Každý jsme jiní. Nejen v tom, jak vypadáme, jaký máme otisk prstů, barvu hlasu a strukturu oka. Jsme jiní v tom, jak vidíme svět okolo sebe. Někdo vstoupí do bohoslužebného prostoru a všimne si, jak je tu uklizeno, kolik je tu obrazů a technického vybavení. Nebo jak moc ošklivou máme stage. Jiný se zaměří na to, jak jsou druzí lidé oblečení. Další nasaje vztahovou atmosféru. Jsme různí v tom, co teď očekáváme a jak se učíme. Někdo očekává, že se dozví, co má prakticky dělat. Jiný chce zažít krásu nebo inspirativní myšlenky. Další tu je kvůli vztahům. Jsme jiní i v tom, jak vstupujeme s okolím do kontaktu. Jednoho je všude plno, druhý se radši skryje. Máme různé osobnosti, a to znamená, že i náš život pro Boží slávu bude vypadat odlišně. To, jak se víra v Ježíše projeví v našich pohledech, pocitech, myšlenkách a chování je nekonečně pestré. A přesto, zkušený člověk ví, že jsou si někteří lidé podobnější než jiní. Že existují různé typy podobně utkaných osobností. Vybral jsem několik postav z Bible. Chci vám ukázat, jak vypadá víra u různých typů lidí. U každé osoby si všímáme silných stránek, i toho co je pro ně obtížnou výzvou. Zralost spočívá v tom, že člověk v průběhu dospělosti roste i do pozic které mu nejsou přirozené. 

Začali jsme u Ježíšova učedníka Šimona Petra. Byl akční, spontánní, odvážný, hravý a ponořený do přítomného okamžiku. Odvrácenou stránkou těchto vlastností byla nestálost a přizpůsobivost okolí. Přátelství s Ježíšem ho rozšířilo a zakotvilo ho uvnitř. Víra mu dodala těžiště. Brzdila ho v jeho automatických reakcích a dodávala stabilitu v čase. Milost a odpuštění vytvořilo prostor pro to dělat chyby během toho, co si zkoušel své nové já. 

Dnes se podíváme na další postavu Nového zákona. Záměrně jsem zvolil někoho, kdo je jiný než Petr. I tento člověk žil k Boží slávě, jen to vypadalo jinak. Jestliže Petr vyčuhoval, byl v centru pozornosti a bylo okolo něj velké haló, tak člověk, kterého vám dnes představím, je pravý opak. Skrývá se. A to až tak, že o něm ani žádný pořádný příběh nemáme. Skryl se, a přitom zůstává přítomen. Jak se mu to povedlo? Ukryl se za textem, podobně jako se fotograf skryje za objektivem. Je tam. Slouží nám. Zprostředkovává silný příběh, i když ho nevidíme. Kdo to je? Kdo se skrývá za objektivem? Kdo vypráví příběh? Pečlivý, systematický, důvěryhodný, věrný a odvážný Lukáš. Lukáš je autorem dvojdílného svazku – Evangelia a Skutků apoštolských. Je historikem, který sledoval a zaznamenal příběh o působení Ducha svatého v životě Ježíše, jeho učedníků a první církve.

Představení 

Lukáš nebyl židovského původu. Je to jediný z významných autorů Nového Zákona a vlastně celé Bible, kdo byl pohan. Dává to smysl vzhledem k tomu, že právě on vypráví příběh o tom, jak se dobrá zpráva o Božím království šíří unášena vanutím Božího ducha mezi národy. Kdo jiný by měl takovýto příběh vyprávět než zástupce těch, kteří po židovském národě přebírají štafetu? Nevíme odkud Lukáš pochází. Potkává se s Pavlem na jeho cestách a přidává se k němu. Osvědčí se a stane jeho blízkým spolupracovníkem. Pavel ho zmíní na konci dopisů Koloským, 2 Timoteovi a Filemonovi a jeho jménem pozdravuje své čtenáře. Je tedy zřejmé, že Lukáš doprovázel Pavla od druhé misijní výpravy až do konce. 

Lukáš je vzdělaný. Pavel na něj prozradí, že je lékař. V tehdejší době bylo vzdělání univerzálnější záležitostí než dnes. Dnešní lékaři mají specializaci i v rámci medicíny. Tehdy nebylo lidské vědění tak obsáhlé. Nebylo nutné se tolik specializovat. Zdá se, že Lukáš měl krom lékařského oboru i klasické vzdělání ve filozofii a historii. Jeho vzdělanost je patrná z toho, jak píše. Používá pestrý a vytříbený styl, řadu lékařských pojmů, ale také formy užívané historiky. Je to akademik, vědec. Ví, jak se v řeckém světě píše historie a používá přesné obraty. To bylo krátké představení Lukáše, co se týče jeho životopisu, ale nás zajímá jeho osobnost, vlastnosti, silné stránky a slabosti. Tak pojďme na to. 

Lukášovi silné stránky

Pečlivý, strukturovaný a důvěryhodný 

Lukáš se na začátku svého dvojdílného svazku se čtenáři podělí o to jakou metodu při psaní hodlá použít. Poslouchejte:

Protože se již mnozí pokusili sestavit vyprávění o událostech, které se mezi námi  naplnily, jak nám je předali ti, kteří se od počátku stali očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu pečlivě  prošel, že ti to po pořádku vypíši, vznešený Theofile, abys plně poznal spolehlivost těch věcí, kterým jsi byl vyučen.

Lukáš 1:1-4

Lukáš rozjíždí spisovatelský projekt. Přiznává, že sám nebyl přímým účastníkem událostí okolo života Ježíše. Žil tehdy v jiné zemi. Dostali se k němu texty a vypravování těch, kteří se s Ježíšem potkali. Lukáš s tím však není spokojen. Nestačí mu to, co se dozvěděl. Je v tom binec, neví, co kdy bylo, něco je důvěryhodné a jiné historky mu přijdou přitažené za vlasy. Proč by jinak psal, kdyby v knihkupectvích byla k dostání ucelená důvěryhodná monografie. Když se teologové snaží rekonstruovat události Lukášova života přichází s následující hypotézou. Lukáš doprovázel Pavla na třetí misijní cestě. Byl přítomen jeho zatčení v Jeruzalémě. Pavel byl vězněn dva roky v Cesareji.  Pak se odvolal k císaři a vydal se v poutech s Lukášem na plavbu do Říma. Co dělal Lukáš dva roky v Izraeli, když čekal na uvězněného Pavla? Začíná pracovat na svém projektu. Obchází zemi a shání očité svědky.  Jako novinář, který pracuje na velkém příběhu. Navštěvuje Kafarnaum, Galilejské jezero, Samaří, Betánii i Jeruzalém. Jeho cíl je jasný – píše knihu a své dílo definuje pomocí tří hodnot. Pečlivost, struktura a důvěryhodnost. 

Pečlivost. Znamená to, že nebude odbíhat. Bude tomu věnovat spoustu času. Proto je jeho evangelium plné tolika příběhů, které jiní nezaznamenávají. Pečlivě sbírá příběhy lidí na okraji společnosti, kteří se potkali s Ježíšem. 

Chce všemu dát pořádek a strukturu. Jen si to představte, že máte stovky příběhů, svědectví a textů. To je dost velký chaos. Chce z toho udělat jedno ucelené literární dílo. Kolik hodin pečlivé a piplavé práce to je? Tak, aby z množství událostí vytvořil jednu smysluplnou dějinnou linku. 

Třetí hodnotou je důvěryhodnost. Píše tak, aby se o jeho záznamy mohli druzí lidé opřít. Chce být spolehlivý a solidní. Rozlišuje vymyšlené příběhy od pravdivých. Něco napíše a kriticky to hodnotí. Tak aby sám za každou větou mohl poctivě říct ano. 

Klíčovým procesem, na který Lukáš spoléhá a který využívá ke psaní je myšlení. Má dobrou paměť. Hledá fakta a důkazy. Propojuje souvislosti. Dává strukturu. Vše se odehrává v jeho hlavě. Jeho myšlení má silné etické kořeny. Pečlivost, struktura a důvěryhodnost. Kdo jste někdy opravovali písemné práce studentů, ať už seminární, ročníkové, bakalářky a diplomky, tak víte, že prostě poznáte, jestli má práce strukturu, jestli je pečlivě vypracovaná a důvěryhodná. Lukášova práce ano. Je výsledkem poctivého myšlení. 

Věrný

Lukáš je roky věrný svému poslání. Obě knihy píše jedinému člověku. Nemá široký záběr. Nesnaží se oslovit miliony čtenářů. Píše jednomu jedinému Theofilovi - tomu, kdo miluje Boha. Ať už to byl reálný člověk, jeho sponzor, nebo vyabstrahovaný typ čtenáře. Lukáš chce mít před sebou jednotlivce. Věrně se k němu vztahuje. Nenechá se rozptýlit. Netříští pozornost. Poté co mu napíše první knihu mu věrně píše i druhou. Skutky apoštolů začínají podobnými slovy. „První knihu Theofile jsem ti napsal...“ Svou věrnost neprojevil jen vůči Theofilovi, ale i Pavlovi. Pavel píše Timoteovi: 

„Pospěš si, abys ke mně brzo přišel. Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět, a odešel do Tesaloniky, Krescens do Galacie, Titus do Dalmácie. Jediný Lukáš je se mnou.“

2 Timoteovi 4:9

Lukáš je věrný Pavlovi. Neopouští ho. A je v tomto ohledu jiný než ostatní. Je "divnej" z pohledu okolí. Pavel další dva roky tráví ve vězení v Římě. Všichni jeho spolupracovníci se vydají svou vlastní cestou. Dává to smysl. Proč trávit vlastní život čekáním na Pavla. Je to logické. Jen Lukáš zůstává věrně na blízku. Stará se o Pavla, tráví život čekáním na něj a možná v klidu píše druhou knihu. 

Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas.

Koloským 4:14

Pavel si Lukáše zamiloval. I Pavel, podobně jako Ježíš u Petra u Lukáše oceňuje, využívá a spoléhá právě na ty vlastnosti, které jsou mu přirozené.  Jeho pečlivé záznamy, lékařské dovednosti a osobní věrnost. 

Shrnutí

Jaký tvar osobnosti Lukáš před našimi zraky nabral? Je to vzdělaný a kultivovaný muž. Sečtělý lékař a historik. Je pečlivý, strukturovaný, důvěryhodný a věrný. Nespokojí se s chaotickými příběhy. Irituje ho to natolik, že sedá za stůl a začíná psát. Když se rozhodne pracovat na projektu nic ho nemůže svést z cesty. Ti, kteří se těšili jeho věrnosti, si ho zamilovali. Lukáš je typ člověka, který se nebude hnát do mnoha různých věcí, nebude tříštit pozornost. Když za ním přijdete a zeptáte se, jestli něco udělá, tak to zváží a souhlasí jen pokud ví, že to zvládne. Pokud už něco slíbí, tak to dodrží. To je Lukáš. 

Jako by byl Lukáš pravým opakem zbrklého, nestálého a divokého Petra. Dovedete si představit, že by si Petr dal cíl pečlivě roky studovat a pak sbírat příběhy a další roky psát knihu? Já teda ne. To není Petr. Petra byste posadili před haldu knih a on by se z toho zbláznil. Doslova. Ale Lukáš by byl ve svém živlu. Lukáš by zase nevystoupil z lodi na hladinu rozbouřeného jezera. Kdo ví, možná by měl problém vůbec na loď vstoupit... no, když už jsem to zmínil. Měl Lukáš nějakou slabost?  

Co bylo pro Lukáše výzvou? 

Kvalitní příběh, podobně jako napínavé kázání, musí mít zápletku. Má řešit problém. Pokládat si otázku. Pro Petrův osobnostní růst byla víra zásadní. Co bylo pro Lukáše výzvou? Měla i na něj víra proměňující vliv? Odpovědět bude těžší. Lukáš se skrývá za textem. Nevypráví o sobě dramatický příběh. Ani nikdo jiný nám o něm nic neříká. Přesto je v jeho vypravování náznak dobrodružství. 

V knize Skutků se nachází pasáže, které jsou psány v první osobě množného čísla. „My jsme někde byli“ Autor chce, aby si čtenáři představili, že on sám je součástí děje. Všechny pasáže s množným číslem mají společné to, že se někam plaví. Několik plaveb je poklidných. Ale závěrečné kapitoly jsou detailně věnovány příběhu o ztroskotání na moři. Vzpomínáte, četli jsme ho. Na začátku evangelia usedá Lukáš za psací stůl a jde psát dějiny. Navštěvuje svědky, čte svědectví. Využívá svou silnou stránku, kterou je myšlení!  Na konci se s námi podělí o jiné dobrodružství. Plaví se na lodi po rozbouřeném moři. Skáče přes palubu. Drží se kusu dřeva, kope nohama a plave na Maltu. Tady mu jeho myšlení moc nepomůže. Okolo vládne chaos. Nemá to pod kontrolou. Kapitán neposlouchá Pavla. Všechno je špatně. Už minule jsme si řekli, že jestli je člověk nějak vytvarován, znamená to, že jiný tvar nemá. Pokud se Petr naučil rozvíjet spontánní intuici, znamená to, že logické pomalé myšlení pokulhává. Pokud se Lukáš naučil pomalu v klidu myslet, znamená to, že spontánní improvizace těla bude vyžadovat pohyby, které mu nejsou vlastní. Pro člověka typu Lukáše je stabilita okolního prostředí důležitá. Potom se totiž může v klidu věnovat tomu v čem je dobrý – myslet. V chaotickém prostředí mu nebude dobře, protože nerad improvizuje, nespoléhá se na automatické reakce těla. Přesto Lukáš odvážně nasedá na loď a pluje. Vstupuje do prostředí, kde nemůže spoléhat na to, co umí. To byl jeho posun, který vyžadoval důvěru. Možná oběť, kterou přinesl. 

Co byla jeho motivace? Teď budu spekulovat. A říkám to nahlas, protože, jinak by mě pečlivý Lukáš pěkně hnal. „To si tady nemůžeš jen tak něco vymýšlet!" Chci být důvěryhodný a pečlivý jako on v tom, jak formuluji jednotlivé věty. 

V helénském světě nevysedávali historici jen v knihovnách. Byli to cestovatelé, kteří sbírali zkušenosti z jiných zemí. Důvěryhodný historik měl v zásobě mořeplavecká dobrodružství, vzpomeňte si na Homéra, možná i proto se Lukáš nepřímo chlubí dramatem na vlnách. Zároveň Lukáš sledoval působení Božího ducha v Ježíši a jeho následovnících. Stopoval vanutí Božího ducha u lidí v minulosti a stopy ho dovedli až do přítomnosti. Viděl jeho působení nejen kdesi a kdysi, ale tady a teď v životě Pavla. Sleduje, jak Duch vede Pavla do vězení a nese dobrou zprávu pohanům až do Říma. Tam musel být i Lukáš, věrný Pavlovi, věrný Ježíši a jeho Duchu. Tento pečlivý, myslící, vzdělaný člověk, zkoumající dějiny jde odvážně do situace, kde nemá věci pod kontrolou. Jeho silné stránky myšlení mu nepomohou, naopak, když skáče přes palubu a plave na břeh, musí své promýšlení raději vypnout. Tohle nepromyslí. Musí důvěřovat a skočit. Je to mimo jeho komfortní zónu, ale vede ho tam víra. Tam kde byl Petr jako ryba ve vodě je Lukáš plný úzkosti. Ale nakonec v něm víra vyhrála a projevila se odvahou. 

Co teď uděláme s Lukášovým portrétem? 

Podívejte se jeden na druhého v práci, v rodině, tady teď. Jsme každý jiný, specifickým způsobem žijeme pro Boží slávu. Každý máme svůj flow stav jiný. Každý máme jiné hřivny, které můžeme rozvíjet. Každý máme i to, co stojí mimo zónu našeho komfortu, kam můžeme růst. I tam nás občas víra vede. Petr byl akční a víra mu dodala stabilitu. Lukáš věrný sám o sobě byl, a víra ho naopak vyvedla na dobrodružnou plavbu. Tři otázky pro vaše přemýšlení... 

Jsi vděčný za Lukáše? 

Nejen za toho jednoho, který napsal Evangelium a Skutky. Jsi vděčný za typ člověka, podobný Lukášovi? Máte okolo sebe lidi, kteří jsou utkáni podobně jako Lukáš? Jsou věrní, trpělivý, loajální a pracovití. Rozčiluje je nepořádek. Umí dát věcem řád. Jde jim skvěle myšlení. Možná nejsou vidět na první pohled, tak jako Petrové. I oni slouží Bohu svým obdarováním. Můžete se spolehnout na to, co řeknou. Zatímco u Petra musíte hodnotit každou větu, kterou řekne, Lukášům můžete věřit. Vyjádřete vděčnost za to, jací jsou, za řád, který dávají věcem. Potřebují to slyšet. Protože se občas setkají s neporozuměním a pohrdáním. Může je rozčilovat chaotičnost druhých lidí. Zvláště lidí podobných Petrovi.  

Nejsem jako Lukáš. Mám jinou osobnost. Ale jsem vděčný za Lukáše v pracovních týmech i ve svém soukromém životě. Dodávají mi stabilitu, všímají si chyb, které bych přehlédl, protože jsou pečlivější než já. Vidí detaily, které mi uniknou. Vím, že se na ně mohu spolehnout. Někdy je štvu svou nepořádností, svým chaosem, touhou improvizovat a tím, že dávám prioritu jiným věcem. Vidím svět jinak, než Lukášové. A oni zase štvou mě. Ale když se na ně podívám očima dnešního příběhu a vidím za nimi Lukáše, tak se můj hněv rozplyne se a já vnímám vděčnost. Jsi vděčný za Lukáše? Za jejich specifická obdarování a pohled na svět? 

Znáš sám sebe? 

Znáte sami sebe? Víte jaké máte vlastnosti? Jaký je váš flow stav? Co zvládáte a co je zóna, kde si nejste jistí? Máte to trochu zmapované? Možná jste sami podobní Lukášovi. Něco z toho, co jsem o něm vyprávěl ve vás rezonovalo. Potom vám přeju, abyste si mohli uvědomit a užít to, že tím, jak jste utvořeni máte sloužit světu a Bohu. Chci abyste se radovali z toho, jací jste. Zároveň si můžete položit otázku, jestli vás víra náhodou nevede v životě dál, směrem do dobrodružství, kde to nemáte pod kontrolou... 

Umíš fungovat jako součást těla? 

Lukáš i Petr jsou každý úplně jiný. Kdyby spolu pracovali na projektu, tak se možná budou navzájem dost štvát. Přitom jsou součástí jedné církve, Ježíšova těla. Tak jako buňky v těle mají různou funkci, tak i Petr a Lukáš fungují v organismu Kristova těla velmi odlišně. Pokud by na sebe jen naráželi se svými osobnostmi, pokud by tam zůstal jen hněv mezi nimi, tak by se v Ježíšově těle rozbujela autoimunitní choroba. Kdy tělo napadá samo sebe. Takhle se chová kristovo tělo, když nerozumíme a nerespktujeme a neobdivujeme to, že má každý své specifické obdarování a specifický pohled na svět. Když to, co neznám a to co je jiné než já ve mě vyvolává hněv, hořkost a odpor. Je to opravdu jako autoimunitní onemocnění těla. Jaké je řešení? Jsi vděčný za Lukáše? Umíte být vděční za ty, kdo jsou jiní než vy? 

Pokud mě něco rozčiluje je to možná to, co vidím a nikdo jiný ne, potom do toho mohu vstoupit. Lukáše vedla ke psaní nespokojenost s tím, že nic sepsáno nebylo. Hněv taky může poukázat na to, že to, co druhý umí mě schází a možná mě víra vede k tomu, abych udělal to, co mi není vlastní. Vždyť jsme viděli že Petr rostl trochu do podoby Lukáše, osvojil si v rámci svého duchovního růstu, část Lukášovi osobnosti. A Lukáš si zase osvojil část Petrovi odvahy. Ne že by se změnili úplně. Ale potřebují se. Když se podíváte za hněv, který vůči druhému cítíte, tak možná zjistíte, že je jiný než vy a možná používá dovednosti, které vy neumíte. Možná by stálo za to, si něco z toho vyzkoušet. 

Jednota v církvi neznamená uniformitu osobností, stylů myšlení a zbožnosti. To by byla církev neskutečně omezená. Šli bychom proti způsobu, jakým Bůh utkal každého jednoho z nás. Jednota v církvi znamená umět vidět a oceňovat své odlišnosti. Jednota v církvi znamená využívat obdarování která máme a jsou velmi velmi velmi odlišná. Petra za jeho spontánnost a Lukáše za jeho věrnost. Umíme vidět a poděkovat za to, čím nám slouží.