Jednou ze tří postav, které Nový zákon věnuje nejvíce pozornosti je Šimon Petr. Díky příběhům v evangeliích a skutcích můžeme sledovat jeho vývoj. Poprvé ho potkáme jako rybáře, který s bráchou pracuje v tátově podniku na břehu galilejského jezera. O pár let později v něm vidíme muže, skrze kterého Duch svatý v Jeruzalémě utváří dějiny církve. Na jeho kázání uvěří tisíce lidí. Stává se tváří hnutí, které obrátí svět naruby. Později pomáhá církvi udělat první z řady velkých přerodů ve vnímání. Díky němu překonají po generace hluboce zakořeněný zbožný odpor vůči těm, kdo jsou jiní. Jen si představte tu sílu, kterou by někdo musel vynaložit, aby vás přesvědčil, že to, co považujete za odporné Bůh ne.  Jaký to byl asi člověk? Co z něj udělalo velikána? Potkal Ježíše. A blízké přátelství s ním, ho zbudovalo. Ježíš se svými slovy, gesty a osobností propsal Petrovi do duše a něco v něm změnil. 

Rozhodl jsem se, že se vám pokusím přiblížit, jak se to stalo. Jaký je Petr a jak vypadá jeho vztah k Ježíši? A co Ježíš ve vztahu s Petrem dělá proto, aby podpořil jeho zrání? Uděláme to tak, že přečtu jeden příběh z Petrova života. Ale nebudu ho detailně vykládat, tak jak to dělám ve většině kázání.  Budu odkazovat i na jiné příběhy. Podíváme se skrze tento jeden příběh na celý Petrův život. 

A Ježíš přinutil své učedníky, aby nastoupili do lodi a jeli před ním na druhou stranu, než on propustí zástupy. A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď již byla od země vzdálena mnoho stadií, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. O čtvrté noční hlídce šel Ježíš k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: „To je přízrak!“ A strachem vykřikli. Ježíš na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!“ On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný (malá víra), proč jsi zapochyboval (dvojítý)?“ A když vstoupili na loď, vítr přestal. Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili (uctívali) a řekli: „Opravdu jsi Boží Syn.“

Matouš 14:22-33

Velmi bohatý text, hodiny bychom mohli strávit rozborem. Vyberu jen pár věcí. Podíváme se nejprve na Petra, na jeho výrazné osobnostní rysy, včetně silných stránek a slabostí. Tak jak se projevili v tomto příběhu, ale také v řadě dalších. Pak se zaměříme na to, jak se k němu Ježíš vztahuje, v tomto příběhu, ale i v dalších. Dále si všimneme toho, jak se Petr v průběhu let změnil. A nakonec přesměrujeme pohled sami k sobě. 

1) Výrazné osobnostní rysy

Petr vyčnívá. Všimněte si jakou skupinovou dynamiku má parta učedníků. Ježíš něco dělá, přichází po vodě, a všichni učedníci reagují strachem. Potom se z nich vyčlení Petr a promluví. Ježíš na něj reaguje a komunikuje s ním. Jejich interakce probíhá před očima ostatních. To Petr a Ježíš jsou do kontaktu ponořeni.  Ostatní učedníci, včetně nás teď, jsou v roli pozorovatelů, ne aktérů. Vodní hladina se stává jevištěm a loď zůstane hledištěm. Jako by spolu všichni tančili tanec. Všichni v kruhu, Ježíš by vystoupil dopředu a Petr se k němu přidá a tančí uprostřed. A takto to dělají v jednom příběhu za druhým. Petr takový prostě byl – vyčníval a byl nepřehlédnutelný. 

Říká nahlas, to, co si ostatní možná jen myslí. Proto vyčnívá. Ostatní svou myšlenku zachytí v mysli, proženou vnitřní kontrolou a potom ji teprve možná vysloví. Ale Petr mluví rovnou nahlas. Bartoloměj by si v hlavě řekl, to by bylo super chodit po vodě. Jak to asi dělá? Zastavil se. Petr nepřemýšlí, sleduje sám sebe, jak říká, já chci taky. Nezastavuje se sám, musí ho zastavit až realita. Anebo taky ne, jak jsme krásně viděli. Mohl to zkusit. Rychleji jedná a mluví, než myslí. Je jako ten člověk z prvních stránek Saturnina. Bílá vrána, která nejen že si představí, že začne házet koblihy po hostech v kavárně, ale taky to udělá. Tato Petrova vlastnost se projeví i v jiných příbězích. Když něčemu nerozumí, tak se rovnou zeptá. Ježíš si svolá zástup a řekne krátkou anekdotu, zahraje na notu fekálního humoru, pak lidi propustí. Všichni nad tím kroutí hlavu, nikdo tomu nerozumí, ale Petr je ten, kdo se hned ptá „vylož nám to“ (Mt 10:15). Jeho vnitřní tlak okamžitě vyvře ven v podobě slov. Podobně když Ježíš chce u poslední večeře mýt učedníkům nohy, nikdo se nebouří, přestože asi mnohým výří v hlavě různé myšlenky a emoce. Je to Petr, který se ohradí a požaduje vysvětlení. 

Dovede nesouhlasit. Když se mu nelíbí, jak Ježíš mluví o smrti, tak si ho vezme stranou a usměrní ho (Mt 10:22). Nebo se jednou stalo, že se na Ježíše tlačil zástup ze všech stran. Ježíš se najednou zarazil a zeptal: „kdo se mě to dotkl“. Petr na to, „dyť je tu spoustu lidí, jak to můžeš, tak říct“. Když Petr nesouhlasí, je to slyšet. Protože to vyhrkne, nepromýšlí, je ponořen do světa a reaguje na něj spontánně, autenticky a okamžitě.

Posouvá hranice možného. Je akční. Žije život naplno. Zkouší nové věci. Třeba chůzi po vodě.  Chvíli neposedí. Krátce po Ježíšově vzkříšení se nudí, a tak jde lovit ryby. Naopak při modlitbě s ostatními usíná. Je akční a praktický. Třem bytostem na hoře proměnění nabízí, že postaví stany (Mt 17:4). Když Ježíše zatýkají vytáhne meč a začne bojovat. Nosí u sebe zbraň. Je to praktický chlap. 

Je extrovert. Žije naplno. Nesnáší nudu. Mluví rychleji, než myslí. Dovede nesouhlasit. Je ho všude plno.  Víte, na čem s ním jste. Baví vás ho pozorovat, něco se děje a vy nemusíte do interakce. Když si odskočí na záchod trochu si oddechnete, skončí drama, ale taky vnímáte určitou prázdnotu. 

Celý tento balík vlastností je v rámci evangelijních vyprávění velikou výhodou. Ostatní učedníci si jen něco bručí pod vousy, nebo si povídají za jeho zády a Ježíš se musí domýšlet, co asi řeší. Pak jim klade otázky jako: „o čem jste spolu po cestě rozmlouvali?“. U Petra se ptát nemusí. U Petra to ví. Protože Petr řekne, co se v něm odehrává.  Ještě že tam Petr mezi nimi je, co by se stalo, kdyby všichni zaraženě mlčeli?  No třeba bychom neznali Ježíšovi odpovědi na řadu věcí. Petr svou upřímností, energičností a ponořením se do přítomného okamžiku z Ježíše vytáhne spoustu věcí. Můžeme dokonce říci, že Ježíš, tak jak ho známe, je takový právě kvůli tomu, že měl za přítele Petra. 

2) Odvrácená strana: nestálost

Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“

Ježíš Petrův výkon na vodě hodnotí pomocí dvou slov. Malověrný a pochybující. Pochybující, doslova dvojí, nebo rozdvojený je přesná diagnóza jeho stavu. Vyjadřuje jeho nestálost a neukotvenost. Jednou tak a za chvíli jinak. Chvíli chodí po vodě a pár okamžiků na to už se topí. Slovo malověrný vystihuje hlubší příčinu oné nestálosti. Petrovy chybí víra. Což je zároveň popis problému i naznačení řešení. Zkuste si to představit na jiném příkladě. Za lékařem Ježíšem přijde námořník s tím, že je nemocný. Lékař si prohlédne symptomy a řekne: krvácí ti dásně a nos. Máš kurděje. To je diagnóza. A pak dodá. Chybí ti vitamín „c“.  Což je příčina problému. Zároveň je to i návrh řešení. Námořník by se okamžitě ptal: Kde seženu vytamín "c"?  Podobně Ježíš diagnostikuje Petrovu rozdvojenost a příčinu vidí v tom, že mu chybí víra. Čímž zároveň naznačí možné řešení. 

Petrovou slabostí je nestálost. A tato nestálost je odvrácenou stranou mince všeho, co jsem doteď pozorovali. Specifická obdarování a nastavení bývají provázána s určitou slabostí. Jinak to nejde. Pokud něco vidím, nějak přemýšlím, a něco rozvíjím, tak to znamená, že něco jiného opomíjím. 

Při pohledu na Ježíše získá Petr potřebnou stabilitu, nebo snad lehkost bytí, a chodí po vodě. Jakmile se podívá jinam. Jakmile svými smysli zachytí vítr a vlny, už to mizí. Nemá stabilitu v sobě, ani Ježíše ještě natolik zvnitřněného. Rozhoduje se podle toho, co zakouší svými smysli. Když smysli vnímá Ježíše je sám jeho obrazem. Když smysli vnímá vlny topí se v nich. Nevěří, když nevidí. Je člověk, který se naučil vnímat svět svými smysli. 

Tuto nestálost vidíme u Petra ve více příbězích. Třeba na Velikonoce večer před Ježíšovou smrtí. Dokud je v přítomnosti Ježíše nedovede si představit, že by se k němu neznal. Sebevědomě prohlašuje: Zemřu za tebe. Neopustím tě. Ostatní možná jo, ale já ne. A my známe Petra. Je nám jasné, že to v tu chvíli myslí smrtelně vážně. Zapomněl ale vzít v úvahu vlastní nestálost napříč kontexty. Až se ocitne v jiném prostředí, obklopen potenciálními nepřáteli, bez Ježíše nadohled, začne mluvit jinak. Lež mu vypadne z úst ani nebude vědět jak. Je to stejné jako s tou chůzí po vodě. Odvážně a se vrhá do výzvy. Dokud je s Ježíšem a vidí má silnou víru. Když ho ztratí, fyzicky nevnímá, a zůstane sám a přizpůsobí prostředí. Je sám ze sebe nešťastný. 

Viděli jsme Petrovu silnou stránku, ale s tím spojenou i slabost. Petr je nestálý, dvojitý, a příliš reaktivní, spoléhá na přítomnost, na to co zažívá a chybí mu víra uvnitř. To byl Petr ve vztahu k Ježíši. Teď se podíváme na vztah Ježíše k Petrovi. 

3) Ježíšův vztah k Petrovi

Využívá jeho silné stránky. Vybírá si Petra a vidí v něm potenciál. Vybírá si ho pro jeho odvahu, plný života, vrhá se do věcí po hlavě. Je v něm spoustu energie. Vstupuje s ním do interakcí jak kvůli Petrovi, tak i kvůli všem, kteří přihlíží. 

Konfrontuje ho. Řekli jsme si, že Petr nepřemýšlí dopředu, vyhrkne to, co ho napadne. Potřebuje v Ježíši někoho, kdo ho bude konfrontovat jako realita. Když Petr vyhrkne že chce chodit po vodě Ježíš souhlasí. Proč ne. Ocení tím jeho akčnost. Úplně vidím, jak se u toho směje. Potom když Petr selže a topí se tak mu zase nastaví zrcadlo a řekne mu, co bylo špatně. Krásně je to vidět v příběhu, kdy se Ježíš ptá, co si o něm lidi povídají, co o něm říkají a učedníci různě odpovídají. A pak se Ježíš zeptá a kdo jsem podle vás a Petr vyhrkne. Pomazaný Boží syn. Ježíš tuto odpověď okamžitě pochválí, super. Po chvíli začne mluvit o utrpení, Petr si ho bere stranou a začne ho povzbuzovat, že to bude dobrý. Ježíš mu v tu chvíli znovu nastaví zrcadlo. To je ďábelské pokušení, to, co mi tu říkáš.  

Podporuje tu část jeho osobnosti, která je slabší. Všimli jsme si, že Petrovou slabostí je nestabilita, co s tím Ježíš dělá? No celou řadu věcí. V prvé řadě mu dá paradoxní přezdívku. "Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ - což se překládá Petr. (Jan 1:42). Na začátku příběhu Petr rozhodně není skála. Přezdívka skála zní spíše jako vtip. Jako kdybyste dvoumetrovému chlapovi začali přezdívat malý John.  Jenže světe div se, on se opravdu stane skálou. Kontakt s Ježíšem ho totiž změní. Všechny ty interakce, které s Ježíšem měl, ta jeho slova. To vše se ukládá uvnitř Petra. Stále mu opakuje své poslání, které pro něj má. Pas mé béránky. Pas mé beránky. Pas mé beránky. Petr potřebuje takovouto vnitřní kotvu. Proto mu některé věci stále opakuje. S každým opakováním totiž realita jeho slov proniká dovnitř do Petra a vytváří tam vzpomínku, poslání, něco stabilního. Petr pak do budoucna, až Ježíše nebude mít u sebe může se k těmto vzpomínkám vztáhnout. 

Dopředu ho připravuje na jeho slabost. Chce, aby věděl, že tohle je jeho slabost. Proto mu dopředu říká o tom, že ho zapře. Je to důležité pro určitou hloubku, která Petrovi jinak schází. Pohled do zrcadla. Poznat sebe a poznat druhého uvnitř nejen na sebe reagovat

Odpouští a dává další šance. Součást toho je i odpuštění a druhá šance. V příběhu o tom, jak se topí ho Ježíš chytá. Fyzicky se ho dotýká. Nejen že ho vytáhne ho zpět na hladinu, on k němu také mluví jazykem, kterému Petr rozumí – smyslové vnímání. Dává mu druhou šanci. Chybami se člověk učí. Není možné nedělat chyby, když si osvojujeme něco nového, proto je tak zásadní odpuštění. 

4) Petrova proměna

Kniha Skutků pokračuje ve vyprávění o Petrovi po Ježíšově odchodu. A vykresluje nám před oči zralého a užitečného člověka, který umí být sám sebou. Extrovert stojící vepředu, schopný zaujmout davy, vyzývat je a kázat jim. Stále žije naplno. Jeho život je dobrodružný a dynamický. Ale vidíme taky chlapa, který je v kontaktu se svými hodnotami a svým vnitřním posláním. Ježíš se mu propsal do duše a vytvořil v ní místo, které je těžištěm pro Petrovu neukotvenost. Jak jinak by před soudem obhajoval svou víru? Ježíše už nevidí svými smysli, ale jeho slova si dobře pamatuje „jsi Petr“ „jsi skála“ „pas mé ovečky“ „následuj mě“. To jsou věty, které ho kotví, když se rozhlíží po bouři židovské velerady, která na něj křičí. Dokonce ustojí i rozkol v církvi. Až bude čelit rozhořčeným přátelům, kteří mají odpor vůči pohanům a bude je přesvědčovat že i oni mají Ducha svatého. Naučil se, že externí zkušenost může dostat do sebe a tam se o ni v budoucnu opřít. Stává se někým pevným. Kráčí po vodě v bouři, rozhlíží se po vlnách, ale ty už ho nepotopí, protože má Ježíše v srdci, věří mu a důvěřuje. Byla to právě víra, která rozšířila Petrovu neukotvenou osobnost. 

Ale to by nebyla Bible, aby nám neukázala pravdivě, že zralost a svatost není definitivní stav. Petr znovu zopakuje svůj starý tanec strachu a přizpůsobení se. Stalo se to na jedné hostině. Petr seděl u stolu s křesťany nežidovského původu. Když do místnosti vešli křesťané ze židů jeho vnitřní kompas se porouchal. Tušil napětí. Touží být za dobře jak s těmi, tak s těmi, ale v tu chvíli vycouvá, odsedne si od pohanů. Dělá jako by s nimi nemluvil. Bude to Pavel, který ho místo Ježíše konfrontuje s tím, že takhle ne. Tady už není Ježíš, který by ho zastavil a dal mu zpětnou vazbu. Ale to nevadí. Máme tu geniální teologický přechod. Od Ježíše osoby k Ježíši vtěleném v církvi skrze Ducha svatého. Pavel tu stojí na místě Ježíše a dělá pro Petra, to, co předtím Ježíš. Petrova slabost bude vždy určitou slabostí, proto není sám, ale má okolo sebe druhé lidi, aby mu byli v pravou chvíli v Duchu svatém Ježíšem. Tak jako on zase slouží druhým svou životadárnou, nakažlivou a teď už i bezpečnou a stabilní energií. 

5) Co to vyvolává v nás?

To byl příklad Petra. Viděli jsme, jak se v přátelském a blízkém kontaktu s Ježíšem proměnil. Příběh, který jsme četli je zakončen zmínkou o všech učednících, kteří Ježíše uctívají, klaní se mu a prohlašují ho za Božího syna. Tedy to, že byli pouze pozorovateli na ně taky mělo vliv. 

Možná jste jako Petr... 
Petr nepotřeboval povzbudit k odvaze a k tomu, aby byl aktivní, něco dělal a žil naplno, říkal, co ho napadne, nesouhlasil, bylo ho všude plno. Interagoval s okolním světem velmi přirozeně. Byla to jeho silná stránka. Potřeboval posílit svůj vnitřní svět hodnot. Najít stabilitu víry, aby i když se bude dívat na vlny, na nepřátele nebo do budoucnosti, uvnitř našel Ježíšův hlas, který ho ukotví. Možná to máte stejně jako on. Nechte na sebe jeho vztah s Ježíšem působit. Víra vás kotví a zpomaluje, brzdí v určité situace. Vaše zkušenosti s Ježíšem se ve vás střádají jako těžiště. A nebojte, nepřestanete být akční, plní a zajímaví pro druhé. 

Možná nejste jako Petr...
Když pozoruji Petra první, co mě napadne, je že nejsem jako on. Mám jinou osobnost. Když jsem součástí takovéto skupiny, tak nelezu první ven z lodě. Jsem více introvertní a baví mě nad věcmi přemýšlet. Kdybych byl učedníkem tak bych sledoval a pak dlouho přemýšlel, sepsal si pár bodů a možná večer u táboráku hodil nějakou myšlenkovou analýzu. Tak jako je Petrova silná stránka ponořit se do okamžitého dobrodružství je moje silná stránka vnitřní analýza a porozumění a propojení. Petra nadchne vylézt do vln a mě nadchne nad příběhem týdny přemýšlet. 

Někdo z nás to může mít klidně opačně, uvnitř máme jasno, ale navenek nejdeme do interakce. Neřekneme názor, nevystoupíme z lodi. Možná dokonce Petrovi trochu závidíme tu jeho odvahu.  Pro mě se víra projeví v tom, že vystoupím z lodi i když mi to není vlastní. 

Všichni jsme lidé ... 
Máte své silné stránky, analytické myšlení, umělecké cítění, technické myšlení atd. v tom nacházíte svůj flow stav. Tak jako Petr, když odvážně vylézal z lodi. Pokud jste si ještě v rámci své síly vybrali povolání, a uzpůsobili tomu život, tak skvělé, využíváte hřivny, co jste dostali. Tam vás Ježíš a druzí potkávají, obdivují. Zralost ale spočívá v tom, že umíte rozšířit i to, co vám nejde přirozeně. Tady potřebujete druhé lidi, Ježíše, který k vám v nich přijde. Tak jako Petr potřeboval víru, aby se naučil a rozvinul tam, kde mu to přirozené není. Rostl, když šel do sebe. Ale to můžeme jen pokud se k nám vztahuje Ježíš, respektive ti, kdo jsou Ježíši hodně podobní – ten kdo nás konfrontuje, nastavuje zrcadlo, podporuje tu část nás, která je slabší, a především nás nechá se učit, tím že nám odpouští a dává druhé šance. Znovu a znovu tahá z vody. Dokud se to nenaučíme. 

1 Petr 1:8 - Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy. 

To říká chlap, pro kterého vidět a zakoušet smysli bylo základní, najednou vidí že existuje i jiný svět. Pojďme se k tomuto jeho vyznání přidat ve společné písni.