Velké přikázání jako vstupní brána, hřebík i bod v nekonečnu

Náš Zigi má rád sluníčko. Když nám občas nějaké zasvítí do bytu, tak si do jeho záře Zigi okamžitě lehá. Je podobným lidem, kteří se v létě vyvalí na pláž a vystaví svá bledá těla paprskům sluníčka. Teplo je obklopí a pohltí. Podobným způsobem se my věřící lidé necháváme vystavovat působení biblických příběhů, poezie, obrazů a vyučování. Vyhledáváme místo, kde na nás Bůh skrze paprsky svého slova může působit. Kde nás obklopuje, prohřívá a proměňuje. Bůh je zdrojem tepla a doteků, my jsme příjemci. Jeho láska k nám takto přichází. V průběhu minulého a dnešního kázání se necháváme vystavit vlivu krátkého oddílu z evangelií, který je znám jako Velké přikázání. Ježíš nám v něm odpovídá na otázku: "Co je centrální výzvou Bible?" Co je hřebíkem, na kterém všechno v Bibli visí. Kdyby této myšlenky nebylo, tak se to celé zhroutí. K čemu všechno směřuje? Co je onen bod na horizontu, ke kterému se všechny linie perspektivy sbíhají? A co je první a nejdůležitější lekce víry? Co je první princip, brána, která nám otevírá cestu ke všemu dalšímu? Ježíšovo shrnutí je stejné jako shrnutí židů tehdejší doby a zní: miluj Boha a miluj bližního. O nic jiného nejde. To je pointa Starého zákona a díky Ježíšovu přitakání i Zákona nového. Nemilovat Boha a bližního je základní hřích a v konečném důsledku jediný hřích. Naopak život lásky je něčím svatým a stává se cílem života. To je hřebík, na kterém vše visí, vstupní brána, první lekce i zaslíbený cíl. Jsou to brýle, kterými se díváme na zbytek textů. Tento rozhovor zaznamenávají podobně tři evangelia, ale my jej čteme z evangelia podle Marka. 

Marek 12:28 - 33 Přistoupil k němu (Ježíši) jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

Začneme krátkým opakováním. Láska k Bohu se projeví absolutní radostnou svobodnou poslušností. (1. list Janův 5:3 - V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání). Jak chcete dát najevo Bohu, že ho máte rádi? Budete ho poslouchat. Bůh nám zjevil věci, které jsou v jeho očích dobré, jsou blízké jeho srdci, touží po nich, jsou v souladu s jeho hlubokou touhou. Já se jich mohu chopit a kreativně sobě vlastní cestou je naplňovat. K takovéto lásce se můžeme přiblížit dvěma kroky. První krok je vybrat si, protože je možné sloužit pouze jednomu Bohu. Druhým krokem je to, že potřebuji sladit celého sebe sama, aby šel za Bohem. Celá má síla, celá má duše, celé mé srdce. Není jednoduché takovouto vnitřní jednotu najít, jsme velmi roztříštění. Trvá to roky života. A to nevadí, hlavně když jsme na dobré cestě.

Dnes se zaměříme na druhé přikázání: miluj bližního. Zase je to první lekce, kterou zvládne i malé dítě, něco vzdáleného a nedosažitelného, pouze zaslíbeného. Chci, abyste dnes odcházeli s vědomím ještě většího hříchu a tím i větší milosti. Chci se pokusit vám zase ukázat nějaké jasné kroky, jak pokročit v lásce k bližním.  

Struktura: Co máme dělat – milovat. Koho – bližního. Jak moc – jako sám sebe. Souvislost s prvním přikázáním o lásce k Bohu. 

1) Miluj

Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘

Láska je aktivní vztahové rozhodnutí, není to pocit, ani povinnost. Láska vychází jako dar ze mě samotného a směřuje k druhému. Je výrazem mé svobody, mé vůle, mého zaměření. Rozhoduji se v ní, že si budu vnitřně přát a navenek usilovat o to, co je dobré pro toho druhého. Na něj v lásce myslím, o něm medituji, o jeho dobro usiluji, pro něj se namáhám. Překračuji sám sebe, vycházím ze sebe k druhému. Láska je práce a směr. A na chvíli sám sebe dávám do závorky. Zároveň platí, že nejsem sám ultimátním zdrojem lásky, láska ze mě může vycházet, jen když jsem ji přijal od Boha, od druhých lidí. Jak prakticky tato láska bude vypadat? Láska k lidem se projeví v zájmu o ně, v čase, který jim věnuji, v pozornosti, péči, pomoci, dárcích, pohlazeních, dobrých slovech a odpuštění, v přímluvných modlitbách, v tom, že pro ně chci to, co je dobré. To je jen dost chabý výčet, je tu neskutečně široký prostor pro to, jak kreativně se každý z nás může tohoto úkolu zhostit. Bůh je jako učitel češtiny, který vám zadá slohovou práci na to a na to téma a pak vám nechá obrovský prostor jak která písmenka složit dohromady do slov, vět a myšlenek. Řekne miluj: a já mám prostor hledat jak. 
Všimněte si, že láska je tu aktivní. Ježíš neříká: neškoďte, ale říká milujte. Někdo řekne: já přece nikomu neubližuju, po nikom neřvu, nikoho neponižuji. Například otec, který se už dávno rozvedl a rozhodne se nekontaktovat své děti a nezajímat se o ně. A může si myslet, že naplňuje přikázání lásky. Vždyť nikomu neubližuji, jsem nezávadný. Ale to si dotyčný lže do vlastní kapsy. Dopouští se hrubé nelásky, dluží lásku. Miluje jen tehdy, kdy se sám pro druhého namáhá. Toto přikázání se staví jak proti lidem zlým a krutým, tak proti lidem apatickým, uzavřeným, nic nedělajícím, staženým. 

2) Miluj bližního

Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘

Kdo je můj bližní? Bližní v prvé řadě není tvůj kamarád, brácha, manželka ani dítě, ten, kdo je tvé rasy, tvého vyznání a politického názoru. Bližním je ti kdokoliv, kdo je ve tvém dosahu, ať je jakkoliv odlišný od tebe. Bližní je: náhodný potřebný, ten, kdo ti ublíží a ten, kdo je jiný než ty. 

Náhodný potřebný – V paralelním oddíle v Lukášově evangeliu Ježíš na tuto otázku odpovídá Víte jak? Podobenstvím o milosrdném samařanu. Pointa jeho odpovědi je, že bližní je člověk, který se náhodou vyskytne v tvém okolí, potřebuje pomoci a ty máš možnost a schopnost mu pomoci. (Lukáš 10:31)

Ten, kdo ti ublížil – Jsou dvě místa v knize Levitikus, kde je příkaz o lásce k bližnímu. Když se na ně podíváme detailněji, zjistíme, že jsou obě zasazeny do specifického kontextu. Nejsou vztaženy obecně na všechny bližní. Lev 19:18 Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. První mluví o lidech, kteří nám ublížili. Projevem lásky k bližnímu, který mi ublížil, je to, že se nebudu mstít. Ale to by byla zase negativní a pasivní definice lásky. Ježíš to vede ještě dál a vyzývá, abychom se za své nepřátele modlili, žehnali jim a přáli dobro, byť na dálku, aby nám znovu neublížili. Bližní, kterého mám milovat, je ten, kdo mi ublížil.

Ten, kdo je jiný než ty – Druhé místo, kde je v knize Levitikus příkaz k lásce k bližnímu, je, když se mluví o cizincích, o lidech, kteří jsou z jiné rasy, jiné víry, jiného životního stylu, z jiné země. Lev 19:34 Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého. 

Můžeme tedy shrnout, že bližní je kdokoliv, kdo se vyskytne v našem okolí, především však ten, koho nám přirozeně milovat nejde, koho bychom si nevybrali, ten, koho neznáme, ale potřebuje pomoci, ten, kdo nám nějak ublížil a ten, kdo je pro nás cizincem. V dnešní době tzv. globální vesnice, kdy víte o tom, co se komu stane na druhé straně světa, je matoucí, kdo je můj bližní. Mohu napsat email s povzbuzením člověku na druhém konci světa, mohu poslat peníze na účet na pomoc obětem v jižní Africe, a přesto se nezajímat o svého souseda. Nevím, jak to je, řekl bych, že naše primární zodpovědnost zůstává za ty, kdo jsou okolo nás v reálném světě a se kterými mohu mít přímý kontakt. Tak se láska předává nejlépe. 

3) Jako sebe samého

Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘

Ježíš tu vychází z předpokladu, že každý má sám sebe rád. Neřeší tu otázku toho, jestli někdo má sám sebe rád nebo ne, případně jak moc. Nejde tu o otázku vysokého či nízkého sebevědomí nebo komplexu méněcennosti. To nejsou biblické koncepty. Biblická láska není pocitová, ale otázka chování. Já mohu říci, že se nemám rád, neprožívám radost, když se podívám do zrcadla nebo na svůj život, ale to ještě neznamená, že se nemám rád. Každý se sám o sebe stará, živí se, chrání a pečuje. Pokud ne, tak to dělá například proto, že se mu v životě nedařilo tak, jak by chtěl, rodiče na něj byli přísní a on si říká, že si to nezaslouží, a to mu přináší úlevu. Takže stejně se chrání před nějakou vnitřní úzkostí. I člověk, který páchá sebevraždu, se má rád, v tom smyslu, že už nechce snášet utrpení tady na zemi. Více myslí na sebe a své utrpení než na své bližní a na utrpení, které způsobí jim. Každý se má rád, to je dané, a není to špatně samo o sobě. Každý se chce chránit, nemít úzkost, prožívat dobré věci. Je to v pořádku, pokud je má láska ke mně mírou mé lásky k bližnímu. Tak jako toužím po štěstí, úlevě, domově, bezpečí, dovolené, odpočinku, radosti, dobrém jídle a pití pro sebe, tak se stejnou mírou mám toužit po tom, aby to měl můj bližní. Wow, kdo tak žije. Ještě si teď představte, že bližní je cizinec, náhodný potřebný nebo váš nepřítel. 

Chci, abyste si zase na cestě k bližním dneska představili pouze jeden krok. A tím krokem je výzva knihy Levitikus: Je stejný jako ty. V textech, které Ježíš cituje, totiž není miluj bližního jako sám sebe, ale miluj bližního je stejný jako ty. Je to výzva k tomu, abych si u náhodného potřebného, cizince i nepřítele uvědomil, že máme mnohem více společného než odlišného. Zkusili se do něj vžít. Potom ho uvidíte jako člověka a ne jako objekt. Martin Buber to krásně vyjádřil v konceptu já-ty / já-to. Vztah já-to nikdy není láska. Vztah já-ty nemůže nebýt láskou. 

Tvůj náhodný potřebný – Pokud někoho vidím poprvé, tak se mi v hlavě rozjede proces předsudků. Nevidím člověka, ale vidím bezdomovce. Nevidím Pepu, ale vidím dalšího opilce.  Chtěl bych já, aby se ke mně vztahovali lidé s předsudky, aby mě zařadili do škatulky, kterou si vytvoří během pár setin vteřiny a podle toho se ke mně budou vztahovat? Nechtěl. Je to člověk jako já. 

Tvůj nepřítel – i on je jako ty, především v tom, že není monstrum, které tě děsí, ale je někdo, kdo potřebuje odpuštění. Je stejný jako ty, má své bolesti, přání, touhy, slabosti. Potřebuje odpuštění stejně jako potřebuješ odpuštění i ty.

Cizinec – Argumentace knihy Levitikus ohledně lásky k cizincům je „i vy jste byli cizinci v egyptské zemi“. Vžij se do něj, jaké to musí být nemluvit jazykem, být zmaten z dopravy, kulturního šoku. 

Souvislost mezi přikázáními

Obě přikázání jsou úzce propojena. První je motivací pro druhé a druhé je praktickým vyjádřením prvního. 1. list Janův nám obě krásně spojuje dohromady. Moje láska k Bohu se projeví v tom, že budu mít rád lidi. Podle lásky k druhým poznám, že jsem věřící, že miluji Boha. 

1 Janův 4:20 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. 21 A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Naivní humanisté si myslí, že stačí milovat lidi kvůli nim samotným, ze své vlastní síly, bez Boha. To jim vydrží do té doby, než jim někdo hodně ublíží, nebo než uvidí nevděk a zlo lidí. A potom zahořknou. Radikální křesťan zase miluje Boha, bližní mu jsou ukradení, zvláště nemůže vystát hříšníky a jinak věřící. Hází nevěřící do jedné škatulky, nezajímá se o ně, neslouží jim. Miluje totiž více milování Boha než Boha, protože kdyby viděl Boha, je naplněn láskou k hříšníkům jako je on. 

Evangelium

Miluj Boha, miluj bližního. Kroky známe, cíl vidím. A stejně i toto první přikázání schopni naplnit nejsme. Máme mnohem víc rádi sami sebe než druhé lidi, jsme sobečtí a druhé využíváme. Bereme je jako objekty, které můžeme využít, nebo naopak nám překáží.  To jediné, co mi dává sílu a motivaci se znovu zvednout a začít znova, nevzdávat zápas, který nemohu vyhrát. Je to, jak Ježíš toto přikázání ve svém životě naplnil. Ježíš nezůstal u toho, že by odpapouškoval zákon a předal ho jako těžkou zátěž výčitek a tíhy dál. Zákoníkovi říká: nejsi daleko od Božího království, když tomuto věříš. Neříká mu, že už v království je, protože cesta do království je skrze pokání a víru v to, že mi Ježíš šeptá, mě a tobě, do ucha: Vím, že jsi to nedokázal, rád to udělám za tebe. To já za tebe MILUJI TVÉ BLIŽNÍ. Mám o ně zájem, mohou se ke mně obrátit, když ty nejsi k dispozici, mohou u mě najít odpuštění, přijetí a pochopení, když ho u tebe nedostanou. Miloval jsem je tak moc, že jsem za ně položil svůj život. Už jsem to udělal a teď se vracím ve svém Duchu zpět k tobě a prožiji život znovu s tebou. Budu v tobě a skrze tebe chci druhým posloužit a ukázat lásku. A mnozí z vás jste důkazem toho, že takto Bůh jedná a že milujete své bližní. 

Doufám, že dnes budete odcházet dotčení Boží láskou k lidem, kteří si to nezaslouží. Jestli milujete Boha celým svým srdcem, myslí, duší, silou, tak se to projeví ve vaší lásce k bližním, ne jen těm, které máte přirozeně rádi, ale těm, kde to nejde. Ježíš ve vás je chce milovat. Krok: meditujte nad tím, že „on je stejný jako vy“.