Čteme společně knihu Jonáš. Každý den jeden verš. Vyzývající Bůh vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. A stal se tak pravým člověkem. Člověkem, který odráží Boží péči o svět. Člověk však před světem utíká. Utíká před Bohem a nechce ho přijmout takového, jaký je. Zaměří se na svůj vlastní cíl a zaplatí za to. Boží řeč se vůči člověku změní. Z tichého hlasu v mysli se stane grandiózně destruktivní bouře. Tato bouře zastihne Jonáše a námořníky na lodi a každý z nich na ni reaguje odlišně. Námořníci jsou aktivní - duchovně i prakticky, pragmaticky. Hledají způsoby, jak se zachránit. Zatímco Jonáš je pasivní; sestupuje na dno lodi, zavírá oči před světem a usne. Když ho námořníci probudí, mlčí. Teprve na přímé dotazování odpoví a naznačí svůj příběh. Zjistí, že on je důvodem pro bouři. Nakonec se ho ptají, co s ním mají udělat, a on jim řekne: Vrhněte mě do moře a moře vás nechá na pokoji. Co na to námořníci? Využijí možnosti obětního beránka? Pomstí se? Zachrání sami sebe? Zbaví se rychle problému? Uleví si? Ne!

Ti muži přesto veslovali ze všech sil, aby se vrátili k souši, ale nic nezmohli,neboť moře proti nim stále bouřilo. 
Jonáš 1:13

Tuto větu můžeme při rychlém čtení příběhu lehce přehlédnout. Rovnou přeskakujeme ke scéně, kdy námořníci vrhají Jonáše přes palubu. Proč je v příběhu toto zastavení? Vyjadřuje zápas námořníků za život Jonáše, který jim předtím pěkně zavařil. Je to věta, která chrání námořníky před naším odsouzením, že jsou to zrůdy, které si naštvaně smlsly na Jonášovi. Zároveň nám tento verš ukazuje několik podstatných myšlenek: Není důležitý jen výsledek děje, ale proces. Není důležitý jen čin, ale i motivace. Všichni jednou zemřeme. Smrt je naprosto jasný konečný akt. Ale je velký rozdíl mezi tím, jestli někdo bude bojovat za náš život a potom prohraje, nebo jestli nás opustí, nechá napospas, nebo přímo zabije. 

Podíváme se nyní na dva aspekty chování námořníků vůči Jonášovi a zamyslíme se nad tím, co je k tomu vedlo. Pak se podíváme na situaci z pohledu Jonáše. A nakonec zkusíme sami sebe zahlédnout v příběhu. 

1) Smrt? Za žádnou cenu!

Smrt Jonáše je pro námořníky nepřípustná. Odmítají ho hodit přes palubu. Odhaluje se nám tak jejich charakter. Mají obětního beránka, holubičku Jonáše; sám se jim nabízí. Mohou ho obětovat, zbavit se ho a být zachráněni. A oni to neudělají. Dokud to jde, snaží se bojovat za život druhého. Stojí je to téměř všechny síly; napínají svaly u vesel, chtějí za každou cenu dorazit na pevninu, do bezpečí. Hodnota života je pro ně posvátná, jsou pro ni ochotni obětovat cokoli. V tomto ohledu jsme se nezměnili. 

I naší společnosti dnes záleží na životě jednotlivce, alespoň to slyšíme. A právě to, že na to my lidé slyšíme a přistoupíme, ukazuje, že je to pro nás stále důležitá hodnota. Nic jiného by totiž nebylo tak silným argumentem pro všechna naše omezení. Lidský život je však vysokou hodnotou. Víme, že v konečném důsledku stejně budeme muset druhého pustit. Smrt dříve či později stejně vyhraje, ale nevzdáváme se bez boje, oddalujeme ji. To, že nemáme v moci konečný výsledek, nám nebrání se snažit a zápasit stejně jako námořníci z příběhu. Jen se rozhlédněte kolem sebe, poslechněte si zprávy, jak lidé s úpěním a neochotně, s občasnými nadávkami a ulevováním si na sociálních sítích, ale přesto nakonec jen vtělují víru, že životy lidí jsou důležitější než výdělek, pohodlí, ekonomický boom a rozežranost. Raději přibrzdíme ekonomiku, zadlužíme se, než abychom měli na svědomí životy lidí. Opravdu to tak je? Jestli ano, tak jsme podobni námořníkům. Smrt? Za žádnou cenu! Alespoň ne, dokud zbývá síla a naděje.

2) Milost pro cizího, který mi komplikuje život

Příběh však odhaluje ještě radikálnější rozměr. Námořníci nejsou vykresleni příběhem jen humánně jako lidé, kteří si považují života svých blízkých. To by asi udělal každý z nás. Kdo z nás by neomezil vlastní pohodlí a neobětoval vlastní peníze pro záchranu milované osoby - rodičů, dětí, partnerů. Oni však jdou ještě o krok dál. Kým je pro ně Jonáš? Nikým, cizí člověk. Sotva ho znají. Teprve před chvílí otázkami zjistili, odkud je. Má jinou víru, jiné hodnoty, jiného Boha. Jonáš je pro cizincem, ještě navíc problematickým cizincem. On je důvod, proč přišli o zisk, proč vyhodili vybavení lodi a proč bojují o svůj vlastní život. Mají právo na něj být naštvaní, svalit na něj vinu.  Přesto jim toto vědomí nebrání chránit Jonášův život, usilovat o něj, dokonce pro něj podstoupit další velké riziko. Oběť ohrožená životem viníka bojuje všemi silami proti trestu; hledá jinou cestu.  Milost a život pro toho, kdo mi neskutečně komplikuje život. 

3) Kde se v námořnících bere lidskost? 

Přijali zodpovědnost za loď a její obyvatele. Křídla své zodpovědnosti nevztáhli pouze na své přátele, blízké a ty, se kterými souzní a sdílí víru. Ne, pod jejich křídla se vejde i ten problematický cizinec Jonáš. Jsou všichni na stejné lodi, celá společnost. Společně bojují proti Bohu a jeho bouři. Nechtějí se jen tak smířit s Boží vůlí. Tlačí proti realitě Boží bouře. Lidi spolu na jedné lodi ze všech sil proti Bohu a jeho grandiózní bouři. Proč? Protože přijali zodpovědnost jeden za druhého. 

Vidí člověka a ne problém. Nevidí Jonáše jako problém, jako překážku na cestě k vlastním cílům. Není jen další předmět, který jen tak mohou vyhodit z lodi. Vidí ho jako člověka s duší. Je pro ně osobou, nikoliv objektem. Dokonce v dalším verši uvidíme, že jej považují za nevinného; modlí se nepřičítej nám nevinou krev. Mají velkou obavu hodit Jonáše do vody, vždyť je to člověk, duše živá, nevinná. Bojí se Boha a toho, že by měli Jonáše zabít. Vidí Jonáše jako člověka, a proto mu mohou dát zažít odpuštění a přijetí navzdory tomu, co je to stojí. 

4) Co ty Jonáši? 

Jonáš je v tomto verši znovu pasivní. Víme, že tam je, ale nic nedělá. Tak mi dovolte takovou fantazii, otázky, které bych Jonášovi chtěl položit: Jaké to celé bylo pro tebe, Jonáši? Odhalil ses před námořníky, odpověděl jsi na všechny jejich otázky, vyšla najevo tvá nevíra, neposlušnost a vzpoura. Všem na lodi je jasné, že kvůli tobě přišli o výdělek a o majetek. Zkomplikoval jsi jim život, ohrozil je na životě a ublížil jsi jim svou pasivitou, svým mlčením. A oni místo toho, aby tě hodili do moře, jak jsi chtěl, dál bojují. Bojují za tebe, Jonáši, proti živlům, bouři, proti samotnému Bohu. Vidíš, jak zatínají zuby, napínají svaly, sprostě nadávají, aby si dodali síly. Jaké to pro tebe bylo, Jonáši, vidět jejich zápas? Zvlášť když ty jsi za ně nechtěl přijmout zodpovědnost, ale oni ji za tebe přijali. Ty jsi nechtěl přijmout zodpovědnost za vzdálené pohanské město, ale vzdálení pohané se starají o tebe. Všímáš si, Jonáši, toho paradoxu? Oni raději trpí sami, než abys ty zemřel. Kdybys jen věděl, Jonáši, jak je to výjimečné chování. Kolikrát ještě v dějinách tvůj lid zažije, že je budou kamenovat, okrádat a zabíjet jako obětní beránky, protože se společnosti nedaří. Ty jsi za bouři mohl, ale jednou budou na tvé děti svolávat vinu vymyšlenou. Jen počkej, Jonáši, až jednou uvidíš křesťany svolávat pogromy na Židy jen kvůli tomu, že se v létě neurodilo, až uvidíš nacisty zabíjet tvé lidi a vinit je za svou bídu a sociální nejistotu: Za všechno mohou Židé, bijte je. Tito pohané, Jonáši, se svými cizími bohy teď bojují za tvůj život. Nevidí tě jen jako problém, ale jako člověka s duší. Váží si tvého života více než ty svého a jejich života. Jaké to pro tebe je, Jonáši, zažít milost? Uvědomuješ si to? Možná nejsi ve stavu, kdy si to teď dovedeš uvědomit. Dojde ti to časem? Změní tě zážitek milosti?

5) S jakým poselstvím příběhu odcházíme do života?

Jsme vděční za lidi, kteří za nás zápasili. Jen si vzpomeňte, kolik lidí ve vašem životě se vůči vám zachovalo podobně. Kolika lidem jste způsobili škodu, zkomplikovali jim život svým hříchem, svou nezralostí, hloupostí, mladickou nerozvážností, možná i vaší nemocí, přitom vás milovali a zápasili o vás. Kolikrát si vaši rodiče s vámi nevěděli rady, přitom se o vás dále starali. Vaši duchovní rodiče se za vás úpěnlivě modlili a zápasili proti všemu za vaši záchranu. Kolik vašich partnerů vám stálo po boku ve vaší nemoci, když vám nebylo dobře, zápasili, bojovali… za mě.

Vidím člověka a ne problém. Jeden ze zásadních přístupů k druhým lidem. Rozdíl mezi tím, jestli je vnímám jako objekty, se kterými mohou manipulovat, které překáží, nebo jestli jim rozumím jako lidským bytostem. Jak jsme na tom my? Vidíme problémy, překážky, komplikace nebo lidské bytosti? Je člověk přede mnou ve frontě s velkým nákupem zdržovacím retardérem, nebo lidskou bytostí, která má hlad, chuť nebo úzkost, nebo trpí samotou? Jak vidím druhého? 

Výsledek není v mé moci, ale snaha ano. Při setkání s lidmi vím, že výsledek příběhu není v mé moci. Není v mé moci zachránit manželství přátel, není v mé moci učinit z mých dětí zbožné a zralé křesťany. Nedovedu nikoho udržet při životě ani o chlup déle, než mu to Pán Bůh dovolí, nedovedu zabránit fyzické nebo duševní nemoci. Konečný výsledek nemám pod kontrolou. Námořníci neměli pod kontrolou bouři a nakonec museli uznat, že už není cesta dál. Ale mohli na určitý čas napnout svaly. To byla jejich zodpovědnost a oni se jí zhostili s vervou. To je něco, co mám i já ve své moci. Svou snahu, přístup k druhému a zápas za něj. To je moje zodpovědnost, to mohu udělat. Mou zodpovědností jako rodiče je vyprávět dětem velké Boží příběhy a zaplnit jejich fantazii Božími věcmi. Jestli budou jednou umírat k Boží slávě, už není v mé moci. Mou zodpovědností za manželský pár je klást otázky, vytvářet prostor bezpečného rozhovoru, naslouchat a učit je komunikovat. Ale výsledek, jestli spolu zůstanou, nezůstanou, jak bude vypadat jejich vztah, už není v mé moci. Je možné, že můj bližní zemře na nemoc a já ho budu muset pustit. Ale to neznamená, že nebudu zápasit s bouří, větrem a na modlitbách, dokonce se samotným Bohem, aby se tak nestalo. 

Zítra budeme číst příběh dál a uvidíme, že se námořníci budou muset smířit se svými limity, ale dnes ještě ne.