Velká ryba

První kapitola vyprávěla příběh o Bohu, který vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Člověk odmítne světu sloužit, a tudíž růst. A tím se začne duchovně, duševně i fyzicky hroutit. Klesá, utíká, zavírá oči a nakonec končí ve vlnách rozbouřeného moře, kam ho neochotně hodili zralí, zodpovědní, zbožní námořníci. Umřel Jonáš v moři tak jak chtěl? Ne. 

Hospodin připravil velkou rybu, aby Jonáše spolkla, a Jonáš byl v břiše té ryby tři dny a tři noci.
Jonáš 2:1

Obrovský zvrat příběhu. To nikdo nečekal. Jak je to možné? Tuším, že se první čtenáři této povídce smáli. Nebylo jim jasné, jak autor z příběhu vybruslí. Jonáš ve vlnách. Co dál? Že by cesta hlavního hrdiny skončila tragicky už v první kapitole, to snad ne? A taky že ne. Nastává neskutečně komický moment. Připlave veliká ryba a spolkne ho. A on se na tři dny uvelebí v jejím bříšku. Naprosto absurdní a vtipné, jako z animovaného seriálu. Ve čtenáři se tak konečně po intenzivní a gradující první kapitole uvolní napětí a od srdce se zasměje. Ten Bůh je ale šprýmař, to nevymyslíš. Ryba ho spolkla. Ještě velká. Všechno je tu přehnáno, jakoby vykresleno rozšafným malířem rozjařeným alkoholem. Velké město, velká bouře, velká ryba. 

V čem spočívá vtip textu? Má stejnou strukturu jako: Šel chudý Jonáš po ulici a spadl na něj poklad. Nebo: Padal Jonáš ze skály a chytilo ho UFO. Vtip tkví v absurditě situace. Vede čtenáře určitým směrem a pak udělá ostrou zatáčku, která nás rozesměje. Je totiž postaven na momentu překvapení; zvrat, který čtenáři nečekají. A tady se dostáváme k tomu, proč musím trapně a složitě vtip vysvětlovat. Proč nám to legrační samo o sobě nepřijde. Je to proto, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Když stokrát uslyším vtip o Jonášovi a UFU nebo o Jonášovi a pokladu, tak se také přestanu smát. Dokonce ho pak, možná, začnu i vědecky rozebírat, čímž se dostanu do ještě patovější a absurdnější situace. Když nad vtipy příliš přemýšlíme, tak je kazíme. Obecně v Bibli těžko rozpoznáváme legraci a humor. Protože z nějakého důvodu bereme Bibli smrtelně vážně. Což je dobře, proč ne. Ale je to paradox, protože nerespektujeme její doporučení k tomu, jak chce být čtena. Bereme ji vážněji než ona sebe samu. Bereme vážně pouze obsah, ale už ne formu. 

Kdysi jsem četl knihu, která mě velmi oslovila, pobavila a změnila můj pohled na Ježíše. Byla to kniha s názvem Ježíšův humor. Napsal ji teolog, který ukazoval Ježíšovy vtipy. To, co my dnes bereme už jen vážně, ale lidi si to tehdy pamatovali, právě protože se tomu zasmáli. Ježíšova podobenství a krátké příměry byly opravdu židovskými anekdotami. Posluchači se smáli, ale my nad nimi už jen zamyšleně hloubáme a odcházíme po jejich přečtení s pocitem viny a nedostatečnosti jako správní křesťané. Můžeme to krásně vidět na Ježíšových podobenstvích a příměrech: tříska a trám v okuperly sviním, cedění komárů a polykání velbloudů. To a mnoho dalšího Ježíš vykládá jako vtipné anekdoty. Lidé si to dobře zapamatovali, dál to vykládali, šířilo se to a zároveň když chtěli a zamysleli se hlouběji, zjistili, že jim Ježíš v tom vtipu nasadil pořádného brouka do hlavy. Vtip a humor patří do teologie, jsou formou, kterou druhému něco komunikujeme a obsah poselství je vážný. 

To byla odbočka. Pojďme zpět k Jonášovi. Spolkla ho ryba. Komický prvek příběhu. Uvolnil napětí a nechává nás žasnout nad Božím humorem. Zároveň jen co dozní náš smích, tak nám v mysli zůstane vrtat myšlenka, co znamenají rybí vnitřnosti, ve kterých se Jonáš nachází? Takže teď vážně. 

Kde se Jonáš nachází? Nachází se v mezistavu. Ve stísněném prostoru. Nerozliší v něm den ani noc. Nemůže nic dělat, jen se nechat masírovat trávicím traktem ryby. Není ani úplně živý ani mrtvý. Z pohledu okolí bychom ho mohli nazvat Schrödingerovým stavem bytí. Jeho pozice nám připomíná plod v těle matky. Jako by zemřel a znovu se připravoval na porod, na nové narození, druhou šanci. Místo Jonášova pobytu v rybě je nabyté symbolickým významem života, smrti, narození, mateřství, hrobu, a v ničem se neliší od krizí, do kterých sami jako lidé jednou za čas v životě dospějeme. 

Mezistav: něco skončí a nic nového ještě nezačíná; místo přechodu, přerodu; nemoc, která mě na několik měsíců, možná rok, vyřadí z provozu; duševní krize, ve které se zhroutím; vyhoření; období prázdna po rozvodu. Já měl toto období pár týdnů po přestěhování. Úplně jiný stav bytí, bez pohybu, bez směru. Jakoby v břiše ryby - člověk je rád, že žije; ze dne na den; těžko rozlišuje dny; nikam nesměřuje; neví, jestli víc žije nebo je mrtev. Dokonce to, co se děje teď globálně, je něco podobného. Jsme ve stavu uzavření, sevření, ve stavu přechodu, přerodu do něčeho nového. V tuto chvíli ještě není jasné, co z toho všechno “vyleze”. Nevíme, jak jednou budeme, za deset let, vzpomínat na rok 2020, ale dost možná ho připodobníme k mezistavu, přerodu. Tedy, jestli se toho dožijeme. To je právě to, co nevíme. Jsme živí i mrtví zároveň, společnost je rozpadlá i funkční zároveň. Obojí zároveň, protože jsme ve stavu, ve kterém nevíme, co z toho bude. 

Začal jsem u vtipu a skončil u vážných témat. Obě roviny verš obsahuje. Velká ryba nás rozesměje a potom naplní vážností toho, co takový stav znamená. 

Co děláme, my, v břiše ryby s Jonášem? 1) Přežíváme, jak se dá. Znovu a znovu opakuji lidem v krizi: teď jen přežíváte, emoce jdou nahoru a dolů, stejně jako si s Jonášem pohrává ten travicí trakt, nevidíte světlo. Nevíte, jak to dopadne, kam to směřuje, přežíváme ze dne na den. Nevadí. Za rok , za pár dní to tak být nemusí. 2) Zachováváme si naději, protože věříme tomu, že ryba je Božím nástrojem. Že situaci, ve které jsme, má Pán Bůh ve svých rukou, ačkoliv je to nepříjemné, je to Boží stav. Přežíváme, máme naději a … 3) Modlíme se, ale o tom příště.  

Modlitba: Pane Ježíši Kriste,Ty dobře znáš mezidobí v životě, když jsi po křtu vstoupil na poušť, kde ses střetl s pokušitelem i vlastním pokušením, potom jsi přišel z pouště a začal velkou službu. Nebo když jsi byl tři dny v hrobě, a pak jsi vyšel ze smrti jako nově narozený, silnější a krásnější. A tak jsi symbolem a zhmotněním naší vlastní naděje, které se držíme, když jsme ze všech stran sevřeni.

 
 

Tagy :