Blížíme se k vrcholu prvního dějství příběhu. V odlehlém táboře, kam odešli bratři se odehraje tragédie. Zatím vše proběhne jen v myslích a plánech, ale záhy dojde i na fyzické násilí. Věty, které budeme číst s ledovým chladem popisují krutou realitu bratrství. 

Oni ho viděli zpovzdálí, dříve, než se k nim přiblížil, a záludně se proti němu domluvili, že ho usmrtí. Říkali jeden druhému: Hle, mistr snů přichází. Nuže pojďte, zabijme ho a hoďme ho do jedné z těchto cisteren a řekneme, že ho sežrala divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů. Genesis 37:18

Hněv se vyřine ze srdcí na povrch a slova ho zhmotní v plán. Bratrům už nestačí upouštět páru zamračenými pohledy a vulgárními výrazy na účet bratříčka. Pohár trpělivosti přetekl. Co byla poslední kapka? To, že se k nim Josef přiblížil. Všimnou si ho a než k nim dojde domluví se, že ho usmrtí. Kolik měli času? Na jakou vzdálenost jste schopni poznat druhého ve volné krajině? Na pět set metrů možná poznáte že jde o osobu. Na čtyři sta metrů rozpoznáte i pestré oblečení. Takovouto vzdálenost člověk ujde klidně za pět minut. Jaká atmosféra musela mezi bratry vládnout, když jsou schopni se během pár minut domluvit na vraždě i na tom, jak jí zamaskují? Jen si představte skupinu lidí, například třídu, nebo pracovní kolektiv, která hraje psychologickou hru. Během ní se musí rozhodnout obětovat jednoho ze svých členů. Ten herně zemře. Musí skupinu opustit a přestat hrát. Zbytek hry jen mlčky přihlíží. Asi tušíte, že je čekají perné chvilky vyjednávání. A přitom se jedná jen o hru. V Josefově příběhu jde o reálný život. Vidíme skupinu, kde většinu napadne stejná myšlenka. Zabít Josefa! Stačí jim pár pohledů, aby se ujistili, že je mezi nimi shoda. Jeden ta slova vyřkne. A druhý ve zvráceném brainstormingu přidá nápad, co udělají s tělem. Třetí vymyslí lež, kterou řeknou tátovi. Plán je v minutě hotov.

Jak se to mohlo stát? K tomu abychom porozuměli silám, které v tuto chvíli ve skupině působí se musíme vrátit o pár veršů zpět. Četli jsme Genesis 37:12 „Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu.“ Bratři odchází pryč poté, co jim Josef vypráví své sny. Tak jako se při prvním pohybu Josef a Jákob spojili, aby jim bylo lépe. Tak nyní bratři odchází, aby jim bylo lépe. Není se co divit. Kdo z nás by nevyhlíží chvíle klidu s lidmi, se kterými se můžeme uvolnit. Navíc to mají i v příbězích předků. Rozpoznáváme Izmaelovský a Jákobovský přístup k řešení bratrských sporů. Nejde to vydržet, tak jděte od sebe. Rozdíl je v tom, že zde nezasahuje otec. Abraham i Izák vztahy mezi svými potomky řešili. Vycítili napětí, které mezi nimi bylo a preventivně zasáhli. Jednoho bratra oddělili od druhého. Jednoho poslali do ciziny a druhého si ponechali. Ovšem Jákob zůstává pasivní. Možná je tak pohlcen ve své koalici s Josefem, že napětí mezi bratry nepřikládá váhu. Možná to ale myslí dobře. Co když nechce bratrům způsobit to, co udělal jeho otec jemu? Těžko říct. Každopádně bratři musí odejít sami. Ovšem Jákob nejen že jejich odchod neiniciuje, aby zmírnil napětí. On ho ani nerespektuje. Bratři odejdou a on za nimi po nějakém čase Josefa pošle na kontrolu. Přines mi zprávu, říká. A pozorný čtenář si hned vzpomene na tu zlou zprávu, kterou Josef otci už dříve přinesl. Tím vlastně celý příběh začal. Josef nosí zlé zprávy. Jákob neposílá josefa, aby bratrům přinesl výplatu, dárek, nebo požehnání. Posílá ho, aby šel do potenciálního konfliktu. Jako hlídače a kontrolora kvality ve svátečním plášti. Jako by si Jákob vůbec neuvědomoval, jakému riziku Josefa vystavuje. Jako by zapomněl na to, jak jeho samého otec ochránil před Ezauem tím, že ho poslal pryč. Jako by zapomněl, jak se sám třásl, když šel opatrně vstříc svému bratru Ezauovi a posílal mu dopředu vzácné dary. Zdá se, že mu tady něco podstatného nedochází. 

Bratři odešli pást ovce daleko od tábora. Navíc se ještě přesunou jinam, než původně řekli. Ať už to dělají záměrně, nebo podvědomě, zametou za sebou stopy. Zvyšují pravděpodobnost, že je opravdu nikdo nenajde. Konečně mají klid. Žádný dohled. Mohou volně dýchat. Bez protivného a nafoukaného protekčního Josefa. Bez jeho snů a špiclování. A pak se najednou rozhlédnou a uvidí toho posledního koho chtěli vidět. Jeho plášť vulgárně září do dálky. To snad není možné. V jejich očích se mihne šok a okamžitý hněv. Chtěli klid, chtěli situaci vyřešit a on je přišel kontrolovat. To si nedá ani na chvíli pokoj. Dochází k výbuchu. Atmosféra zhoustne natolik, že se skupina spontánně v mžiku shodne na vraždě. Jako by se mezi bratry zhmotnil Kainovský duch. Příběh jejich předka, který se rázem vynoří z jejich paměti. Zabijeme toho, který se těší přízni Boha i otce. Toho, kdo nás jde kontrolovat. Toho, kterého se nemůžeme zbavit. Když už jsme ti zlí, tak teda budeme. 

Možná v nás příběh vyvolává zmatek. Zmatek, který známe, když se díváme na zprávy o vraždách a násilí, nebo se dovídáme, že se naši známí rozvádí. Jak to mohlo dospět, tak daleko? Dva důvody.

1) Jednak se v rodině se nenaučili řešit maličkosti. Atmosféra houstla a houstla. Jako místnost, ve které žije skupina mužů a nikoho z nich nenapadne otevřít okno a vyvětrat odporný vzduch, který je každým okamžikem hustší a hustší. Jako ticho mezi manžely, které je s každým oběhu hodinových ručiček tíživější a těžší na prolomení. Kdyby se naučili vyjednávat a řešit jeden konflikt za druhým, udělat ta malá: promiň, odpusť, nic se neděje, díky, prosím mohl bys, potřebuji prostor, dej mi čas… nemusela by být na stole vražda.

2) Druhý problém spočíval v tom, že si nedali dostatek prostoru a oddělení. Bratři Josefovi neodpustili, ale jak by taky mohli. Zlobí se na něj stále za jeho sny, jak žaloval otci a hrdě nosil nepracovní plášť. Oddělí se od něj, ale oddělení ještě neznamená odpuštění. Neměli na to dostatek času. Odpuštění čas vyžaduje, jak uvidíme dále v příběhu. Impulzem bylo Josefovo přiblížení. Byli bezmocní, naštvaní a frustrovaní. Asi tomu těžko uvěříme, ale v jejich mysli je Josef neskutečně mocný a silný. Cítí se jím ohrožení a zahnaní do kouta. Jinak by neměli potřebu proti jeho přibližování se zaútočit s takovou agresivitou. Josef jim nedal prostor. O tom, proč k vraždě nakonec nedojde si povíme příště.  Kainovský nápad vraždy se zrodil, protože Jákobovský a Izmaelovský přístup oddělení selhal, nedali si dostatek prostoru a neřešili malé věci. Bezmoc je tak veliká, že se najednou vražda zdá jako jedinné řešení. 

Dodnes si v sobě jako lidé neseme kousek Kaina, stejně jako Josefovi bratři. Jeho hlas, který se občas objeví jako myšlenka, že bychom si přáli, aby druhý nebyl. Jak by se nám ulevilo, kdyby umřel. Ani ho nepotřebujeme zabíjet, možná ani nechceme, aby nějak zvlášť trpěl. Klidně by mohl prostě nebýt. Takováto myšlenka neznamená, že se podle ní zachováme, od myšlenky k činu vede ještě dlouhá cesta. Nemusíme se jí tolik bát. Je to však myšlenka, která ukazuje na náš hněv, neodpuštění a zároveň vyjadřuje obrovskou bezmoc. Objevuje se ve chvíli, kdy jsem frustrován z toho, že pouto, které mě ničí nejde přetnout. Potřebuji klid, ale druhý se stále přibližuje. Cítím se jako zvěř zahnaná do kouta. Je to myšlenka, která mi ukazuje, že se potřebuji od druhého na chvíli oddělit, že potřebuji pauzu na to, abych se nadechl.

Z příběhu vyplývají dvě hodnoty. Jednak má hodnotu řešit opakující se malé křivdy a napětí, ty kvůli kterým ještě mávneme rukou. Jednak má hodnotu dávat si navzájem prostor pro zpracování emocí, pro to být o samotě. Mohu nabídnout, že druhý může přijít, že má otevřené dveře, ale nepronásleduji ho. Zkuste si vybavit lidi, kteří se k vám takto zachovali. Poděkujte v duchu těm, kteří se vám omluvili, chtěli si věci vyjasnit, řešili i menší křivdy. Poděkujte těm, kteří vám dali prostor, když jste ho potřebovali. Prostor zvládnout emoce, odpustit, vyjasnit si. Jen jim poděkujte, protože to, co udělali má hodnotu. 

Děj příběhu se stále odvíjí a jeho hrdinové neví, kam se jejich život bude dál ubírat. Právě teď jim není dobře. My však víme, že z velkého Božího příběhu nevypadli. Bůh si jejich slabostí, hříchů, schopností a nejlepšího úsilí geniálně použije pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu.