Jonáš skončí své vyprávění. Ve vzduchu visí rozpor mezi vírou vyznávající a vírou vtělenou. Vyznává nejvyššího Boha nahoře v nebesích a zároveň je sám zaměřen k místům, které jsou dole. Nevylepšuje se, neroste, neslouží, není aktivní, ale pod tíhou gravitace klesá přirozeně dolů a způsobuje bouře. Kam jinam by totiž směřoval člověk, který nepřijímá zodpovědnost za svět okolo sebe? Přijetí zodpovědnosti je základním stavebním kamenem růstu. Jonáš se tomu však do teď stále vyhýbal. Co na to námořníci? 

Zeptali se ho: Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? Moře totiž stále bouřilo. Odpověděl jim: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře na vás přišla kvůli mně.  

Jonáš 1:11-12

Další nepříjemná otázka, která se námořníkům nabízí. Tak co teda, Jonáši? Dobře, povykládal jsi nám svůj příběh, vyděsilo nás to,  ale aspoň už rozumíme té bouři. Co dál, Jonáši? Zvedněte mě a vrhněte mě do moře. To je Jonášův způsob řešení. Pojďme se zamyslet nad tím, co Jonáš touto výzvou říká. 

1) Jonáš konečně bere na vědomí druhé lidi. Došlo mu, že s nimi žije na jedné lodi. Vidí, že oni kvůli němu trpí a namáhají se. Jonášovi dojde, že to nejtěžší, co je na lodi, je on sám. Proto chce, aby vyhodili jej. Vidíme náznak přijetí zodpovědnosti. Dává svůj život za záchranu jejich životů. Bouře okolo vás utichne. Já budu mít dál svou bouři, ale vy už se mnou nebudete spojení. Zde poprvé dostál významu svého jména - Jonáš - holubice, obětní zvíře, boží muž obětovaný za pohany. Poprvé se zachová kristovsky.  

2) Jonáš se stydí a má výčitky svědomí. Právě vyšel najevo jeho hřích, odhalil se rozpor v jeho životě a propojil se s katastrofickými důsledky, který měl na jeho život a život jeho okolí. Stud vede člověka do izolace - stahuje se, nejraději by zmizel, propadl se do země. Podobně výčitky svědomí dovedou vzbudit v člověku takovou bolest, že nechce vidět jiné východisko než smrt. Jonášova reakce na odhalenou vinu je útěk. Nemá kam jinam utéct, jen umřít v moři.  

3) Jonáš je stále pasivní. Zvedněte mě a vrhněte mě. Veškeré činy mají udělat oni. Jonáš nemá v plánu sám vstát a skočit do vody. Není schopen sám čelit smrti. Zbavte se mě vy. Proč Jonáši? Neměl jsi sám sílu skočit? Byl jsi tak vyčerpaný, že to prostě nešlo? Neodhodlal by ses? Závidíš těm předmětům, které námořníci vyhodili předtím? Chtěl bys být také takovým předmětem, který nemá vlastní vůli, zodpovědnost, prostě je jako balík a někdo ho vyhodí a tím sobě i jemu uleví?

4) Jonáš se ani teď k Bohu nemodlí. Nevyslyšel výzvu pohanů, aby se modlil a volal k Bohu.  Jonáš ani v této krizové situaci nic neřeší s Bohem. Neobrací se k Bohu, neslibuje mu, že se navrátí a polepší. Tvrdohlavě pokračuje na své cestě dolů, tentokrát dolů do hlubin. 

První interpretace Jonáše vykresluje jako hrdinu, který se obětuje za pohany, a možná to tak je. Možná konečně přijal zodpovědnost za druhého. Na druhou stranu nám text naznačuje, že to možná nebyla úplně zbožná hrdinská smrt. Jednak proto, že stále zůstává pasivní, a také proto, že stále i ve své smrti pokračuje na své cestě pryč od Hospodina. Neobrací se k němu. Jak tedy porozumět Jonášovu přání? Přání, aby byl hozen do vody?

Příběh představuje Jonáše jako člověka, který nemá daleko k depresi. Je mu jedno, jestli bude žít nebo ne. Dokonce si spíš přeje nebýt. Hodně spí. Je pasivní, protože prostě nemá sílu cokoliv udělat. Nemá sílu: Když mluvíte s depresivním člověkem zjišťujete, že to, co vy uděláte během prvních dvaceti minut po probuzení, je pro něj nadlidský výkon. Výkon, který si potřebuje rozložit do celého dne: vstát, umýt se, nasnídat, vyřídit e-maily. Chce umřít: Mnoho lidí, kteří uvažují o sebevraždě, to dělají ze dvou důvodů: proto, že chtějí paradoxně druhé ochránit sami před sebou, a proto, že se chtějí sami zbavit utrpení a mít úlevu. Představa, že by nebyli je pro ně neskutečně úlevná. 

Když už jsme spolu s Jonášem a námořníky ve světě lodní dopravy, použiji ještě jeden příměr z tohoto prostředí. Depresivní člověk bývá připodobňován ke kapitánu na potápějící se lodi. Loď je jeho život. Dole v podpalubí je díra. Loď se postupně zaplňuje vodou. Potápí, zpomaluje se její životní tempo, klesá ke dnu, přestává mít naději. Co kapitán udělá? Pošle všechny pryč, aby je zachránil a sám sebe nechal umřít. Jonáš dělá vlastně stejně. Odchází do samoty. Chce být sám, aby druhé neobtěžoval, nebyl pro ně přítěží. Uzavírá se do své vlastní bouře. Kráčí vstříc smrti. A vlastně ani to ne, nechává se pasivně zabít.