Nastalo období letních dovolených. Mnozí z nás budou trávit čas v různých znovu otevřených ubytovacích a stravovacích zařízeních. Zařízení hotelového typu se tradičně hodnotí hvězdičkami. Podle jejich počtu můžete odhadnout jak cenu, tak kvalitu služeb. Od pětihvězdičkového hotelu budete očekávat větší luxus než od tříhvězdičkového. A i ostatní druhy ubytování mají na webech různá hvězdičková hodnocení. Takto určujeme kvalitu pohostinnosti. A tak si tuto představu podržíme v mysli a párkrát se k ní dnes vrátíme. 

Čteme list Židům a soustředíme pozornost na verše, které v sobě obsahují výzvu. Nacházíme se v poslední, třinácté kapitole. Výzvy v ní jsou seřazeny jedna za druhou jakoby v bodech pod sebou. Všechny jsou konkrétními aplikacemi víry. Jaké víry? Celý dopis je kristocentrický. Neustále nasměřovával náš pohled k Ježíši, k tomu, kým je a co sám vtělil do světa. K jeho slávě, bídě i velikosti. Tento pohled víry nás proměňuje, protože to, na co se díváme, se v nás odráží. Potom i my vtělujeme hodnoty Ježíšova království do všedního životního stylu. Zní to honosně a velkolepě, a přitom jde vlastně o to, co děláme v obyčejném životě. Omezení časem, penězi, myšlenkovou kapacitou a energií. 

Co máme dělat?

13:2 Nezanedbávejte pohostinnost

Výzva je tvořena dvěma slovy. Hlavní sloveso máme přeložené jako „nezanedbávejte“ nebo „nezapomínejte“. Výzva je formulována opět negativně. Varuje nás. Zdá se, že nás autor dobře zná. Možná proto, že zná dobře sám sebe. Ví, že je tu riziko, že něco přestaneme dělat, že na něco zapomeneme. Že něco vyšumí. Kolikrát jsme sami prohlásili větu: Nezapomeň si klíče! Nezapomeň si roušku! Nezapomeň koupit mlíko, zalít kytky, vyzvednout dítě ze školky! Říkáme to ve chvíli, kdy známe druhého a sebe a víme, jak naše lidská pozornost může být roztěkaná, zaměřená jinam. Ale někdy zapomínáme naschvál. Odkládáme to, co je těžké, to, do čeho se nám nechce. Necháváme to vyšumět, když to nehoří. Přestanete to být součástí našeho životního stylu. Tuším, že to myslí autor tím „nezapomínejte“ ne proto, že bych byl roztěkaný a měl problémy s pamětí, ale proto, že to je to náročné a nám se nechce. A tak to necháme na příští týden. Proto autor formuluje výzvu tak, jak ji slyšíme. Nezapomeň, nezanedbej, nevypusť. 

Co je tím hlavním obsahem výzvy? Co je tím, na co nemáme zapomínat vtělovat do životního stylu? Pohostinnost. 
1) Pohostinnost jako nabídnuté jídlo příteli. To první, co se nám asi vybaví, je pozvat si domů návštěvu na oběd nebo na večeři. Zveme takto rodinu, přátele, známé. Tak si asi představíme pohostinného člověka. Někoho, kdo má otevřenou domácnost pro přátele. Zkuste si vybavit někoho takového, koho byste v jeho pohostinnosti ohodnotili 5 hvězdičkami. Znám takové. A určitě to může být jedna z aplikací této výzvy. Pojďme si ji podržet jako jakousi první hypotézu, ale zároveň se zanoříme trochu hlouběji. 
2) Pohostinnost jako láska k cizímu. Slovo „filoxen“, které je v řečtině na tomto místě použito, doslova znamená láska k cizímu. V předchozí výzvě, jen o pár slov předtím, jsme slyšeli bratrská láska, ať trvá. A slovo bratrská láska znělo „filadelfia“ – filia / láska a adelthos / bratr. A tady máme slovo philia / láska a zenos / cizí. Předchozí slovo bylo zaměřeno na lásku k těm, kteří jsou uvnitř, k těm, kteří jsou jako sourozenci spojeni pokrevně v Kristu. Dnešní slovo je naopak zaměřeno na lásku k těm, kdo jsou venku, k těm, kdo nejsou tady. Dvě výzvy tak spolu souvisí – láska tady a láska ven. Tím se nám o dost rozšířila naše první hypotéza, že pohostinnost znamená v první řadě pozvat kamarády domů na večeři. Ne v tomto případě.
Pohostinnost v tehdejší době nebyla jen o tom, že otevřu domácnost přátelům, rodině a pozvu je, aby se se mnou dívali na fotbal. Jednalo se i o poskytnutí pohostinství cizincům, poutníkům, těm, které neznáte. Asi si ani nedovedeme představit, že by místo do hotelů lidé chodili po sídlišti, zvonili a ptali se, jestli u vás mohou přespat. Nebo že by se cizinci jiné barvy pleti, jiného jazyka nebo jiného nářečí (třeba pražského) posadili na náměstí a čekali, až je domácí Zlíňáci pozvou do svých domovů na večeři a nocleh. Byla to jiná kultura, být pohostinný znamenalo otevřít svou domácnost i cizím. Provozovat neoficiální BaB.  Nebo na obecnější rovině řečeno: Projevit lásku a přijmout toho, kdo není jako já. Slovo filoxen „milující cizího“ tak stojí v přímém protikladu ke slovu xenofob - ten, kdo se bojí cizího. Milovat cizího a přijímat ho, nebo se bát cizího? Tak co, našli byste ve svém okolí někoho, koho byste ohodnotili čtyřmi pěti hvězdičkami v tomto významu pohostinnosti – praktické lásce k cizímu? Vzpomeňte si, přijal někdo vás, přestože jste pro něj byli vy sami cizí?  Zároveň taková pohostinnost byla vysokou hodnotou v celé tehdejší kultuře, nebylo to jen něco, co by bylo specifické pro křesťany. V čem je tedy křesťanská pohostinnost, respektive láska k cizímu, jiná? V motivaci… 

Proč bychom měli? 

Autorovi nejde jen o to, abychom se navenek chovali správně, byli pohostinní a otevření vůči cizím. Jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž. Záleží totiž na motivaci. Proto autor často po výzvě brnkne na určitou motivační strunu a rozehraje tón, a tím nás rozpohybuje k akci. A ten tón, který zahraje, ten šťouch, kterým nás v tomto případě přiměje k akci, je poměrně překvapivý: 
… vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.

Čekali bychom, že nám bude argumentováno péčí o druhého, pomocí nebo dokonce misií. Buďte pohostinní k cizím, protože to potřebují, protože se bez vás neobejdou, protože to je chudák. Potřebuje pomoct. Směřuje do pekla, pokazil si život, je to ztroskotanec, chudáček. Pomož mu. Aby byl víc jako ty „ne cizí, ale normální jako ty“. V jedné ruce chleba a v druhé bibli. Ale autor takto neargumentuje, dokonce můžeme říci, že argumentuje naprosto opačně. Nemáš přijímat cizího a projevovat mu lásku z blahosklonnosti, povýšenosti. Ne! Děláš to proto, že víš, že může být andělem. Někým, kdo je větší než ty. Kdo je boží posel. Z kolika žebráků, se kterými se poutník podělil o poslední zbytek chleba, se v pohádkách vyklubali králové, hrdinové a mudrci.

Ale autor listu nezná naše pohádky. A tak si vzpomíná na starozákonní příběh o Abrahamovi. Ten jako senior projevoval vřelé pohostinství třem cizincům, kteří šli okolo. Zahlédl je v dálce, vyskočil a začal okolo nich běhat. Zabil tele a udělal hostinu. Dokonce někteří starozákonní vykladači tvrdí, že kvůli tomu přerušil rozhovor s Bohem, který předtím vedl. Láska k cizincům projevená v přípravě hostiny byla důležitější. Jeho pohostinnost by určitě cizinci ohodnotili pěti hvězdičkami. A z cizinců se vyklubali andělé, kteří mu zvěstovali narození syna. Jakousi odměnou za pohostinnost bylo naplnění jeho vlastní touhy. Ale to nebyl drive, se kterým on do toho šel, tím drivem byla pohostinnost a péče o cizího jakoby to byli Boží poslové.

Mám rád knihu „Vidět v druhém Krista“ od Anshelma Gruna. Je to útlá knížečka. Pokaždé když se k ní v životě vracím, tak mi přijde radikálnější a náročnější.  Autor rozvíjí jakousi představu toho, jak by vypadal mnich, který by v druhém viděl přítomného Krista.  Nejen v tom, kdo je Kristu charakterem podobný, ale i v tom, kdo je cizí, jiný, dokonce v tom, kdo je mi nepříjemný. Kdo jiný než ten, kdo je jiný, mi může ukázat, to, co neznám. Ten, kdo mě rozčiluje, mi odhaluje hněv, který v sobě mám a slouží mi k lepšímu poznání mne samotného. 

Jak na to? 

Co když se rozhodneme toto aplikovat na svůj život? Žít s představou, že se otevírám s láskou tomu, kdo je cizí. První věc, kterou je potřeba si uvědomit, když budeme přecházet do praxe je, že jsme odlišní osobnostně. Osobnostně jsou mezi námi ti, kteří jsou bytostně nastaveni s širokou náručí, přijímají nové a cizí bez předsudků, bez odporu, beze strachu. Jejich duševní pohostinnost bez problémů dosahuje čtyř pěti hvězdiček. Jsou takoví a tato výzva je pro ně přirozená. Na druhou stranu jsou lidé mnohem opatrnější, obezřetnější, cítí větší odpor k tomu, kdo je jiný. Pro ně to bude těžší. Odráží to i jiná místa v NZ, kde je pohostinnost brána jako duchovní dar a požadavek na ty, kdo stojí v čele církve. Protože když stojí v čele ten, kdo nepřijímá cizí, dělá z komunity sektu. Respektujeme tedy, že každý jsme v tom jinak obdarovaní, ale je to výzva, která stojí před námi všemi… 
Až odtud dnes budete odcházet a řeknete si: chtěl bych aplikovat pohostinnost vůči cizím, tak tuším, že vás hned jako odpověď napadne několik důvodů, proč to nejde. Nemám kam pozvat, nevím, o čem s ním mluvit, co když odmítne, nemám peníze, já bych chtěla, ale manžel nechce… / přijměte tento hlas, možná říká pravdu, ale to neznamená, že nemůžete dál kreativně přemýšlet… protože pokud opravdu chci druhého přijmout a pohostit, nic mi v tom nezabrání. 
Tady se můžeme krásně inspirovat u samotného Ježíše. V úvodu bohoslužby jsme četli příběh setkání cizince Ježíše s cizinkou ženou. Ježíš požádá o pohostinnost: dej mi napít; ona je překvapená: jsme si přece cizí. Pak jí Ježíš nabídne pohostinství a ona se zarazí, vidí, že nemá nic, čím by ji mohl pohostit. Ale to Ježíši nebrání, nemá vědro, lano, nemá peníze, jídlo, je sám cizincem, a přitom jí pohostí. Přijme ji do svého života, vtáhne do svého příběhu. Ježíš kreativně hledá způsob, jak bez ničeho může cizího pohostit. Pět hvězdiček pohostinství minimálně. Toto potřebujeme slyšet. 

Chci vám povědět pár příběhů, všechny se staly a jsou to příběhy o kreativní pohostinnosti. 

POHOSTINNÁ OSLAVENKYNĚ – Před nedávnem jsem mluvil s dívkou, které bylo velmi líto, že její rodina není schopná být pohromadě. Rodiče byli rozvedení, sourozenci v konfliktu. Ona se rozhodla, že na své dvacáté páté narozeniny všechny svolá do domu babičky. Nechce po nich žádné dary, jen aby přišli, byli spolu, jedli a pili. I ona do toho dala spoustu energie, nebylo jednoduché je přesvědčit, aby přišli navzdory tomu, že tam bude někdo, koho nemají rádi a koho dlouho neviděli. Navíc všechno sama navařila, připravila. A oni přišli. Na chvíli zapomněli na rozepře a byli po mnoha letech spolu. To byla až Ježíšovská pohostinnost oslavence. Kreativně překonala mnohé překážky. 

STAŘEC A JEHO DOMOV – Kdysi jsem na konferenci překládal jednoho starého pána. Byl to duchovní poradce, který pracoval s mnoha manželskými páry. Byl to cizinec, host na konferenci, a přesto pohostil on nás. Otevřel své nitro, pozval nás všechny do svého života jako do domu a mluvil o sobě, o svých zápasech, svém vztahu s otcem. Mluvil o svém vztahu k manželce, k dětem i vnukům. Přiznal se k chybám. Síla jeho přednášky byla v otevřenosti. I Otevřel nám svůj život, nechal nás sedět ve svém pomyslném obýváku, otevřel skříň, vzal nás i do ložnice. Jeho život se stal na chvíli naším – svědectví jako pohostinnost. 

NEMLUVNÁ HOSTITELKA – Jedna paní ráda zvala na návštěvu na oběd. Ale protože měla hodně chystání s jídlem a manžel byl hodně starý a unavený, tak zásadně zvala dvě návštěvy. Navařila jim, všechno nachystala. A nechala je, aby si navzájem pěkně popovídaly. Byl jsem na těchto návštěvách opakovaně. Bylo to moc příjemné a poznal jsem blíže spoustu dalších lidí, kteří tam byli pozváni. 

Na úrovni sboru: Můžeme nakonec přemýšlet o této výzvě také na úrovni sboru. Výmluva: nemáme ještě modlitebnu, nemůžeme být pohostinní, před Ježíšem by neobstála. Právě jsme viděli krásné příklady kreativního hledání cest, jak být pohostinní, i když k tomu nemáme předpoklady. 

Závěr

Nezanedbávejte pohostinnost, vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděli.

Autor nás zná, a proto tak formuluje výzvu negativně. Nezapomínejte, nezanedbávejte. Ví, že přijímat a milovat cizího, být tím, kdo otevře náruč, může být těžké, děsivé, a proto to raději odložíme, aby to vyšumnělo. Máme mnoho dobrých výmluv, proč nemohu cizího pohostit a přijmout. Ale jsme vyzváni k tomu, abychom v tom byli kreativní. Protože v cizím je skryt Bůh. A protože jsme my sami byli jako cizí přijati Kristem, ale o tom až před Večeří Páně.