste v přítomnosti největší možné krásy, kterou stvořil lidský duch. Prošli jste místnostmi a vracíte se zpět. Znovu do chodby, kde jsou obrazy mladých umělců. Proti vám jde skupinka mladíků. Smějí se a drží v ruce archy papírů. Vybíhají mezi stojany s obrazy a přelepují obrazy svými papíry. Jsou na nich také obrázky, ale neumělé, nedokonalé, bez myšlenky vulgární, nevyvážené, nejisté. Hledíte a nejste si jistí, jestli jde o součást uměleckého představení. Spustí se alarm. Mladíci se rozběhnou do velkého sálu. Jste zvědaví, a tak se otočíte a následujete je. Doběhnou do sálu s největšími uměleckými díly a i na ně začnou lepit své kresbičky. A vykřikovat: tohle je pravé umění. Všude houkají sirény, ozbrojená ostraha se blíží pacifikovat mladíky. 

Odcházíte pryč v šoku nad tím, jak může někdo své vlastní nedokonalé kresbičky přelepit přes umělecká díla, což mladých umělců, ale i těch téměř posvátných velikánů. Co si o sobě myslí. Co je to za pýchu. To, že sami neumí kreslit, ok, ale proč ničí kresby druhých a vystavují vlastní. Udělali jednu z nejhorších věcí, které v muzeu udělat mohli. 

Autor listu Židům nás zve k podobnému přemýšlení. Život je jako galerie obrazů. Co nejhoršího byste v ní mohli udělat? Jaký je největší hřích? Je to to, že neumíte malovat, že nežijete tak vyváženě a krásně, jak byste mohli? Že ve svém životě neudržíte perspektivu, kreslíte roztřesenými prsty, udělali jste kaňky hříchu? Že jste se zaměřili na detail, ten vykreslili a půlku plátna úplně zapomněli a celý život působí nevyváženě? Ano, neumíme kreslit život. Ale není to to nejhorší, co můžete udělat. To nejhorší je pohrdat krásou obrazů, které nakreslili druzí. A ještě to chápeme u mladých umělců, ale u velkých mistrů, to ne. Nejhorším hříchem je pýcha spojena s modloslužbou, když člověk pohrdne krásou, kterou Bůh vtiskl do příběhů o své záchraně. V úvodní chodbě jsou Mojžíšovy obrazy, nedokonalé, lidské, ale krásné. A v hlavní místnosti obrazy slávy samotného Krista. 

Novozákonní teolog a historik N. T. Wright vypráví příběh o chlapci, který spolu s dalšími kumpány dělal neplechu v kostele. Farář mu udělil pokání, které spočívalo v tom, že měl chlapec jít ke kříži, podívat se na visícího Krista a třikrát mu do očí říci: ty jsi tohle udělal pro mě a mě to vůbec nezajímá. Poprvé to řekl se smíchem, podruhé vážněji a potřetí to nebyl schopen vyslovit. Sláva a krása Krista ho přemohla a do smrti nepustila. 

Proč bychom měli? 

Proč bychom měli přemýšlet nad horším trestem pro ty, kdo se vědomě postaví proti kráse Krista? Protože nás to drží v té správné bdělosti. Na jednu stranu jsem uklidněn. Nejhorší hřích není v tom, co dělám špatně, tam, kde si nemůžu pomoci, tam, kde něco nevidím. Nejhorší hřích je otočit se zády k nabídce Kristovy milosti a oslavy jeho slávy a krásy. To je osvobozující. Na druhou stranu, mám přemýšlet o tom, za jakých okolností bych já nebo někdo druhý se mohl vzdát krásy Krista. Je to i má možná budoucnost, to je nepříjemná realita. Co by se muselo stát, abys pošlapal Krista a jeho krásu? 

Kdo jsme? 

Text nám říká, že jsme ti, kteří znají živého Boha. Děsí nás představa soudu těch, kteří se rozhodli vědomě ničit a pošlapat krásu. To je ale také osvobozující. Znamená to, že se nemusíme děsit toho, že budeme souzeni podle toho, jak sami malujeme svůj život, kolik tam máme kaněk hříchu, nevyváženosti v životě a nejistých tahů štětcem. Ale odsouzení je pro ty, kdo nejenže neumí malovat, ale ještě neocení a nepřijmou pokorně krásu toho, co namaloval někdo druhý. Nenechají se proměnit pohledem na krásu toho, co udělal Kristus. 

Jak na to?

Jak naplnit dnešní výzvu? Rozhlédněte se okolo sebe, podívejte se na to, co je okolo vás nejkrásnější.  Něco, co jste sami nevytvořili. Může to být krásný obraz na stěně, rozkvetlý strom. Pohled na les nebo krásné budovy z okna. Když se díváte na to, co je krásné, vstupuje to jistým způsobem do vás. Smysly zakoušíte milost krásy, kterou jste vy sami nevytvořili. Přichází k vám jako dar. Prostupuje vás a pozvedá vás. Je v tu chvíli jedno, jak moc dobře sami umíte kreslit a vytváříte krásu v životě, možná vám to teď úplně nejde. Ale o to při pohledu na krásu nejde. Tak jako do galerie nenosíte vlastní umělecká díla, tak při pohledu na slávu zabitého a vzkříšeného Ježíše necháváte své umění stranou. A teď, výzva zněla uvažte, oč horší trest by padl na ty, kteří by krásu viděli, přijali a pak pošlapali, pošpinili.  Zkuste si představit, co by se ve vás muselo zvrátit, abyste to krásné, na co se teď díváte, zničili, roztrhali, spálili. Co by to bylo? Co by vás k tomu vedlo? Možná velký hněv? Jaký trest byste si zasloužili? A teď si představte, o co větší trest byste si zasloužili, kdybyste pohrdli a odmítli ten nejkrásnější příběh v dějinách, příběh o Boží lásce zjevené v Kristu poté, co jste zahlédli jeho krásu. O tom máme dnes přemýšlet. co by mě k tomu mohlo vést a jak velký trest bych si zasloužil. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za krásný život, který jsi nám vykreslil. Obdivujeme jeho vyváženost, obrazy tvé samoty i blízkosti s druhými. Obdivujeme tvou moudrost a lásku, kterou jsi šířil mezi lidi. Žasneme nad tvým utrpením, které odhalilo náš hřích a ve kterém jsi se s námi ztotožnil. A tají se nám dech nad tvým vzkříšením a novým životem, který jsi vnesl do světa.