Jonáše zasáhla tragédie. Střetl se s krutou přírodou, vzala mu jeho jedinou radost. Jonáš je na poušti, svítí na něj sluníčko, ukrutně ho bolí hlava a obrací v modlitbě k Bohu… 

Přál si zemřít a řekl: Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.  

Máme neodbytný dojem, že jsme už tato slova z úst Jonáše slyšeli. Podíváme se o pár veršů dozadu, zapátráme v paměti, no jasně. Stejnou modlitbu už vyslovil. Tehdy jsme si představili, že vstupuje do svého nitra, do krychlové místnosti. Uprostřed ní stojí na stole starodávné váhy s miskou života a smrti. Jonáš dnes znovu do místnosti zavítá. Pohlédne na váhy a vezme z misky života radost z rostliny a přendá ji na misku smrti. Z života je zkáza. Na misku smrti přidá navíc bolest a hněv, a tak miska smrti klesá dolů. Člověk poodstoupí a znovu hodnotí. „Ano, smrt je lepší než život. Už mě tu nic nečeká. Bude jen hůř. Prosím, Bože, vezmi si můj život. Je lepší, abych zemřel, než abych žil“ 

Dnes se v příběhu zaměříme na myšlenku lidské zacyklenosti. Jonáš už podruhé opakuje stejnou větu. To je na tak útlou povídku obrovská slovní dotace. Proč nám to příběh opakuje? Protože zacyklenost je součástí lidského života. Jonáš je zacyklen na úrovni myšlení (smrt je lepší) a na úrovni chování (chce umřít). Jonášova zacyklenost je projevem osobní pasti, do které se sám dostal. Jen si vzpomeňte, řekli jsme si, že je hlídačem i vězněm; je tím, kdo nastraží past a tím, kdo se do ní chytí. Jonáš jde sám proti sobě. Má v sobě sabotéra, který ho drží v šachu. Je to životní styl, který se opakuje. A mohl by být vyjádřen následující strategií: Když se mi něco nelíbí, chci od toho utéci a umřít. Nelíbí se mu Boží výzva, tak utíká; nelíbí se mu bouře, tak usíná; nelíbí se mu výslech od námořníků, tak se vrhá do vln; nelíbí se mu, že město činí pokání, a tak je opouští; nelíbí se mu, že Bůh město nezničil, a tak chce umřít; přišel o kytku a svítí na něj sluníčko, tak chce umřít. Stále dokola opakuje jednu a tutéž strategii. Je chycen v pasti své vlastní mysli, svých vlastních rozhodnutí.

I my se v životě motáme ve stejných kruzích na rovině myšlení i chování. Můžeme si zacyklení znázornit na dvou příkladech: silniční sítě a tanečníků. 

Silniční síť je podobná neurologické struktuře mozku. Dva body mohou být propojeny různě intenzivní spojnicí. Mohou být propojeny lesní cestou, zpevněnou cestou nebo silnicí nebo dálnicí. U Jonáše v mysli jsou dálnicí propojené body: něco se mi nelíbí a utíkám pryč. Nepřemýšlí nad tím, že by se zachoval nějak jinak. Mezi těmito dvěma body vede přímá spojnice. Je to dálnice, po které se valí myšlenky rychlostí 130 km za hodinu. Někdo jiný může mít dálnicemi v mysli propojené body: nedaří se mi, tzn. jsem úplně blbej, tzn. nikdo mě nemá rád, tzn. radši bych nebyl. Bez rozmyšlení reakce proběhne, bez křižovatek.  To je Jonášovo a naše zacyklení na úrovni myšlenek. Čím vícekrát myšlenka po silnici projede, tím se silnice posílí. A tak se opakováním z lesních cest stávají okresní silnice, rychlostní silnice a dálnice. Čím je člověk starší, tím je jeho mysl méně pružná. Myšlenkové procesy a asociace bytní, jsou sice rychlé, ale příliš se nemění. Člověk se dostává do pasti svého vlastního myšlení. Toho myšlení, které v životě mnohokrát zopakoval.

Dále si můžete představit tančící pár, muže a ženu. Během svého vztahu se spolu naučili tančit. Jeden něco udělá, druhý zareaguje. Když se seznamovali, učili se každý krok, opatrně hodnotili, můžu si dovolit tohle, můžu si dovolit tohle, co udělá ten druhý, když já udělám toto atd. Po letech vztahu už tančí přirozeně, stále stejně. Jestli si na začátku šlapali na kuří oka a neřešili to, budou si na ně šlapat i za padesát let. On zaútočí, ona se stáhne. Ona ho obejde, on to nějak zkousne a nenápadně ji potrestá. Pořád dokola. Už to ani jinak neumí. 

Zacyklenost na rovině myšlení nám připomíná silniční síť, zacyklenost na rovině blízkých vztahů nám připomíná tančící páry. 

Tato zacyklenost není jen špatnou zprávou, vždyť ji máme jako princip, který nám daroval Bůh. Může to být velmi dobré. Jen si představte všechny ty dobré a pravdivé myšlenky, které se stanou opakováním dálnicemi, po kterých přirozeně proudí náš život. Jen si představte ty stále opakované modlitby,  které naprosto změnily strukturu naší mysli. Jen si představte starý manželský pár, který je na sebe tak vyladěn, že tančí s lehkostí. Před nedávnem jsem s jedním takovým párem mluvil. Taková láska. Doplňovali se, popichovali, tančili. Ale co když, tak jako u Jonáše, jsou naše cykly destruktivní? Jonášovou dálnicí je věta: je lepší, abych zemřel, než abych žil. A s Bohem tančí tanec, ve kterém před ním a před zodpovědností neustále utíká. Je to dobré? Rozhodně ne. Ale my máme v příběhu možnost sledovat ze záznamu, jak Bůh Jonáše z jeho zacyklení zachraňuje. Je to dlouhá a pomalá cesta, při které obdivujeme Boží trpělivost s Jonášem. Ale jinak to nejde. Jen se pojďme vrátit k těm dvěma metaforám. Jak by mohlo dojít ke změně? 

Opustit desítky let vyježděnou myšlenkou dálnici, ve které jsem zacyklen, by znamenalo sjet na exitu na polní cestu a hledat novou cestu přes les plný slepých uliček. Ve svém tanci bych se musel zastavit a začít se pomalu učit nové krůčky jiného tance. A to ještě s druhým. Museli bychom si spolu říct: “Podívej, ženo, tančíme své tance a jsme v nich zacyklení. Ty tlačíš a já se stahuji. Nebo naopak. Co kdybychom se naučili tančit jinak? Pomalu, opatrně.“ Proto je změna tak těžká.

Dobrá zpráva je, že Bůh do našich kruhů vstupuje. Ve chvíli, kdy jsem obrácen k němu, tak se z kruhů stávají spirály. Točím se stále v kruhu, ale zároveň se měníme. Mohou to být nepatrné, ale přesto velmi významné změny. Uvědomím si, že něco dělám pořád stejně, už to mě na příště změní. Z kruhů se stávají spirály. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi tady chodil na zemi a vnesl si mezi nás nové věci. Tvé myšlenky nás občas úplně vykolejí, protože Tvoje myšlení není jako naše myšlení. My jsme zaběhlí v tom, jak přemýšlíme a ty nás z toho neustále vyvádíš. Vodíš nás do míst, která musíme promyslet, naučit se přemýšlet tak, jak přemýšlíš Ty. Ty nás učíš přemýšlet novým způsobem. O sobě a Tobě a lidech a světě. Naučil jsi nás tančit v rytmu pokání a milosti. Krůček za krůčkem. Jen díky Tvé milosti zjišťujeme, že naše kruhy jsou tvými spirálami, a tak znovu upínáme svůj zrak k Tobě a prosíme tě, abys nás vyslyšel, abys nás přitáhl k sobě, abys nás zachránil před námi samotnými a pastmi, do kterých se sami chytáme. Prosíme tě, vyslyš nás.