Minule jsme si všimli Jonášovy zacyklenosti. Ve svých myšlenkách automaticky reaguje na bolest a nepříjemný zážitek tím, že chce umřít. Jeho myšlenky se řítí po roky vyběhaných dálnicích. Ve vzájemném vztahu s Bohem tančí tak, že před ním utíká. Na konci jsme viděli naději příběhu, že právě ve vztahu k Bohu se z kruhů lidské zacyklenosti stávají spirály vedoucí vzhůru. Obraz spirály vystihuje to, že věci zůstávají stejné a zároveň se mohou částečně měnit. Změna a růst je možný. Ovšem zatím to byla spíše naše víra a naděje, že by mohly kružnice být spirálami, ještě jsme to neviděli v příběhu. Ale teď přišel čas na velké odhalení. 

Jonáš na lodi chce umřít místo toho, aby se modlil. Když chce podruhé umřít, už to vyjadřuje v modlitbě ve vztahu k Bohu. A to je posun dobrým směrem, ale není to úplně ono, protože se jeho rozhovor s Bohem zasekne v místě, kde Jonáš ignoruje Boží otázku. Zase uteče. Když vyjadřuje touhu zemřít potřetí, tak to zase dělá v modlitbě a teď uvidíme, že se s Bohem dostane o krůček dál a konečně mu odpoví na jeho otázku… Doufám, že vám následující verš udělá takovou radost jako mě.

Nato se Bůh Jonáše zeptal: Je to dobře, že ses tak rozzlobil kvůli ricinovníku? Ten odpověděl: Je to dobře, že jsem se rozzlobil až na smrt! 

Jonáš 4:9

Už jsme si všimli, že se Bůh svými otázkami trefuje přímo do černého. Vyhmátne dokonale hlavní téma. Proto se ptá na hněv. Zdrojem hněvu nyní není město, ale rostlina. To je teď pro Jonáše aktuálnější téma. Pozitivní je, že Jonáš Bohu na jeho otázku odpoví. Máme v knize tři momenty, kde Jonáš vyjadřuje přání zemřít. Vypadá to, že je zacyklen, pořád chce umřít, ale když jdeme hlouběji, zjišťujeme, že se postupně mění. Tento verš je vlastně zázrakem. Je to poprvé, co Bůh a Jonáš vedou dialog! Poprvé Jonáš Bohu naslouchá a poprvé mu odpovídá na jeho otázku. Pojďme si ještě jednou shrnout celý příběh, tentokrát dáme stranou fakt, že Bůh i Jonáš komunikují neverbálně, bokem. Jonáš mluví útěkem a Bůh bouří. To teď necháme stranou. Podíváme se jen na to, jak v kterých kapitolách spolu Jonáš a Bůh hovoří slovy. 

V první kapitole Bůh mluví k Jonášovi a Jonáš mlčí. Ve druhé kapitole Jonáš z břicha ryby mluví k Bohu a Bůh mlčí. Ve třetí kapitole mlčí oba, vůbec spolu nemluví. Ve čtvrté kapitole mluví Jonáš a Bůh odpoví a zeptá se a Jonáš umlkne. Potom Jonáš znovu začne mluvit, Bůh odpoví, zeptá se a Jonáš odpoví! A tady jsme v příběhu. Jonáš odpověděl Bohu! … Konečně… Představte si Jonáše a Boha jako dvě děti, které si přehazují míček a počítají si kolik se jim podaří udělat výměn. V první kapitole hodí jeden a druhý míček nechytne. Ve druhé kapitole je to naopak. Pak to na chvíli vzdají. Pak Jonáš hodí míček, Bůh ho chytne, Bůh hodí zpátky Jonášovi, ale Jonáš ho nechá spadnout. To už je posun, už je tu první výměna. A teď se stane zázrak: Jonáš hodí, Bůh chytne. Bůh hodí a Jonáš chytne. Sláva, radujeme se, tleskáme dětem, jak jsou šikovné. Zvládly dvě výměny míčků. To už bychom mohli nazvat dialogem… Setkání dvou svobodných bytostí, které se spolu potkávají, naslouchají si a odpovídají. 

Všimněte si, co jsme právě udělali. Když se podíváme na verš, který jsme dnes četli, na první pohled na rovině obsahu je dost negativní. Ale když se podíváme na to, co se v něm odehrává. Když rozpoznáme, že poprvé v knize dochází k bytostnějšímu dialogu mezi Jonášem a Bohem, tak se verš stane zázrakem. Ano, Jonáš se pořád točí v hněvu a pořád touží po smrti, ale už o tom vede dialog, a to je nadějná změna. 

Abychom byli schopni zahlédnout a podpořit spirálovitý tvar lidské zacyklenosti, nestačí jen poslouchat obsah toho, co druhý říká. Chce to i naslouchat tomu, jak druhý mluví a tomu, co se mezi námi odehrává. Kdybychom se soustředili jen na obsah, tak v Jonášově řeči vidíme pořád dokola to stejné: hněv a touhu zemřít. Mohli bychom ho ve svých myšlenkách odsoudit: Ale, to je chlap, zase se točí v kruzích. Pořád mele to stejné dokola. To už tu bylo. Už mě to nebaví ho poslouchat. Ale když se podíváme na to, co se odehrává, tak zjišťujeme, že se Jonáš posunul. Viděli jsme v příběhu totiž tři témata: téma hněvu, téma touhy zemřít a téma samoty. V tématu hněvu a touhy zemřít zůstává Jonáš nezměněn, ale už není sám! Poprvé vede dialog, a nejen monology do nebe. 

Představte si, že před vámi ve vzduchu visí kruh o průměru deset centimetrů. Z vašeho pohledu se jedná o kružnici, ale když se pohnete, poodstoupíte a vydáte se trošku doleva, podíváte se na kruh z boku, uvidíte, že šlo o spirálu. Tento pohyb bokem jsme dnes zažili s Jonášem. Na osách 2D prostoru hněvu a touhy zemřít se Jonáš nezměnil, točí se v kruhu, vidíme kružnici. Ale když jsme se podívali na třetí dimenzi, stala se z kruhu spirála. Spirála, která vede směrem ke zralosti. Vždyť Bůh je v životě Jonáše, vstupuje do něj a po malých krůčcích ho táhne k sobě. Právě dnes spolu vedou dialog, už dvakrát si přehodili míček… Jonáš není sám.

Jaké je poselství textu? Nedívejte se jen na to, co máte před očima. Neposlouchejte druhého jen ušima. Abyste mohli zahlédnout změnu v druhém i v sobě navzdory tomu, že se něco opakuje pořád dokola, je potřeba se dívat na druhého a na sebe z jiné stránky. Z boku. Jak se mi podařilo v příběhu zahlédnout naději? Přiznám se vám, že jsem věřil, že tam je. Záměrně jsem ji hledal. Nevěřil jsem tomu, že se Jonáš točí v kruzích. Jestli ten příběh za něco stojí, musí v něm být změna, růst, byť jen malá. A pak jsem ji zahlédl v dialogu, který Jonáš vede s Bohem. Otevřelo mi to pohled, zaradoval jsem se nad veršem, když jsem si uvědomil to, co jsem vám teď předal. Říká se, že přání je otcem myšlenky, a je to tak. Potřebujeme víru a naději, abychom zahlédli změny ve svém životě i v životě druhých. Nevymýšlíme si je, ale občas je nevidíme, protože naději nemáme. Tato naděje je pevná, protože se opírá o víru v Boha, který vstupuje do života člověka a táhne ho k sobě. Tváří v tvář Bohu se nikdy neptám, jestli se měním, jestli rostu, ale vždy kde se měním a kde právě rostu. Vždyť není moment ve vztahu k Bohu, kdy bych nezrál. 

Modlitba: Pane Bože, prosíme, nauč nás vidět růst, zrání a změnu tam, kde zůstává běžným zrakům skrytá. Toužíme být těmi, kdo se s Tebou radují nad malými krůčky našich nezralých duší směrem k dospělosti v Kristu. Věříme, že ve vztahu s Tebou, v dialogu a blízkosti, které se s Tebou učíme, dochází k růstu. A chceme se radovat i z toho nenápadného posunu a růstu jak u sebe, tak u druhých. Prosíme, otevři nám oči, ať prohlédneme za lidská slova. Děkujeme, že jsme se dnes mohli radovat nad rozhovorem, který jsi vedl s Jonášem. Sláva Tobě, Kriste.

 
 

Tagy :