Sledujeme první dějství dramatu o křivdě, zranění, odpuštění a usmíření. Zatím jsme byli svědky vzrůstajícího konfliktu v kulisách beduínských. Všichni se vzájemně ovlivňují a zraňují kvůli své nezralosti, slabosti, hříchu a neschopnosti konflikt dořešit. Josefovi bratři už neví co dál, jak situaci vyřešit, a tak opustí tábor a jdou pást ovce dál od rodiny.

Izrael řekl jednou Josefovi: Což nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, pošlu tě k nim. Řekl mu: Tady jsem. Izrael mu řekl: Jdi se prosím podívat, jak se daří tvým bratrům a ovcím a přines mi zprávu. Tak ho poslal z chebrónského údolí a on přišel do Škemu. Když bloudil tou krajinou, potkal ho nějaký muž a zeptal se ho: Co hledáš? Odpověděl: Hledám své bratry. Pověz mi, prosím, kde pasou. Ten muž u řekl: Odtáhli odsud, protože jsem je slyšel říkat: Pojďme do Dótanu. Josef šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu. Genesis 37:13-16

Josef nemůže najít bratry. Otec ho pošle na výpravu, ale on zabloudí. Nejsou tam kde mají být. Bezcílně bloudí po stepí. Když tu náhle ho najde neznámý muž, který ho osloví a náhodou ví kde jsou bratři, protože je náhodou slyšel, jak se domlouvají, a tak ho pošle správným směrem. Bez jeho pomoci by Josef své bratry asi nenašel. Pokud jen maličko poodhalíme budoucnost, tak zjistíme, že když Josef své bratry s pomocí tajemného muže najde, skončí nejdřív ve studni a pak v otroctví. Fyzické násilí, kterého se na Josefovi bratři dopustí už je za dveřmi a kdyby Josefovi na poli onen muž nepomohl, tak se příběh bude vyvíjet jinak. Křivdy v sobě obsahují větší či menší díl náhody. Tato část příběhu vystihuje prvek náhody nebo jisté osudovosti chcete-li. 
U některých křivd a vážných zranění je prvek náhody značný. Žena, kterou na ulici někdo začne obtěžovat. Zpětně si může říct, kdybych se vydala o pět minut později, kdybych šla jinou cestou. Nebo situace, kdy někomu ujede vlak, on nasedne do auta a po cestě srazí a vážně zraní mého člena rodiny. Byl ve špatnou chvíli na špatném místě. 

Bůh podstupuje riziko

Ve světě, ve kterém počítáme s působením Boha používáme slova jako „náhoda“ a „osud“ s jistými rozpaky, trochu v uvozovkách. Nějak totiž tušíme, že za tím vším může být Bůh, který situaci ovlivňuje. Bůh nejen, že dopustil, aby se něco stalo, ale dokonce aktivně způsobí, že se to stane. Řada událostí má takovýto náhodný charakter. Je to ta část příběhu, kterou nejčastěji dáváme za vinu Bohu. A máme na to právo, Bůh toto riziko sám podstupuje. Možná právě proto je tato epizoda součástí Josefova příběhu. Příběh nám nevypráví o tom, jestli se Josef na Boha zlobil. Jestli ho obvinil z toho náhodného setkání s dotyčným člověkem. Nedává nám nahlédnout do své mysli. To nevadí. Pointou zde není lidská reakce, ale Boží ochota podstoupit riziko, že bude obviněn z křivdy, že se stane objektem lidského hněvu. Kolik postav našich duchovních předků nám odkázalo, že je možné se na Boha hněvat, pohybovat se až na samé hraně rouhání. Proč to Bůh dělá? Proč si i ti nejzbožnější z nás můžeme dovolit hněv na Boha? Proč se Bůh nebrání? Proč neudělá v Bibli cenzuru a nedá pryč ty části příběhů, které na něj potenciálně vrhají špatné světlo?

.. aby mohl být oslaven

Josef několik desítek let po těchto událostech o nich vypráví a rozpoznává v nich Boží rukopis. Je Bohu vděčný, že se od rodiny oddělil, že už s nimi nemá nic společného. A ještě později je vděčný že ho Bůh poslal do Egypta a skrze něho zachránil svět. Pokud by Boží rukopis v událostech nebyl, těžko by jej tam mohl rozumný Josef zpětně vidět. V bezprostřední reakci na křivdu, tedy ve chvíli, kdy byl Josef ve studni, nebo když byl spoutaný odveden do Egypta, se díky této části příběhu může klidně zlobit na Boha. Bůh to ustojí, riskuje, nevytváří si alibi, nesvádí všechno jen na zlé a hříšné lidi, kteří mu pořád kazí jeho plány a vůli. Ne, riskuje že se při pohledu na příběh na něj bude Josef zlobit. Protože ví, že to je nezbytná podmínka k tomu, aby mu Josef jednou přisoudil to dobré, co z celého příběhu nakonec vyjde. 

Bůh podstupuje veliké riziko. Riziko toho, že bude doba, kdy se na něj budeme zlobit, kdy mu přiřkneme zodpovědnost nejen za to, že nezasáhl a neochránil nás, ale že se daná událost stala právě nám. Bůh však má nadhled, vidí dál než my, nevadí mu, že se na něj chvíli zlobíme. Vydrží to, ustojí, nejsme tak mocní abychom ho svou zaťatou pěstičkou zničili. Naopak chce vědět, jak nám je. Chce s námi být do té doby, než se věci promění. A ony se promění. Jsme přece společně s ním autory velikého příběhu.  Dobře totiž ví, že zpětně to budou právě tyto momenty, za které budeme vděční, protože nás utvořili do podoby, ve které jsme. Proto se v knihách o odpuštění občas objevují nenápadné kapitolky, které si pokládají heretickou otázku, jestli můžeme odpouštět Bohu. A shodují se na tom, že je dobré si přiznat tento hněv, dát Boha na lavici obžalovaných a začít proces odpouštění. Protože právě v onom procesu odpouštění jsme v kontaktu s realitou a ta se zpětně může proměnit. Vždyť i ve vztahu s lidmi je to podobné, když nastoupím na cestu odpuštění možná na ní časem zjistím, že k žádné křivdě nedošlo, že se jednalo o nedorozumění, nebo dokonce, že to byla moje chyba. 

První dějství Josefova příběhu vypráví o křivdě. Už jsme si všimli nenávisti bratrů i křiku otce, tedy křivd, které způsobili Josefovi jeho nejbližší. A v příštích epizodách se mu křivdy ještě navrší. Dnešní část příběhu nás však nenechává na pochybách. Člověk může vnímat křivdu i ze strany Boha. To, co vehnalo Josefa do náruče rozzuřených bratrů bylo náhodné setkání s tajemným mužem, který ho náhodou našel, jak bloudí a náhodou věděl kde jsou bratři, protože je náhodou slyšel, jak si o tom povídají. Příliš mnoho náhod na jednom místě. Pokud Bůh křivdu dopustil, nebo jí dokonce působením náhodných jevů nepřímo zavinil, potom riskuje, že se proti němu obrátí náš hněv. Že dokonce možná budeme v pokušení si s jistými rozpaky pokládat otázku, jestli mohu odpouštět Bohu. Bůh tento risk podstupuje z jednoho prostého důvodu. Ví, že se situace promění. Ví, že mu Josef jednou vzdá chválu a řekne, bylo to právě díky Bohu. Ví, že kdyby v událostech nebyl čitelný jeho vlastní rukopis, nebudou proměněny v lidské mysli v jeho slávu. Proto nemá potřebu vytvářet si alibi nebo cenzurovat své příběhy. Nemá potřebu vypadat jen dobře. Protože náš možný hněv vůči sobě snese, ba co víc, chce vědět, že nás to bolí…