Nebylo pro mě lehké přiznat si, že mám na druhé lidi vliv. Na jednu stranu si připadám důležitý - to je samozřejmě příjemné. Na druhou stranu mi z této zodpovědnosti někdy naskakuje husí kůže - to je pro mě potřebné. Spojením příjemného a děsivého se ve mně postupně tvoří bázeň. Bázeň jako posvátný strach před mocí slova lidského i Božího. Svůj vliv jsem si uvědomil díky Lence. Nejsem dobrý v české gramatice, ne proto, že bych se ji nebyl schopen naučit (i když i to je možné), spíš jsem ji, stejně jako slušné oblečení, bral vždy jako prostor pro určitou rebelii vůči tomu, jak se lidi prý někde někdy domluvili, že se něco bude nějak dělat (Je ovšem také možné, že si tímto pouze obhajuji svou neschopnost a lenost, těžko říct.). Každopádně jsem občas před dětmi na klubu prohlásil něco v tom smyslu, že gramatika není důležitá. Obsah vládne nad formou. Bývalo to ve chvíli, kdy mě nachytaly, že jsem udělal chybu na tabuli nebo v prezentaci, a všechny je to pobavilo. Do teď se mi někteří smějí, že jsem na prezentaci během biblické lekce měl nápis zvýřata. Lenka mě upozornila na to, že děti opravdu poslouchají a že jim nejsem dobrým příkladem. Doma potom mají další argument, proč se zrovna dnes vykašlat na učení češtiny. A to mě mrzí. Slova mají sílu.

Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. (Jakub 3:1)