Co máme dělat?

Čtvrtou výzvu listu Židům najdeme ve 3 kapitole ve verši 13.:

„Proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes… “ 

Napomínejte se. V originále je použito slovo parakaleo, které znamená povzbuzovat i napomínat. Těžko se překládá, protože my vždy musíme volit mezi pozitivním a negativním významem. Sám pro sebe si ho překládám jako dávat zpětnou vazbu. Zpětná vazba může být pozitivní v tom, že druhého podpořím v tom, co dělá dobře. Může však být i negativní, když druhému jasně nastavím hranice, varuji ho nebo vyjádřím nesouhlas. Při výzvě dát zpětnou vazbu si možná představíme komplexní oficiální čin. Takové hodnocení, které dostanete jednou za rok od šéfa v práci, nebo dvakrát do roka ve vysvědčení, nebo když jste pozváni na kobereček na staršovstvo. Nic z toho se však neděje na denní bázi. Jsou to výjimečné situace. Přitom však výzva textu směřuje ke zpětné vazbě, která se děje denně. Jak to může vypadat? 

Kdybyste chvíli pozorovali děti, jak si hrají na hřišti, nebo sourozence v pokojíčku, uvidíte, že jsou téměř v neustálé interakci. Když se jim chování druhého nelíbí, tak křičí, urazí se nebo i fyzicky na druhého zaútočí. Když naopak chování druhého schvalují, tak mu věnují pozornost, usmívají se, smějí se s ním a dávají mu najevo, že ho berou. Jejich vztahová interakce je nepřetržitý proud zpětné vazby povzbuzení a napomenutí. 
My dospělí to děláme podobně, jen možná sofistikovaněji. Ne tak napřímo jako děti. Když si povídám s lidmi, jsem většinou v roli toho, kdo naslouchá. Může se zdát, že je to pasivní stav vrby, ale není to tak. Naslouchání je vysoce aktivní proces. Musím u něj sledovat druhého, co říká, ale i to, co neříká. Musím si zároveň uvědomovat, co to vyvolává ve mě. Musím být v přítomnosti a zároveň neztrácet nadhled. Aktivním nasloucháním dělám mnohem víc, než jen přijímám informace. Jsem s druhým a sám neustále komunikuji. Nemusím ani mluvit, ale mé tělo hovoří. Už jen tím, že mu naslouchám a neskáču mu do řeči, říkám druhému, že je dobře, že mluví. Není možné nekomunikovat. A jedna z hlavních věcí, kterou si navzájem říkáme, jsou právě různé formy povzbuzení a napomenutí. Povzbuzuji svou pozorností, pokyvováním, rozšířeným výrazem zaujetí, úsměvem. Když nesouhlasím, tak se mračím, možná i odtáhnu, když mě nudí, je na mě vidět, že pozornost uniká. Naše setkání je plné vzájemného povzbuzování a napomínání. Vidíte, pokud jsme s druhým v blízkém kontaktu, tak se nemůžeme vyhnout tomu, že si budeme navzájem dávat neustálý tok zpětné vazby, jestli to, co dělá, je dobré nebo není. 
Když nad tím tak přemýšlím, tak si uvědomuji, jak jsme jako lidé vlastně potenciálně nebezpeční, jak obrovský vliv máme na druhé a oni na nás. Otázka zní, jestli to je to, co tu autor myslel? Podařilo se nám pochopit tu část všedně-denní zpětné vazby. Ale proč by nám to říkal, když to děláme přirozeně jako lidé? Možná je tu ještě jeden význam. Slovo parakaleo o sobě používá sám Duch svatý. On je tím, kdo bez přestání komunikuje se světem a dává zpětnou vazbu, povzbuzuje a napomíná. Ne každá zpětná vazba, kterou si děti na hřišti, při rozhovoru nebo doma dáváme je, řečí Ducha svatého. A to minimálně ze dvou důvodů 1) často si nedáváme zpětnou vazbu jasně, mračím se, ale neřeknu proč. Druhý si nedomyslí, co to je, a nakonec si to vztáhne na celého sebe. Já jsem vadný. Nemá o mě zájem. Potom moje zpětná vazba není projevem Božího ducha, protože vede k odsouzení člověka a ne jeho chování. 2) Mnoho z toho, jak reagujeme na druhé, přirozeně vychází pouze z našeho pohledu a z našeho sobectví. To, za co já neverbálně a i verbálně chválím nebo kárám svou manželku, je přirozeně závislé především na tom, jestli se to mě osobně líbí nebo nelíbí. To není samo o sobě jako základ špatně, tak to je. Jak jinak to lze dělat? To je patrné z odpovědi na otázku: Proč?

Proč bychom měli?

„Proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu."

Dávám druhému zpětnou vazbu, aby neměl tvrdé a zlé srdce, nepodlehl lži a neminul se v životě cílem. Mé přitakání, usmání nebo naopak zamračení nemusí být jen sobeckým vyjádřením mých přání. Ale podle textu má odrážet to nejlepší pro druhého. Vychází to z toho, že jsme si nacvičili empatii a schopnost pohledu na svět očima druhého. Ptám se, co by druhý potřeboval. Konkrétní příklad rozporu může být mezi maminkou a teenagerem. Teenager se osamostatňuje, chodí pryč a maminka se cítí opuštěna, zbytečná a bojí se o něj, a tak jeho oddalování se kritizuje a napomíná. Přitom je to něco, co je pro něj bytostně důležité a potřebné, a duch ho k tomu vede. A podobně je to i v jiných vztazích. Kdyby skrze mě měl druhému dát zpětnou vazbu Duch svatý, který druhého miluje a chce pro něj nejlepší, co by udělal? Usmál se, přikývl, věnoval pozornost, nebo svraštil obočí a vyjádřil nelibost? 

Jsme nebezpeční, pokud ve zpětné vazbě budeme neurčití a pokud zůstaneme pouze u našeho sobectví. Ale zároveň v sobě máme moc Božího ducha, když dovedeme denně dávat zpětnou vazbu zřetelně a nejen sobecky. Znamená to tedy, že musím zapřít sebe a svá přání a potřeby a jen myslet na druhého? Ne tak úplně. Odpověď najdeme ve třetí otázce: Kdo jsme? 
 

Kdo jsme? 

Kdo jsme? Jsme ti, kteří jsou náchylní ke lži a klamání sebe samých. Jsme omezení ve svém pohledu na svět a na sebe. Jsme náchylní ke lžím, klamům a slepotě. Nevidíme se v pravdě. A to může z dlouhodobého hlediska negativně ovlivnit náš život a kontakt s Bohem. Naše svědomí je přizpůsobivé. Naše modly si vesele žijí a skotačí pod radarem naší citlivosti. Naše nejlepší činy mohou být motivovány dosti zvráceně. Naše největší přednosti jsou zároveň našimi slabostmi. Sečteno podrženo, je extrémně rizikové žít si sám bez neustálé korekce a směřování druhých. 

Text nám říká: v 14 Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce. 

Autor nám připomíná, že jsme společně součástí jednoho těla. Nežijeme sami za sebe. Jsme součástí mnohem většího my. Jsme jako buňky v těle, které spolu musí neustále komunikovat a dávat si zpětnou vazbu. Informovat se. Individualistická kultura nás všemi možnými způsoby odnaučila uvažovat o sobě kolektivně, ale zjišťujeme, že se bez toho neobejdeme. Musíme jít společně. Já sám nepřežiji jako buňka, ani duchovně ani fyzicky. Existuji jen jako součást rodiny a komunity, jako součást Krista. Ani do cíle nedocházím sám, ale jen jako součást Božího lidu a Krista. Proto žijeme v neustálé vztahové provázanosti. 

Čtvrtá výzva listu Židům nás směřuje, abychom si navzájem na denní bázi dávali zpětnou vazbu. Je to něco, co stejně děláme. S našimi blízkými vedeme kontinuální potvrzování a vymezování. Ale výzva spočívá v tom, že to děláme nejen přirozeně sobecky, ale i záměrně a zřetelně proto, co je nejlepší pro nás osobně, pro druhého i pro nás oba. Tím směrem nás vede Duch svatý. Potřebujeme to jednak proto, že jsme náchylní ke lži a ztrátě směru a smyslu. Navíc jsme součástí jednoho těla a musíme jít společně 

Jak na to?

IMAGINACE: Představte si sami sebe jako jednu buňku v těle. Jste fyzicky propojeni s ostatními. Pokud jste teď s někým blízkým, tak ho chyťte za ruku. Předáváte si impulzy. Dochází vám živiny, něco vám chybí. Natáhnete se k druhému a požádáte. Začnete blbnout a on vás moudrým slovem uklidní. ukážete na něco krásného a smysluplného a on se k vám přidá. 
MODLITBA: Pane Bože, uvědomujeme si moc, kterou máme v životech druhých, našich dětí, blízkých, partnerů, přátel, těch, které jsi nám svěřil. Každý den ve vzájemnosti neustále korigujeme navzájem svůj život, pozornost a chování. Povzbuzujeme je svým pohledem, dotekem a napomínáme ignorací, křivým pohledem, mračením se. Chceme žít s představou toho, co je nejlepší pro nás jako celek a nejen nás jako jednotlivců. Vždyť jsme součástí jednoho těla. Chceme se naladit na tvého ducha a dávat si zpětnou vazbu vyladěni na něj.