Břicho 

První kapitola vyprávěla příběh o Bohu, který vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se daleko před ním rozkládá. Člověk odmítne světu sloužit, přestává růst a začne se duchovně, duševně i fyzicky hroutit, klesá, utíká, zavírá oči. Nakonec končí ve vlnách rozbouřeného moře, kam ho neochotně hodili zralí, zodpovědní, zbožní námořníci. Jonáš se však v moři neutopil, hrdina Bůh vyzve rybu, ať ho spolkne. Je to komické i smrtelně vážné. Jonáš se dostává na úplné dno: tři dny v krizi, ani živý, ani mrtvý, v jakémsi zvláštním mezistavu. Co teď? Co může dělat kromě toho, že se snaží přežít a udržet si zbytky naděje? 

Tehdy se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, z břicha té ryby… 
Jonáš 2:2

Konečně spolu s ostatními čtenáři vydechneme úlevou. Jsme stále ještě trochu rozesmátí z předchozího verše a tušíme, že došlo ke zvratu v knize. Konečně se Jonáš rozhoupal a obrátil se vzhůru k Bohu. Slova modlitby jsou jako bublinky stoupající vzhůru k vodní hladině. Je to moment, na který jsme už tři týdny čekali. Čekali jsme, že Jonáš Bohu odpoví hned po výzvě, ale on mlčí a utíká. Čekali jsme, že se v modlitbě obrátí při prvních náznacích bouře, ale on spí. Výzva k modlitbě zazněla z úst kapitána, ale i tehdy ji Jonáš ignoroval. Když všechno prasklo, Jonáš volí raději smrt než modlitbu. Ale teď z vnitřností velkého mořského živočicha stoupá modlitba. Otázku proč mu to tak dlouho trvalo ani nedořekneme, protože dobře víme, že jsme mu podobní.

Podíváme se na tři myšlenky o modlitbě z tohoto verše. Prostředí, směr a způsob modlitby. 

Prostředí modlitby: Prostředí modlitby je dost neutěšené. Verš na začátku slovem „tehdy“ a na konci „z břicha té ryby“ znovu připomene kontext modlitby. Člověk je na dně, v pasti, ve tmě. Neví, kam dál, netuší, kde je. Nemůže nic dělat; bez pohnutí, bezbranný, bezmocný, sevřený zepředu, zezadu, pod vodou. Ryba si s ním dělá, co chce; ani živý, ani mrtvý. Jediný prostor, kam člověk ještě může upnout svou pozornost, je své vlastní tělo. Může se zaměřit na to, co cítí, jak se ho, která část dotýká. Nebo může ve svém Duchu otevřít prostor fantazie, vnitřního světa a vztáhnout se v něm k Bohu. V prostředí neskutečné deprivace Jonáš objevuje vnitřní svět, Ducha vztahujícího se k Bohu. Otevírá dávno nepoužívaný, prachem zanesený komunikační kanál. 

Směr modlitby: Modlitba směřuje k Bohu, dokonce k Jonášovu Bohu. Navazuje tedy na vztah, který spolu dříve měli. Obrací se k tomu Bohu, kterého před námořníky vyznával jako Boha mocného stvořitele, toho, kdo vládne na souši i v moři, toho nejlepšího a nejvyššího, koho je možno si vůbec představit. To je něco neskutečného. Mezi člověkem na dně, který se zmítá mezi životem a smrtí, a Bohem, který je nejvýš, mezi tím nejslabším a tím nejmocnějším, mezi tím nejhorším a tím nejkrásnějším se  otevírá vztah, pouto vyjádřené v modlitbě. Žádný prostředník není potřeba. Žádný jiný člověk, žádný svatý, který by rozuměl jak Bohu, tak Jonášovi. Ne, jen člověk ve svém sevření a jeho Bůh. 

Způsob modlitby: Zatím neslyšíme Jonášova slova, ale on už se modlí. Modlitba nejsou jen slova, modlitba je nasměrování pozornosti a její ukotvení k Nejvyššímu. Modlitba je vyjádřením směru a otevření se tomu, co může ze mě vyjít a od druhého přijít. Modlitba je prostor ducha, prostor vztahu. Se sevření se otevírá vnitřní prostor svobodného přístupu k Nejvyššímu.

Verš nás povzbuzuje i k našim osobním modlitbám. Máme naději, že ani my nejsme v modlitbě závislí na okolnostech. Kdykoliv můžeme obrátit svou pozornost k našemu Bohu a ztišit se s Ním v modlitbě. 

Místo našeho kontaktu s Bohem není venku, není závislé na vnějších okolnostech, na prostoru, který mě obklopuje. Ano, modlitba na vrcholu hory, při pohledu na hvězdnou oblohu, v proudu řeky, v kráse katedrály je zesílená naším dojmem, že se právě nacházíme v Božím chrámu. Při takovém pohledu se ani nejde nemodlit. Ale ne vždy na takovém místě jsme, a tudíž nemůže být takové místo podmínkou pro mou modlitbu. Jsme svobodní. Modlíme se z bytu v karanténě, z nemocnice, z pracoviště. Modlíme se na záchodě nebo v koupelně, kde máme aspoň chvíli klidu a soukromí. Modlíme se z vězení, ze sklepa, skryti za rouškou v autobuse. Naše tělo je omezené, pohrávají si s ním okolnosti, tak trávicí trakt příšery, která sežrala Jonáše, ale náš duch je svobodný.  S Bohem se setkáváme v duchu, v nitru. Tam je otevřený kanál do světa netušených možností, rozlehlého světa fantazie, pojmů, myšlenek, Boží krásy a Boží velikosti. 

Můžeme si to představit následovně: rozdíl mezi počítačovým virem a biologickým virem je v tom, že jeden napadá svět tělesných organismů a druhý svět digitální. Dnes jsme napadeni virem biologickým, uzavřeni, ale přitom každý vlastníme přístroje, se kterými je fyzická karanténa a uzavřenost snesitelnější. Mohu být zavřený na záchodě nebo ležet v ložnici, na balkoně, v jednom pokoji, klidně s dalšími lidmi, a přitom být jen dotek od informací, článků, zábavy a kontaktu přes svá zařízení. Fyzicky jsme uzavření, ale duševně se rozlétáme kamkoliv, kam nás naše touha a pozornost táhne: do světa hry, světa zpráv, do světa sítí. Možná kdyby nás napadl stejně nebezpečný vir digitální a šel by do karantény celý internet, lidé by už opravdu nemohli dělat nic jiného, než se obrátit v modlitbě k Bohu. S modlitbou je to podobné jako s naší svobodou vstoupit do digitálního světa. Stejná radost, stejný prostor, stejné možnosti. Možná ještě větší. Když odložím všechny přístroje a vypnu to, co mě rozptyluje, nechám se sevřít. Tak se otevírám prostoru setkání s Bohem, který je ještě větší, ještě bohatší a svobodnější než svět okolo nás, svět fyzický a svět digitální. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty sám jsi měl tolik zkušeností s modlitbami ze sevření. Tolik probdělých nocí, brzkého vstávání kvůli tomu, abys mohl být sám v tiché modlitbě, v rozjímání. Jediný prostor, kde ses mohl znovu spojit se svým otcem a naladit se na něj. I my na sobě, Ježíši, dnes pozorujeme sevření, nechodíme do svých chrámů, jsme zatlačeni do kouta, a přesto díky Jonášovi a Tobě víme, že nikdy nejsme sevřeni natolik, abychom nemohli uvnitř, v nitru, v duchu se obrátit k tobě a vstoupit do svobody krásy, dobra a pravdy, které se v Tobě skrývají.