O strachu

Otevíráme sérii kázání o strachu. Opět vznikla jako týmový projekt. Od června jsme se potkávali s Danem Volaříkem, Tomášem Valíčkem a Radkem Červenkou. Nakonec se přidá i Michal Lisý. Zapátrali jsme v evangeliích nad tím, jak Ježíš oslovuje téma strachu. Překvapilo mě, jak různě Ježíš o strachu mluví. Jednou pomůže lidem strach zklidnit. Jindy naopak chce strach vyvolat. Pak varuje před zbabělostí. Říká, čeho se ho bát máme a čeho nemusíme. Jeho zacházení se strachem je pestré, a to je dobře. Protože takový je život. Nevystačíme si s jedním jednoduchoučkým pravidlem třeba „neboj se“. Ježíš toho říká mnohem víc. Každé kázání bude zaměřeno trochu jiným směrem. Dnešní poselství jsem shrnul do jedné věty. „Vím, že se bojíš.“ Budu mluvit o přirozeném neproblematickém strachu. Ukážu vám, jak podle lidské zkušenosti zachycené v Bibli strach narůstá, klesá a jak může být tento zážitek důležitý pro křesťanskou víru.

Na hoře

Po šesti dnech  vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním. Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

Matouš 17:1-8

Zaměříme se na závěr příběhu. Text přeskakuje s pozorností mezi tím, co se děje ve vnějším světě a uvnitř učedníků. Tak si i tento aspekt znázorníme. Spodní část obsahuje to, co se odehrává uvnitř v tělech a myslích Jana, Petra a Jakuba. Tmavě modrý prostor nahoře znázorňuje vnější prostředí. A žlutá čára je hranice mezi nimi a jejich okolím. Učedníci prožívají strach ve třech fázích. Nárůst. Zklidnění. Dozvuk. 

Prostředí

Hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“

Text začíná popisem toho, co se děje ve vnějším prostředí. Vnější prostředí se proměňuje. Nejprve je to úchvatný výhled z vysoké hory. Pak začne Ježíš zářit. Objeví se další bytosti a povídají si s ním. Pak všechno přikryje mrak. Prostupuje skrze něj záře. Nakonec se celým prostorem rozezní hlas samotného Boha. Intenzita událostí na hoře se zvyšuje až dosáhne maxima. Je to jako kdyby teď přišla bouře. Slyšeli bychom ji burácet za okny. Pak by silný nápor větru a vyrazil okno. Začalo by sem foukat a pršet. Vnější prostředí se mění. Co se děje uvnitř? 

Nárůst strachu

Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli.

Organismy učedníků reagují na vnější prostředí. Slovo „když“ odkazuje na propojenost mezi vnějším a vnitřním světem. Kontakt se děje skrze smysli.  A organizují ho emoce. Pomocí emocí si všímáme toho, jak se prostředí okolo mění. Co je v něm důležité. Pomocí emocí lidský organismus reaguje a přizpůsobuje se. Podívejte se, jak to funguje. 

Uslyšeli – Lidé mají uši. Smyslový orgán, kterým zachycují zvukové vlny. Uši jsou právě teď hlavní branou, kterou se vnější svět dostává dovnitř. Dotkni se svých uší. Uvědom si je. I v tuto chvíli je to brána, kterou jsi spojen s vnějším světem. Sdílíte je s učedníky. 

Padli na tvář – První reakce je fyzická. Těla reagují automaticky. Padají. Hroutí se. Strach prostupuje vše. Nemají to pod vědomou kontrolou. Není to jejich rozhodnutí. Na to je to příliš rychlé. Je to spontánní reakce. Bojí se dřív, než si uvědomí, že se bojí. Tvář je místo, kde máme hodně bran – oči, uši, ústa, nos… skrývají je. Bible tu poctivě zaznamenává naši zkušenost. Tento biologický fakt spoustu implikací. Dnes toho víme o fungování lidských organismů opravdu hodně. Třeba když člověk zažije trauma, extrémní narušení hranic. Intenzivní strach. Tak se jeho mozek změní. Bude se další týdny a měsíce víc bát. Lekne se, když někdo tleskne. Jako by byl neustále předvystrašený.  Nemá to pod vědomou kontrolou. Je to rychlejší. 

Velmi se báli – Teprve teď dosáhne prožitek vědomí a pojmenování. Učedníci si uvědomují, že jde o strach. Dokonce veliký strach. Prožitek dostává jméno. Mohu se bát maličko. Nebo mohu zažít veliký strach. Uvědomují si, co prožívají a jak moc je to silné.

Slyší, reagují, uvědomují si a pojmenovávají. Přizpůsobují se tak změně ve svém okolí. A jejich okolí se hodně změnilo. Víc, než kdyby nám sem vtrhl vítr. Z běžné krásy přírody, na kterou jsou adaptováni zahlédli za oponu reality do hutného duchovního světa, na který jejich organismy nejsou uzpůsobené. Zářící Kristus, postavy minulosti, a hlavně přítomnost a hlas Boží. Přizpůsobili se mu tak, že se od něj snažili odříznout. Uvědom si, kdy v tobě narostl strach. V jakém prostředí se bojíš? Co se děje ve tvém těle? To byl nárůst strachu. Pojďme si všimnout, co se děje dál. 

Změna prostředí

Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“  

Příběh se opět zaměří na vnější svět. Okolí se promění. Hlas dozní. Mrak se rozplyne, historické postavy zmizí a Ježíš přestane zářit. Ovšem lidé leží na zemi a neví o tom. Vždyť se sami co nejvíc oddělili od děsivého prostředí. Neslyší hlas, ale strach přetrvává. Vnější svět opět přichází k učedníkům. Tentokrát skrze Ježíše. V návaznosti tři slovesa, která vyjadřovali reakci učedníků přichází tři slovesa, která vyjadřují Ježíšovu aktivitu. Přistoupil, dotkl se a řekl. Blízkost, dotek a slova. 

Přistoupil. Jedná s nimi na blízko. Nechce, aby byli sami, když se bojí. Dotkl se jich. Kdyby zůstal stát poblíž nevnímali by ho. Jsou uzavření. A tak se jich dotýká. Představuji si, že jemně. Dřív, než osloví jejich rozum a vědomé já, tak je s nimi v jejich strachu jen tak, že se jich jemně dotkne. Aniž by mluvil, a aniž by oni museli poslouchat vyšle signál pokoje do jejich těla. Jsi v bezpečí. Jsem s tebou.  Promluvil – jeho slova obsahují dvě výzvy „vstaňte a nebojte se“. Vstaňte – Znovu si všimněte zásadní sekvence, kterou celí příběh poctivě drží. Nejdřív tělo, pak prožitek, a nakonec vědomé rozhodnutí. Chce, aby změnu udělali na fyzické rovině. Neříká jen aby se přestali bát. Prožitek strachu nemůže jen tak zmizet. Mají udělat něco fyzického. Vstát. Změňte pozici těla dříve, než se budete snažit změnit své prožívání. Pohni se, zvedni se je jednodušší. Občas lidem při rozhovoru řeknu „dýchejte“. Je to lepší, než jim říct uklidněte se. Nádech pomůže, aby se stalo to, co se má stát, aniž by se člověk snažil změnit své prožívání. Nebojte se – Jsou to podpůrná slova. Ujišťuje je, že prostředí se změnilo. Opona duchovní reality se zatáhla. Nemusí se bát. Byl s nimi, dotkl se jich, vyzval ať změní pozici svého těla, a to vše byla příprava na to, aby už se opravdu nemuseli bát. To jsme ale stále ve vnějším světě. Teď nás příběh zavede zase dovnitř. 

Zklidnění strachu

Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

Ježíš může jejich strach zrušit. Je mocný, umí dělat zázraky. Mohl by jim nechat v mozku vyplavit správné hormony, aby se už nebáli. Ale v tuto chvíli zázrak nedělá. Respektuje jejich hranice. Považuje je za dostatečně schopné. Nedělá to za ně. Přichází jako podpora, ale nezasahuje násilně do jejich organismu. Dal jim, co potřebují a teď musí oni sami něco změnit. Podpořil je, ale oči za ně zvedat nebude. Nemají na to ještě vstát, tak alespoň pozvednou oči a rozhlédnou se. Kontrolují svět okolo sebe, jestli se stále musí bát. Už vidí že nemusí. Vidí samotného známého a bezpečného Ježíše. Oni byli aktivní a odvážní. Strach odeznívá. 

Sklopte na chvíli hlavu. Představte si strach. Pozvedněte oči. To je pohyb, který učedníci udělali. To je akt odvahy. Ježíš nás strachu nezbavuje, ale podporuje nás abychom se zachovali odvážně.

Dozvuky strachu

Zkusme si teď představit co si učedníci z tohoto zážitku odnášeli. Strach odezněl. Ale nesou si ho sebou jako vzpomínku. To, co se odehrálo je pro ně nezapomenutelné právě proto, že je to spojeno se silnou emocí. Kdysi jsme měli autonehodu. Seděl jsem na místě spolujezdce proti nám vyrazilo ze zatáčky auto, mělo příliš velikou rychlost, dostalo hodiny. My jsme zastavili a ono se dotočilo a doklouzalo až k nám a narazilo do nás bokem. Bylo to pár vteřin ale vidím je naprosto živě. Jak ve zpomaleném filmu. Jsou navěky vepsány do mé zkušenosti. Pamatuji si to naprosto přesně. Ne proto, že jsem se snažil si to zapamatovat, ale protože je mé tělo stvořeno tak, aby si pamatovalo ještě jinak to, co je spojeno s extrémním strachem.  Podobně si chlapi vzpomínali na to, co se stalo na hoře. Jaký je obsah té vzpomínky? 

„Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“

Tato vzpomínka je utvořena tím, co slyšeli a zároveň zachycena strachem, který v tu chvíli měli. Nezapomenou. Je to jejich součástí. Budou se dívat na Ježíše jinak než do teď. Je milovaný a respektovaný. Milovaný Bohem, ale i jimi samotnými. Vždyť jim rozumí, byl s nimi v jejich strachu, dotkl se jich, promluvil k nim a nezneužil nad nimi svou moc. Milovaný. S vděčností. A zároveň respektovaný. Hlas „toho poslouchejte“. Byl mohutný. Má autoritu. Až uslyší různé hlasy, a něco proti němu, tak pořád jim vzpomínka na strach připomene jeho Božství. Budou ho poslouchat. Bojí se ho a zároveň ho milují. A je to silné a nezapomenutelné. Bázeň, koktejl strachu a lásky. 

Závěr

Sledovali jsme učedníky s Ježíšem. Nebyli jsme tam s nimi. Jejich zkušenost k nám přichází jen ve formě příběhu. Co s ním uděláme? Co si z něj pro sebe přijmeme? Ježíš je stále stejný, skrze příběh se nám představuje. Svým chováním říkal tehdy a říká stále: 

„Vím, že se bojíš.“ Občas se vyskytneš v prostředí, které je nebezpečné a děsivé. Ježíš ví, že to je naše přirozená reakce na prostředí, pro které nejsme stvořeni. Ví, kdy v nás narůstá strach. Ví, že to nemáme pod vědomou kontrolou. 

„Přibližuji se, dotýkám se a mluvím.“ Ježíš k nám přichází skrze ty, kdo jsou s námi fyzicky jako bezpeční lidé, když se bojíme. Jejich přítomnost. Naslouchání. Dotek. Blízkost. Je přítomnost Krista. 

„Rozumím ti a důvěřuji ti.“ Přichází z vnějšku jako podpora. Ale nechává to na tobě. Důvěřuje ti. Nezmění kouzelně hladiny hormonů v tvém mozku, aby ses nebál. Důvěřuje ti. Dá ti tolik podpory abys překonal svůj strach a odvážně se rozhlédl, jestli je opravdu teď potřeba se bát.  

A jaká je naše odpověď? „Miluji a respektuji“ V našem vztahu k Ježíši se prolíná obojí. Je milovaný Bohem ale i námi. Milovaný za to, jak nám rozumí, respektuje naše hranice, dotýká se. Zároveň je respektovaný. Ze všech hlasů, které okolo sebe slyšíme nám kombinace strachu a lásky zesílí hlas Ježíše. Je jiný než všechny ostatní hlasy. 

Náš pohled na Ježíše Krista očima učedníků jako na milovaného a zároveň respektovaného je zásadní. Celé Ježíšovo učení o strachu je postavené na tom, že když se určitým způsobem bojím Boha, tak se nemusím bát lidí, budoucnosti ani sám sebe.