S napětím očekáváme první Jonášova slova, která v knize pronese. Hlavní postava nám toho zatím moc neřekla. Doposud mluvily pouze jeho vyhýbavé pasivní činy. Teď poprvé promluví jeho ústa v odpovědi na příval otázek námořníků. 

Odpověděl jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš. Ti muži se převelice báli a řekli mu: Cos to provedl? Ti muži totiž věděli, že utíká pryč od Hospodina, neboť jim to oznámil.  

Jonáš 1:9

Otázky vedou Jonáše, aby vyřkl jak svůj názor - co si myslí, tak svůj příběh - co udělal. Jonáš tím vyjeví sám sobě i druhým rozdíl mezi teologickým poznáním, obsahem víry a praxí do příběhu vtělené víry.  Ve vyznání zformuluje správnou naučenou biblickou odpověď o Bohu, ale jeho činy ukazují na odlišnou víru. Námořníci si všímají rozporu v Jonášově integritě a vyděsí je to. Jak může člověk žít s takovou vnitřní rozervaností?

Čemu tedy Jonáš věří, jaký to má dopad a k čemu posloužily otázky? 

Jonášova víra

Víra vyznání: Jonáš vyznává víru v Boha nebes. Tento název bývá často ve Starém zákoně použit, když Izraelci vysvětlují pohanům, v jakého Boha věří. Je to Bůh, který nesídlí na zemi, nemá sochu, ani to není Bůh vesmírných těles, větru, živlů. Je to Bůh nebes. Toho největšího, co je možné. Jonáš vyznává víru v Boha stvořitele, Boha přesahujícího zemi i moře, Boha, který je pánem nad vším na zemi i vším na moři. Je pánem stability země i chaosu moře. Bůh stvořitel je zároveň Bohem pečovatelem. Tím, kdo má zodpovědnost za celý svět. Jonáš ukazuje na univerzálního Boha, zatímco námořníci mají více malých bohů: boha větru, moře, bouře atd. Tak Jonáš do polyteistického myšlení námořníků vyznává víru v univerzálního jednoho Boha, který dílčí bohy převyšuje. Setkává se nám tu na jedné lodi starověký náboženský dialog. 

Víra vtělená: Jonáš v praxi vtěluje víru, že před Bohem lze utéci. Je možné si nastavit vlastní kurz a vlastní cíle. Je možné Boha ignorovat v modlitbě a nemluvit s ním. Přesně to totiž dělá. Dále v praxi Jonáš vtěluje víru, že nemusí přijímat zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. 

Vyznává Boha, který je všude, a přitom před ním utíká. Vyznává Boha velkého, a přitom se proti němu bouří. Vyznává Boha zodpovědného za celý svět, a přitom zodpovědnost sám nepřijímá. Věří v Boha, který je nejvýš ze všech, ale přitom sám v životě klesá co nejníže. Jonášova vyznávající a vtělená víra jdou úplně opačnými směry. 

Jaký má tento rozpor dopad? 

Dopadem je právě Boží bouře. Bouře vznikají v atmosféře ve chvíli, kdy dojde ke střetu například teplého a chladného vzduchu. Dvou odlišných proudů. Ty na sebe narazí a vyrovnávají se. Není se co divit, že i důsledkem Jonášova vnitřního rozporu je bouře. Jak mohu očekávat, že svět bude fungovat, když žiju ve lži, a ne v integritě. Takové chování přináší bouře. Část mě něco říká, a část mě něco jiného dělá. Nedostatek životní integrity. Jako bychom byli uvnitř rozervaní. Jen si zkuste žít pár týdnů s tajemstvím o kterém nikdo neví. Zkuste si vést dvojí život. Lhát sobě i druhým. Jak je to vysilující. To námořníci vědí a vyděsí je to. Nechápou, jak se mohl Jonáš takto zachovat. Už podruhé jsou Jonášem pohané nemile překvapeni, jednou když spal, podruhé když jim vyprávěl o rozporu mezi svou vírou a svým chováním. Jonáš pro ně rozhodně není dobrým příkladem člověka. Není dobrou značkou. Na druhou stranu však brzy uvidíme, že to není překážkou k tomu, aby byl svědectvím o dobrém Bohu. 

K čemu nakonec posloužily otázky?  

Otázky námořníků vedou Jonáše k tomu, aby se rozpovídal. Když už se rozmluví, tak to z něj jde ven všechno. Klidně mohl zamlčet, že utíká před Bohem. Ale on to na sebe práskne. Četli jsme: Sám jim to totiž řekl. Minule jsme si připodobnili otázky ke klepání na dveře. Když už je Jonáš pozve dál, ukáže jim více, než možná původně chtěl. Určitě se vám to někdy stalo, že jste se rozpovídali a byli sami překvapeni, co všechno říkáte. Zároveň měl Jonáš možnost dostat zpětnou vazbu na rozpor, který v sobě měl. Tak jako když k vám domů přijde nečekaná návštěva. Najednou ten malý nepořádek a nedokonalosti vidíte novýma očima, protože se díváte na svůj život očima vašich hostů. Co si asi řeknou? To stejné má šanci zažít Jonáš. Díky odpovědím, které dává námořníkům, artikuluje svá přesvědčení a zjišťuje, že jsou v naprostém rozporu s realitou jeho chování. Jako kdyby hosté přišli do zanepořádkovaného bytu, tam by seděl člověk, který bude vykládat, jak je pro něj úklid vysokou hodnotou a jak rád uklízí a má rád uklizeno. Vy rozhlédnete kolem sebe a řeknete si: “No to fakt ne”. A tím mu pomůžete vidět rozpor mezi vírou vyznávající a vírou vtělenou.

Vidíme sami sebe v příběhu? 

Jaká je naše víra? Jonášův rozpor pro nás není cizí. Je běžné, že naše vědomá racionální vyznání jsou zralejší, než naše vtělená víra. Už naši předkové s tím měli problém. Proč jinak by jim Jakub psal: Víra bez skutků je marná. Jedním z důvodů je i to, že se v církvi učíme správně, zrale věřit a vyhýbat se hříšnému chování, ale málo kdo nás trénuje ve vtělené víře, vtělené zbožnosti a dobrých skutcích. Naše vědomosti o Bohu zdaleka přesahují to, co jsme o něm schopni vtělit do světa. 

V jakého Boha věříš a jakého Boha vtěluješ? To jsou dvě odlišné věci. Mohu vyznávat víru v Boha lásky, a přitom žít se zarmoucenou tváří umouněného kajícníka. Mohu vyznávat Boha přijímajícího a vztahového, a přitom se stydět a nutit druhé, aby se před Bohem styděli. Mohu vzývat Boha stvořitele země, a přitom chtít tuto zemi už už opustit do nebe, nebo ji svým chováním ničit. Mohu nazývat Boha svým Pánem, ale reálně se s jeho vůlí ztotožním, jen když po mě chce něco, co já sám chci. Každý takový rozpor vede k bouři. Jestliže existuje nějaká Boží vlastnost, ve kterou věřím, ale zároveň ji sám nevtěluji, tak v ní nevěřím. Tento rozpor zaručeně vede k duchovním, psychickým a vztahovým bouřím. Jak by ne, tlaky rozporů se musí vyrovnat. Máte kolem sebe někoho, kdo ví o vašich vnitřních rozporech? Před kým o nich můžete mluvit, tak jako Jonáš?