Můj kamarád, který se pravidelně účastnil schůzek anonymních alkoholiků, mi často citoval známou modlitbu: „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“ 

Napětí ve verších třináct až patnáct první kapitoly knihy Jonáš v sobě obsahuje stejnou otázku. 

Včera jsme četli, že námořníci bojují za Jonáše, nechtějí ho hodit do moře. Vidí v něm lidskou bytost, proto napínají svaly a veslují proti bouři. Jejich snaha je důležitá, odhaluje totiž jejich charakter. Chrání je před tím, aby je odsoudilo jejich vlastní svědomí, Bůh nebo my čtenáři. Vtělují přesvědčení, že Boží bouře je něco, co mohou změnit. Ale moře proti nim stále bouří. Naráží na své vlastní limity. Jsou na konci se silami. I když se všichni lidé na lodi spojí ve velkém boji proti Bohu, nedaří se jim uspět.  Proto v modlitbě kapitulují: 

A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme kvůli duši tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, co chceš, to činíš.

Jonáš 1:14

Tři pozorování textu: Námořníci volají, prosí o milost a uznávají Boží vítězství

Námořníci volají: Námořníci se obrací vzhůru k Jonášovu Bohu a volají k němu, zatímco Jonáš stále mlčí. Jonáš je objektem jejich modliteb, ale sám se nemodlí. Přestože ho vyzvali: „volej“, on nevolal. Tak volají oni. Když takto pomalu, po verších čtu knihu a zabývám se každou částí příběhu, tak ve mě s ještě větší obludností roste představa Jonášovy pasivity. Každý den čekám, že něco udělá, vždyť je hlavní postavou knihy. A on zase ne. Už uběhly dva týdny a on pořád prchá, zatímco námořníci dřou. Musím se přiznat, že mě Jonáš začíná štvát. Asi ne jako postava, spíš odhaluje můj hněv a frustraci na lidi s podobným nastavením. Ale to je můj zápas. Možná proto Bůh bouři neulehčí, možná proto nevyslyší modlitbu námořníků a neocení jejich snahu. Proto, že se Jonáš nemodlí sám. Jsou věci, které musí každý člověk udělat sám. Bůh se nemůže smilovat nad Jonášem, protože Jonáš ještě neklesl na své úplné dno a neudělal ten jeden malý, ale přesto tak důležitý pohyb - že by pozvedl zrak vzhůru. Ale pojďme zpět k námořníkům. Modlí se. Modlí se, protože narazili na své vlastní limity. Přiznali si, že tady končí jejich já, jejich snaha a zároveň se neotvírá volný prostor chaosu, zla, bouře a nejistoty, tam kde končí oni, začíná Bůh. A s Bohem je možné mluvit a možná se i domluvit, proto volali k Hospodinu.

Prosí o milost: Námořníci mají strach ze dvou věcí. Jednak ze smrti, kdy by umírali jako civilní oběti Jonášova hříchu. Ale mají také strach, že budou potrestáni za zabití Jonáše. Jsou v patové situaci. Na jednu stranu se bojí umřít s Jonášem, na druhou stranu se bojí zabít Jonáše. Situaci řeší tak, že bojují, potom se pomodlí, zbožně kapitulují a Jonáše do vody hodí, jak uvidíme zítra. 

Uznávají Boží vítězství: Nepodařilo se jim zvrátit Boží vůli, narazili na nepřekonatelnou sílu Boží bouře. Uznávají Boha jako vítěze. Co chceš, to činíš, my do toho nemůžeme zasáhnout, leda bys ty sám chtěl. 

V modlitbě, kterou jsem zmínil v úvodu, člověk prosí, aby mu dal Bůh moudrost odlišit situace, kdy bojuje, a kdy se klidně smíří s tím, co je. Jakou moudrost pro toto rozhodování podává náš dnešní příběh? Ukazuje nám, že mou zodpovědností je nejprve se namáhat a bojovat. To, jak dlouho vydržíme veslovat, respektive jak dlouho se vydržíme v modlitbě přimlouvat, jak dlouho se vydržíme věnovat člověku, se kterým je to těžké, nebude u všech stejné. Ne všichni máme stejné svaly. Někteří narazíme na své limity dřív, jiní později. Ale všichni tam jednou dojdeme. 

I do naší křesťanské zbožnosti patří oba typy modliteb: jak modlitby přímluvy a zápasu za sebe i za druhého, tak pokorné přijetí situace. Hledáme pro ně pravý čas. Včera jsme si připomněli naši snahu bojovat, přimlouvat se, smlouvat s Bohem jako Abrahám nad Sodomou, vyhrožovat Bohu jako Mojžíš, když Bůh chtěl zničit vzpurný lid, modlit se s apoštoly za uzdravení a záchranu druhých. Dnes se učíme hodnotě kapitulace.

Kdy jste v životě museli kapitulovat před Bohem a jeho vůlí? Bylo to ve chvíli vašeho obrácení, kdy vaše já kapitulovalo před Bohem a bylo jím přehlušeno? Bylo to u smrtelné postele blízkého člověka? Bylo to ve vaší vlastní nemoci? Chvíle, kdy narážíme na své vlastní limity, jsou chvíle s neskutečným duchovním potenciálem. Mohu se zlobit, truchlit, nadávat, nebo tak jako v námořníci, mohu v modlitbě přiznat kapitulaci. Ty jsi Bůh a já ne. Buď vůle tvá a ne má. Svět kolem nás nás učí spíše bojovat, než kapitulovat, protože kapitulaci a prohru považuje za selhání. Naše víra nám však dává milost a vzor jak zbožně, pokorně a svatě kapitulovat. Ukazuje nám dokonce její krásu a hodnotu, kapitulace není prohra, je to otevření se Božímu prostoru, uznání Boha Bohem.