Co máme dělat?

10:23 „Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný.“

Dnešní výzva je opět částečným opakováním (Žd 3:6,13). Frázi držme vyznání už jsme slyšeli a aplikovali v sedmé výzvě (4:14). Řekli jsme si, že se dá přeložit jako držme vyznání i držme se vyznání.  My jsme se přiklonili k druhému překladu. Držme se implikuje, že to, čeho se držíme je větší a stabilnější než my. Není to nástroj, jako třeba kladivo nebo šroubovák, který můžeme používat, jak se nám zalíbí. Naopak držíme se vyznání, abychom se nezřítili. Vyznání je v tomto ohledu jako skála nebo strom.  Dnes si autor hraje se slovy odlišně. Naznačí metaforu, která si spíše zaslouží překlad „držme vyznání“. Uvede jej totiž slovem „neochvějně“. V biblickém jazyce netypické slovo obsahuje představu objektu, který je držen zpříma tak. Nekýve se a nevychyluje ani doleva ani doprava. Stojí pevně. Ale ne sám o sobě. To je změna oproti minulému. Naše síla má objekt udržovat zpříma. Představte si člena čestné stráže, jak drží zpříma tyč s praporem. Po nějaké době trochu z-laxní a drží ji jen tak halabala nakloněný. Jde okolo nadřízený a křikne, drž to pořádně. Strážný zatne svaly narovná prapor. 

Držet něco zpříma nevyžaduje tolik fyzické síly. Protože těžiště objektu je ve stejné vertikální linii s jeho základnou. Držet něco zpříma vyžaduje jemnou sílu, balanc a citlivost na vychýlení. Dokud je vychýlení malé stačí trochu zatlačit proti. Čím více se objekt vychýlí tím více síly musíte vynaložit abyste to dostali do vzpřímené polohy. Na táboře občas stavíme teepee. Používají se k němu dlouhé tyče. Zvednout tyč na teepee ze země a napřímit není jednoduchý úkol a je k tomu občas potřeba více lidí. Ale vzpřímené poloze ji klidně udrží jeden člověk, dokud se na to soustředí, drží ji pořádně a ona se mu moc nevychýlí. Jakmile se moc vychýlí a on není dost silný zřítí se mu. 

Co máme držet zpříma a nevychylovat? Je to vyznání naděje. „neochvějně držme své vyznání naděje“. Pojem naděje celou výzvu staví do kontextu budoucnosti. Je to očekávání něčeho dobrého v budoucnosti. Je to naděje týkající se Božích slibů. Konec desáté kapitoly, jejíž součástí je i dnešní výzva, je praktickým vyústěním dlouhé hutně teologické pasáže, ve které autor připomněl několik zaslíbení ve vztahu k budoucnosti. Pár příkladů: 

• 8:12 – Slituji se ad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jiné nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.
• 9:28 – tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají. 

Autor tato zaslíbení připomíná sobě i nám. Sám se opírá o to, co už bylo napsáno v minulosti. Nadějná vyznání drží vztyčené jako žerď tváří v tvář nejisté budoucnosti. Zápas o nevychylující se držení naděje se odehrává v naší mysli. Zaslíbení Bible držím zpříma. Připomenu si jistotu své budoucnosti: Bůh mé hříchy nepoužije proti mně a Ježíš se vrátí k záchraně. Ale pak najednou přijde pochybnost, co když to tak není, co když se mě to netýká, co když jsem z toho vypadl. Co když je to celé hloupost a já naletěl na největší lež v dějinách. Všechny, co když vychylují mou naději. Na každé, co když působící silou z jedné strany zapůsobím proti silou. Pokud to neudělám vychýlí se ještě víc. Jaká je ta protisíla? Jakými argumenty víry vyvažujeme naději? 

Proč? 

Proč můžeme naději držet zpříma? Autor argumentuje zcela jednoduše. Ten, který dal slib je věrný. Důvodem je Boží charakter, konkrétně rys osobnosti, který nazýváme věrnost. Pokud byste měli druhého člověka popsat nějakými pojmy, tak se zaměříte na to, co je pro něj typické. Když stokrát přijde pozdě a jednou včas, možná o něm řeknete, že je roztěkaný a nedochvilný. Takovéto vlastnosti mnohokrát prokázány jsou něčím v čase stabilním. O Bohu je nám zde řečeno, že je věrný. To znamená, že když něco řekne že udělá, je možné se na to spolehnout. Dokazuje nám to celý příběh Bible, Ježíš, který vše dělá, aby splnil písma, každým detailem svého života hraje podle scénáře starého zákona, protože Bůh je věrný. A pokud to ježíš dělal doteď prokázal v tom jasně svůj charakter, proč by to nedělal i nadále. 

Kdo jsme? 

Jsme lidmi, kteří mají jen velmi omezené možnosti pohledu do budoucnosti. je to jeden ze základních limitů naší existence. Nevidíme budoucnost. Jsme schopni si představit různé scénáře budoucnosti. Vysílat do budoucnosti představu sebe samotných, vést dopředu dialogy, představit si, jak se zachovám, atleti si představují v mysli každý pohyb, který musí učinit třeba na hrazdě. Ano můžeme plánovat budoucnost, ale stejně ji nevidíme. Je zdrojem strachu, obav a pochybností. V tomto ohledu používáme pojem naděje. Mám naději, že to dobře dopadne, že mě přijmou na školu, že udělám zkoušku, že bude pěkné počasí, že budu mít zdravé děti.  Naděje je očekávání něčeho dobrého v budoucnosti, co může a nemusí nastat. Částečně to ovlivním a částečně ne, ale rozhodně si nemohu být jistý. Proto se naděje chvěje strachem, vychyluje se a někdy padá. Jsme lidé omezení v pohledu do budoucna. Ale nejsme odkázáni jen na takto nejistou naději. Díky Božím slibům a jeho charakteru existuje i jiná naděje. Naděje jako pevná jistota pravdy zaslíbené Bohem. 

Jak na to?

Autor použije metaforu držení zpříma, kterou můžeme fyzicky zažít na svém těle a může nám tak prakticky ilustrovat to co se odehrává v naší mysli. Vezměte si do ruky nějaký objekt, který můžete postavit, ale sám stát nebude, třeba tužka, nebo mobil, útlá kniha nebo klacek, pokud jste venku. Postavte ho zpříma a udržujte ve vzpřímené pozici. Zkuste si s tím pohrát, občas ho trochu povolit a pak zase zachytit. Udržovat balanc. Takto to děláme fyzicky, a to co děláme fyzicky odráží to co se děje v naší mysli. A o to autorovi jde především. Zpříma držíme naději, že to co nám Bůh slíbil se v budoucnu stane. Ježíš se vrátí a promění svět. Na tuto naději útočí naše pochybnosti, které ji vychýlí. Jen si to zkuste. 

O mě to neplatí, udělal jsem takové věci, že se na ně Boží milost jistě nevztahuje. Svět skončí špatně, žádná zázračná proměna nebude. Nic nemá smysl. Takovéto myšlenky vychylují naději. Jak proti nim tlačíme? Bůh je věrný. Jen si vzpomeň. Slíbil zachránce, který umře a bude vzkříšen. Stalo se. Slíbil, že vnější zákon napíše lidem do srdce a stalo se. Když platí první polovina zpráv o Ježíši a je přesně pode písem, tak potom i ta druhá část do budoucna bude taková. 

Někteří lidé, filozofové, kritici, teologové, spisovatelé se vydají na cestu testování limitů, argumentují proti naději, spouštějí ji niž a níž aby tuto cestu otestovali. A pak musí vynaložit značné množství energie, aby ji zase vzpřímili, ale dělají to protože musí a nebo se k tomu cítí povolání, ale pro běžný život nemusíme svou naději vychylovat tolik. Na pochybnosti vychylující naši naději tváří v tvář budoucnosti zatlačíme silou argumentu Boží věrnosti. 

Víra v praxi: dnes jsme si vyzkoušeli, jak držíme zpříma naději. Proces vyvažování se odehrává v naší mysli, bývá vychýlen pochybnostmi a zase napřímen připomenutím Boží věrnosti. Věčnost v bedně: jsme limitováni ve vztahu k budoucnosti, nevíme většinu věcí co nás čeká, můžeme mít nejistou naději že bude líp ale nemusí být. Navzdory limitům našeho pohledu do budoucnosti je naděje, která je pevná, netýká se maličkostí v životě, ale závěrečného happyendu těch kteří hledí vzhůru.