První kapitola nám představila Jonáše v dost špatném světle. A ani já jsem tomu ve svém výkladu nezabránil. Přirovnali jsme ho k depresivnímu, závislému člověku, k promiskuitnímu muži. K obecně problémovému člověku, který způsobuje bouře a problémy ve svém okolí a nepřijímá za ně zodpovědnost. Dovolte mi, abych dnes pohled na Jonáše trochu poopravil. Za vším, co jsem doteď řekl, si stojím. Myslím, že aplikace daných veršů byla výstižná pro naši dobu a naše životy.

Ovšem kým byl Jonáš? Mimo jiné je pro nás Jonáš literární postavou, a to nejen postavou z jednoho útlého románu, starozákonní povídky zařazené mezi proroky, ale je i jednou z postav Bible. A biblické postavy si mezi sebou napříč knihami a staletími povídají. Když vznikala kniha Jonáš, byli už dávno známy starší příběhy, rozhodně příběhy z knih Mojžíšových. Každá nová vznikající biblická kniha vstupovala do diskuse s předchozími příběhy, reagovala na ně, hrála si s jejich symboly a přebírala jejich myšlenky, nebo s nimi polemizovala. Na konci každé kapitoly si v bonusovém zamyšlení Jonáše porovnáme s určitou biblickou postavou. Začneme u Noeho. 

Jonáš a Noe jsou v Bibli dvě úzce provázané postavy. Jako jediné starozákonní postavy odehrávají část svého životního příběhu na lodi. V obou příbězích vystupuje holubice. A pohybují se v prostředí zlého padlého světa. Přímo první kapitola knihy Jonáš staví Jonáše a Noeho vedle sebe a ukazuje nám v čem jsou podobní. 

Postava Noeho je v Bibli i mezi teology značně kontroverzní. Na jednu stranu byl sám spravedlivým a dobrým mužem, nejlepším ve své generaci. Málokdo je v Bibli tak pozitivně popsán. Na druhou stranu však neudělal nic pro záchranu svého okolí. Nevaroval lidi před povodní, o které věděl. Nečinil svět okolo sebe lepším a neměl pozitivní vliv na své okolí, na město, ve kterém žil. Jak může dobrý člověk zůstat mezi zlými, aniž by došlo k nějaké proměně na jedné nebo druhé straně? Jen tak, že se dobrý člověk ze světa stáhne. A to přesně Noe udělal. Uchýlil se k budování vlastní lodě na záchranu sebe a své rodiny a samozřejmě nevinných zvířátek. Možná mi namítnete: vždyť to dělal na Boží příkaz. Ano, a to je právě onen kontroverzní moment. Chce Bůh opravdu, aby Noe dělal to, co mu řekl, že má dělat? Bůh vícekrát v dějinách ohlásil soud a hledal zástupce lidí, který se za lidi v roli kněze postaví. Noe však nepřijímá před Bohem zodpovědnost za cizí hříšný svět, nestaví se s lidmi proti Bohu. Nebojuje za hříšné pohany, nestojí jako zástupce lidí před Bohem. Ne, Noe ve své osobní zbožnosti přijme, že Bůh je na jeho straně, Bůh chce jeho a jeho rodinu zachránit. Skvělé. Utečeme spolu ze světa. Postavíme si loď, na ní přeplujeme veškeré bouře. Já, můj Bůh a moje rodina.  Svět se zničí, ale my ne, protože máme svého osobního Boha a ten nám pomáhá. Proto také na konci té velké úspěšné plavby končí Noe opilý s kocovinou. Všichni umřeli a já neudělal nic na jejich záchranuSmířil jsem se s osudem, místo abych bojoval za lidi proti Bohu. Nebo se alespoň snažil. Noe je příkladem člověka, který zachránil jen svou rodinu a zvířata, ale ne hříšné lidi. Je starozákonní slepou uličkou. Podobně jako byl slepou uličkou Kain, který zabíjel svého bratra. Tudy ne nám říká Bible. Ono „tudy ne“ u Noeho vystupuje do popředí, až když čteme dál vývoj božích hrdinů. Až když dojdeme k Abrahamovi a zjistíme, že Abraham byl od začátku povolán k tomu, aby byl požehnáním pro všechny národy. Když vidíme Abrahama, jak zápasí za záchranu pohanských měst Sodomy a Gomory. To je úplně jiný přístup než Noe. Abrahám za pohany bojuje, proto je praotcem Božího lidu on, ne Noe. 

A tady se znovu vracíme k Jonášovi. Jonáš je postavou, která je literární variací na Noeho. Je to Noe, který má po pár tisíci letech možnost napravit své chyby. Jonáš dostává za úkol přijmout zodpovědnost za službu zlému pohanskému městu. Má jít a volat proti jejich hříchu. Jonáš však tuto výzvu nepřijímá a utíká od zodpovědnosti za svět, úplně stejně jako Noe, na loď. Tady se nám obě postavy překrývají. Nezajímá je osud zlých pohanů, hledají záchranu na lodi. Ovšem nyní jsme dál v dějinách božího lidu. Bůh očekává větší zralost od lidí, kteří mají staré příběhy, od kterých se mohou učit Je to druhá šance. Proto Bůh nenechává Jonáše v noemovské nezralosti a z bezpečné archy smete Jonáše do vody a ještě víc ho zatlačí, aby šel posloužit pohanům. Bůh nedovolí Jonášovi, aby byl dalším Noemem, kterému je jedno, co se děje se světem, který se před ním rozkládá. Bůh mu navíc pošle do cesty námořníky, kteří mu přehrají, jak by si Bůh představoval Jonášovo chování; dá mu na vlastní kůži zažít jejich milost. Oni za něj bojují proti zasloužené Boží bouři. 

V Jonášovi představa přijetí zodpovědnosti za zlé pohanské město způsobí silnou osobní duševní a duchovní krizi, sáhne si na dno, psychicky se zhroutí. S novou silou na nás doléhá tíha zodpovědnosti, před kterou Jonáš utíká. Příběh nám neříká, jaký byl Jonáš před svým pádem. Jonáš mohl být velmi zodpovědný muž, mohl mít zodpovědnost za rodinu, za lidi, za práci, za své okolí. To, co po něm Bůh chce je radikálně jiná zodpovědnost. Je to jako kdyby vás Bůh vyzval, abyste šli do Řecka vyřešit otázku migrantů, zabránili v Jižní Americe kácení pralesů, zastavili rozšiřující se Saharu, ukončili vleklý válečný konflikt. Nebo si vybavte jakoukoliv krizi rozpadajícího se světa. Jonáš je poslán do rozpadající se ciziny, aby tam něco dělal. Možná právě proto, že byl tak zodpovědný, dostává od Boha tento úkol. Ale když se ho dozví, tak se zhroutí, uteče. Nedovede si to vůbec představit. Noeho typ by se na to vykašlal, řekl by si: To není moje zodpovědnost, já mám tu svou lodičku, sboreček, rodinku a hlavně Bůh je na mé straně, já jsem doslova v suchu. Jenže pak by si to vyčítal a utápěl promarněnou příležitost v alkoholu. 

V Noemově příběhu se zdá, že znát Boha a mít ho na své straně je výhrou. Být dobrým Božím člověkem má výhodu: ochrání mě na lodi. Jonášův příběh s touto představou polemizuje. Opravdu je hlavní smysl Božího lidu, aby utekl v arše ze světa? Víra a vztah s Bohem není pomocí nebýt ve světě, uniknout, není to příležitost k útěku. Nejsme spaseni jen pro život budoucí. Jsme spaseni pro život zde. Je to poslání. Naše zbožnost tu není pro naše pohodlí a vyšší životní standard. Být součástí Božího lidu znamená být tu pro druhé, nechat se použít Bohem pro jeho slávu. Vyvolený lid není vyvolený od něčeho, ale k něčemu. Stejně jako vyvolený syn Ježíš taky nebyl protekčním děťátkem opečovávaný samotným Hospodinem. Byl vyvolen ke službě a smrti za hříšné pohany. Naše vyvolení a povolání Bohem není ani tolik vyjádření Boží lásky k nám, jako Boží lásky k těm, ke kterým jsme posláni. Ke světu zla a chaosu, který se rozprostírá před námi. Za ně bojujeme. Na jejich místo se stavíme. A není to vůbec jednoduché. Přijmout výzvu nás může, tak jako Jonáše, nejprve pěkně rozhodit. 

Jak široko však po nás Bůh chce, abychom měli roztažená křídla? Na rodinu a zvířátka s Noemem? Nebo na zlé cizí město s Jonášem? Nebo snad ještě víc? Ježíš Kristus na kříži svá křídla roztáhl napříč dějinami, svou náruč otevřel všem, kteří se s ním spojí. Vytvořil tak největší možné my. My, které zahrnuje naše přátele i nepřátele, lidi, se kterými nemáme společného vůbec nic, jen to že jsou přitahováni ke stejnému zachránci.