Devátá výzva listu Židům nás možná znejistí. Máme opustit něco vzácného. Ale právě naše schopnost pustit dobré věci minulosti je nezbytná pro růst. Všichni jsme v určitou chvíli opustili své dudlíky, nočníčky i hračky a dozráli. Představte si víru jako komplexní počítačový program závislý na operačním systému naší duše a hardwaru našeho těla. Vzhledem ke změnám v prostředí je pro správné fungování nezbytné program víry aktualizovat. V procesu aktualizace dochází ke krizi a přechodné nefunkčnosti. Dochází ke ztrátě, ale také zisku. Obsah víry i její forma zraje v interakci s životními změnami. Aktualizuje se a rozvíjí. Dnešní výzva odhaluje klíčový princip duchovního zrání. 

Co máme dělat?

6:1 „… opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se ke zralosti…“

Výzva je tvořena dvěma slovesy. První je v aktivním tvaru, tedy něco, co můžeme dělat „něco opouštět“. Druhé sloveso je v pasivu, „nechme se unášet“. Podíváme se na ně postupně. Opusťme neznamená, že popřeme pravdivost toho, čemu jsme doposud věřili. Vždyť jde o učení o Kristu a další základní témata víry o pokání, víře, křtu, vzkládání rukou a soudu. Opustit ve smyslu popřít by nedávalo smysl. Jako kdyby člověk postavil základy domu. Potom by si řekl, že je to celé špatně, opustil je a začal stavět na jiné parcele. Pokud opustit neznamená úplně se toho vzdát, jak mu tedy máme rozumět? Vraťme se k autorovu oblíbenému tématu pozornosti. Při každém duchovním programu, rozjímání nad Biblí, četbě, modlitbě, aplikaci víry volíme, jestli zůstaneme u zaběhnutých a stokrát zopakovaných a promyšlených témat, slov a asociací, nebo jestli svou pozornost upřeme jinam. Představte si komunitu, které je dopis původně psán. Mají svá oblíbená témata. Pořád dokola o nich mluví. Jedno z nich je třeba téma konce světa. Řeší to v neděli i na skupinkách, vrací se k tomu, hádají se o tom a dělí. Pak jim dojde dopis se zpětnou vazbou, která navede jejich pozornost jinam. To, že se po výzvě rozhodnou studovat žalmy nebo pastoraci neznamená, že popírají existenci eschatologického tématu, jen zrovna teď soustředí pozornost jinam. Opusťme znamená přestaňme oprašovat a vylepšovat vybudované základy, nechoďme stavět ani nikam jinam, ale stavme výš, první patro. Pokud nám to Bůh dovolí, nezapomene autor dodat. Dostáváme se tak k druhé části výzvy.
Nesme se. Je to výzva v pasivním tvaru. Vyburcuje nás. Ale neukáže cestu, nedá jasný směr. Nechce po nás nic nepřirozeného. Ba naopak. Nechte se unášet. Při zrání je právě pasivní unášení se zásadním principem. Naše tělo v sobě obsahuje genetické informace o tom, jak a kdy se má která část vyvíjet a měnit. Já si nemusím říct: tak a teď je potřeba, aby byla puberta. Nikdo mi nemusí dát výzvu, ať začnu produkovat patřičné hormony. Nikdo mi nemusí říkat, že tikají biologické hodiny, teď je čas na krizi středního věku nebo menopauzu. Vývoj je zakódován do našich těl. A to nejlepší, co můžeme dělat, je se jím nechat unášet. Život sám, naše tělo i prostředí nám přináší témata a směřuje naši pozornost. Při tom všem se mění i naše představa Boha, komunity, nás a duchovních témat. Takto se člověk nechává unášet ke zralosti. Můžeme proudu důvěřovat, protože Bůh sám vepsal principy zrání do našich těl.  

Proč bychom měli? 

Proč bychom měli? Text ve verši 4-8 předkládá drsné důvody toho, jak to vypadá, když člověk ustrne ve zrání:

„Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku, a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání…“

Autor popisuje důsledky toho, když člověk ve svém vývoji ustrne. Logickým důsledkem je odpadnutí. Tím není zpochybněna opravdovost minulé víry. Četli jsme, že člověk okusil duchovní dary, měl ducha svatého atd. To všechno platilo pro člověka tehdy. Ale v jeho aktuálním životě už víra roli nehraje. Rozevřely se nůžky mezi programem víra a životem člověka.  Víra se neaktualizovala, a tudíž v novém prostředí přestala fungovat. Je to naprosto pochopitelné, víme, jak dobře to vypadá, když člověk nezvládne splnit vývojový krok, který měl. Například se neoddělí od rodičů. V dalším věkovém období se stává neužitečným, nevyužije jeho potenciál. 

Překážkou k naplnění výzvy nesme se ke zralosti je právě to, když se člověk z nějakého důvodu zuby nehty drží minulosti a není schopen ji pustit. A to právě ve vztahu k dobré minulosti. Nikdo netvrdí, že základní učení o Kristu je špatné. Je to dobré, ale ne teď. Vývoj se zastaví, když nejsem ochoten se nechat unášet k neznámému a novému. Dívka, která odmítá přijmout své dospělé ženství, může skončit s mentální anorexií. Stárnoucí muž, který nechce přijmout výzvu stáří, začne bláznit a hrát si na malého kluka. Člověk, který vyrostl v církvi a jeho přemýšlení o Bibli zůstává na úrovni besídky, nemůže očekávat, že ho bude víra sytit v mládeži. A člověk, který uvěřil v radikálních mládežnických hnutích, nemůže čekat, že jeho víra beze změny bude dávat smysl až bude prožívat krizi středního věku a vychovávat vlastní děti. Člověk, který neotruchlí, smrt blízké osoby. Nepustí ji, aby zůstala součástí příběhu minulosti se nemůže otevřít budoucnosti. Základní princip duchovního zrání je opuštění a nesení se, a pokud to neuděláme, víra se neaktualizuje.

Kdo jsme? 

Kdo jsme? Respektive kdo potřebuje slyšet dnešní výzvu? O čtenářích je toho od 11 verše 5 kapitoly řečeno dost. 1) Jsou líní slyšet. 2) Rádi zůstávají u témat, slov a formulací, která už znají. Chtějí jen pokyvovat hlavou a ne slyšet něco úplně nového, protože nad tím by museli přemýšlet, a to bolí.  2) Už by měli dávno sami učit, formulovat své přemýšlení, a přitom zůstávají v roli pasivních konzumentů. Je jednoduché něco slyšet, je úplně něco jiného to zopakovat. 3) Odmítají trávit hutnější biblické pasáže a dát jim čas, aby jim porozuměli. To jsou charakteristiky lidí, kteří duchovně stagnují. Ti, kteří potřebují slyšet a hlavně naplnit výzvu „opusťme“ a „nechme se unášet“. Závisí na tom jejich budoucí víra. Software, který se neaktualizuje, může být jednou na novém stroji s novým prostředím sítě nefunkční. 

Viděli jsme sami sebe v zrcadle dnešní výzvy jako ty, kteří mohou zůstat stát na cestě ke zralosti. Ustrneme tehdy, když odmítáme opustit to dobré, co jsme doposud měli, a přestaneme se nechat unášet životem nesoucím nás do nejistoty budoucnosti. Pokud se jazyk naší víry, naše služba i témata, která řešíme, v čase nemění, pokud nepřesměrujeme pozornost od základních témat k tomu, co je aktuální pro náš život, přestane víra korespondovat se zbytkem naší osobnosti a zůstane odtržena od života a umře… 

Jak na to? 

Jak plnit výzvu opuštění a unášení se? Dnešní aplikace výzvy bude trochu jiná. Pokud teď posloucháte tuto sérii, tak jste se spolu se mnou stali těmi, kteří opouští známé a vydávají se do neznáma. Teď děláme přesně to, o čem tu autor mluví. Mou snahou, nejen v této sérii, je mluvit jinak, vyhýbat se známým klišé a frázím. Propojovat výzvy listu Židům s našimi životy. Autor dopisu to dělá podobně. Jeho dopis je hodně jiný než zbytek Nového zákona. Dává lidem nové metafory, nová spojení. Dokonce se zdá, že právě v půlce páté kapitoly své posluchače ztrácí. Vášnivě vykládá o Ježíši jako veleknězi podle řádu Melchísedekova a najednou se zastaví. Jakoby cítil, že se posluchači ztrácí a řekne „o něm mám mnoho co říci, ale je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste líní poslouchat“. Výzvu ke zrání a otevření se novému tak považuje za zásadní pro to, aby vůbec lidé dál četli jeho knihu. Uznává, že je to těžké a náročné, je to hutná strava, jsou to těžké výzvy, ale podnítí to nezbytný růst a zrání. A tak dnešní výzvu plníme, když nad výzvami listu společně přemýšlíme a svou víru aktualizujeme. A jsem rád, že jste v tom se mnou.