Koho tu dnes vidím?

Vidím tu dnes před sebou spoustu úžasně vyladěných bytostí. Abyste tu mohli sedět a abych já tu mohl stát, musí být splněno neskutečné množství podmínek rovnováhy. Jsme neskutečně aktivní, neustále vyvažující organismy. Wow. Žasnu, když vidím člověka. Třeba, když spíte je váš mozek velmi aktivní a zároveň musí být vyvážen systémem, který vypne tělo. Nebo máme v sobě autonomní nervový systém, který nás nabudí i systém, který nás uklidní. V mnoha ohledech je pro život nezbytná vyváženost. Ta je zpravidla docílena protichůdně působícími silami a systémy. Které přestože působí proti sobě, vytváří jednotu. Mezi mé oblíbené patří sympatikus a parasympatikus. Naštěstí naprostou většinu těchto sil v těle nemusíme ovládat svou vůlí a udržovat v rovnováze vědomě. Jsme stvořeni tak, že na to myslí naše tělo. Představte si, že byste museli pořád myslet na to, že vám má bít srdce, nebo že vaše svaly musí mít ten správný tonus. Někteří máte zkušenost s tím, jak moc zkomplikuje život, když tělo přestane automaticky vyvažovat hladinu cukru glukagonem a insulinem. Člověk pak musí hladinu ovládat vědomě. To, co jindy tělo vyváží samo, musím korigovat sám jako provazochodec.

Dnes budu mluvit o jiné vyváženosti. Nazveme ji: pokorná sláva. Tento systém je tvořen silou pokory, která tlačí ke sklonění se, mlčení, podřízenosti, a síla slávy, která působí napřímení, řeč, vládu a sílu. Je to systém automatický, na který nemusíme myslet? Nebo je to něco, co musíme vybalancovat a udržovat svou vůlí?  

Žalm 8

V předvelikonoční sérii kázání jsme se připojili k ostatním sborům a sladili svá témata v rámci akce 40 dní s Biblí. Čteme dvojici textů žalm a oddíl z Matoušova evangelia, kde Ježíš daný žalm cituje. Na dnešní neděli vychází Žalm 8 a Mt 21. Začneme žalmem.

Pro vedoucího chval. Na gittít. Davidův žalm. 
Hospodine, náš Pane, jak vznešené je tvoje jméno na celé zemi! Tys dal svou velebnost na nebesa. Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí.
Když hledím na tvá nebesa — dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil — co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ?  Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunoval jsi ho slávou a důstojností.  Svěřil jsi mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy,  všechen brav a skot i polní zvěř,  nebeské ptactvo, mořské ryby i vše, co se brodí mořskými stezkami. Hospodine, náš Pane, jak vznešené je tvoje jméno na celé zemi! 

V centrální části žalmu je položena řečnická otázka. Co je člověk? Kdo se ptá? No, ptá se člověk. Proč se člověk ptá, co je člověk? Protože při pohledu na lidské lidství žasne. Co ho uvádí v úžas? Napětí. Jaké napětí? Napětí, které vzniká dvěma protichůdně působícími silami.

Síla pokory

Když hledím na tvá nebesa. Když se člověk podívá vzhůru, vidí nebesa, hvězdnou oblohu, dramatická bouřková mračna, žhavé slunce i proměňující se měsíc. K pohledu smyslů se přidává i pohled víry. …dílo tvých prstů… Žalmista věří, že to vše stvořily Boží prsty. Vědomí Boží velikosti a moci působí na člověka hledícího vzhůru silou pokory.

Síla slávy

Člověk proto pokorně sklání hlavu. A ejhle, když se dívá na sebe a pod sebe, vidí důstojnost. Dojde mu, že má k Bohu hodně blízko. Je jen trochu omezen. Podívá se na sebe a řekne, to je skoro-Boží. Objevuje v sobě Boha, který se k němu sklonil, navštívil ho, oživil, jsem jeho obrazem. To je sláva. Jak se zpívá v písni: Kdo jsem já, aby celé země Pán chtěl moje jméno znát. Ale jeho pohled nezůstane u něj. Pod svýma nohama spatří další pořádný díl Božího díla: domácí i divoká zvířata, ptáky, ryby a mořské tvory. Vidí celou planetu, svou zahradu, zem, která je mu svěřena. Když se to všechno sečte, dojde mu, kolik má slávy. Při pohledu vzhůru se v člověku rozezní síla pokory. Při pohledu dolů síla slávy.

Člověk jako vzpřímená bytost vyjadřuje rovnováhu mezi pokorou a slávou. A z této rovnovážné pozice, ve které je udržován protichůdnými silami slávy a pokory, se formují slova chvály. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno na celé zemi. To jsou slova rámující celý žalm. Tuto větu může vyřknout jen bytost dostatečně pokorná i slavná. Jen pokora se projeví chválou. Jen sláva si může myslet, že její slova chvály mají sílu a smysl.  

Rovnováha v praxi

Jak takováto rovnováha může vypadat v praxi? K tomu si přečteme novozákonní oddíl, který je s žalmem Ježíšovou citací propojen. Příběh vypráví o Ježíši, který elegantně předvede rovnováhu pokorné slávy. Až budu příběh číst, zkuste si představit, že sledujete Ježíše podobně jako byste sledovali báječného tanečníka, virtuózního muzikanta nebo jiného geniálního umělce během jejich vrcholného výkonu. To jsou chvíle, kdy se nám tají dech nad tím, jak dotyčný nachází tu pravou rovnováhu. Přesné pohyby. Nic navíc. Wow, to je člověk. To je skoro-boží. S tímto pohledem si přečteme příběh o tom, komu se nejlépe podařilo vtělit pokornou slávu. 

Matouš 21:1-3 Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do protější vesnice a hned naleznete uvázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco řekl, povězte: ,Pán je potřebuje a hned je pošle.‘

V první scéně se mi až tají dech nad Ježíšovou až drzou suverenitou a autoritou. Vyberte si na parkovišti nějaké auto, odemkněte ho přivezte mi ho. Ne žádné luxusní, ale pokud možno nové. A kdyby se vás někdo ptal, prostě mu řekněte, že je potřebuje Pán. To je sebevědomí. Tady zapůsobila síla slávy. Jako by snad věřil, že mu patří všechno.... všechno pod nohy mu kladeš. 

Toto všechno se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka: ,Řekněte dceři siónské: Hle, tvůj král k tobě přichází, tichý a sedící na oslici a na oslátku, synu té pod jhem.‘

Teď zase vidím opačnou sílu pokory. Suverénní Ježíš se dívá vzhůru, ale v onom vzhůru není nebeská obloha, ale Starý zákon. Hraje podle scénáře, kterým je pro něj Bible. On to čte a oživuje. Jakoby to pro něj opravdu byl scénář, podle kterého hraje velkolepé divadlo. To, že se podřizuje pod něco vnějšího, je znakem pokory. Dále je tu ten samotný motiv osla. Králové jezdí na koních, ale židovský král přijede na oslu. Jakoby si sám ze sebe dělal trochu legraci. Viděli jste někdy jak nedůstojně se jezdí na oslu? A scénář ho označí jako tichého, pokorného. A tak zmlkne a svěsí hlavu. Takto na Ježíše zapůsobila síla pokory. 

Učedníci šli a učinili, jak jim Ježíš nařídil. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. Mohutný zástup rozprostřel své pláště na cestu, jiní zase odsekávali větve ze stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním, i ty, které ho doprovázely, křičely: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Pána! Hosana na výsostech!“ Když vjel do Jeruzaléma, celé město se zatřáslo a říkalo: „Kdo to je?“ Zástupy říkaly: „To je prorok Ježíš, tent6 z Nazareta v Galileji.“ 

Opět vidím Ježíšovu slávu. Jeho příjezd vyvolá nárazové vlny, které se šířily po celém městě. Jako když hodíte velký kámen do vody a on celou hladinu rozčeří. Když jsem já kdysi vstoupil do Jeruzalémské brány, tak si toho nikdo nevšiml. Možná obchodník u prvního stánku. Moje sláva je tak maličká, že ani nerozčeří vlny na vodní hladině. Jako kdybyste tam hodili zrnko písku. Ale Ježíš, to je něco jiného. Přichází a lidé se sbíhají ze všech strany. Mávají. Zpívají a oslavují pokorného krále. Celé město se zatřáslo. Taková byla váha Ježíšovy slávy.  

Ježíš vstoupil do [Božího] chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků i sedadla prodavačů holubů a řekl jim: „Je napsáno: ,Můj dům bude nazván domem modlitby‘, ale vy z něj děláte jeskyni lupičů. “ 

Další část pokračuje v odhalování Ježíšovy slávy. Ve světle nových událostí se už znárodněný osel zdá býti irelevantním. Ježíš udělá pořádný nepořádek. Zpřevrací stoly jako nesocializovaný živel. A zároveň opět nedělá nic jiného, než že pokorně hraje podle scénáře Starého zákona. Jeho vášeň se rozhořela kvůli Bohu a jeho slávě. V tom je jeho síla. Představte si: dva stejně silní siláci. Jeden stojí na betonovém podstavci a druhý na hromadě písku. Každý má zvednout stokilové závaží. Kdo ho zvedne? Ten, který má pevnou půdu pod nohama. Ježíšova sláva a síla jeho sebevědomí pramení z pokorného podřízení se Božímu slovu, o které se opírá. 

A přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a uzdravil je...

Ježíš borec, destruktivní živel, který právě něco rozbil, vybojoval bitvu se zlem. Svatě použil hněv na nastolení pořádku. A teď k sobě nechává přistoupit smrdící postižené lidské trosky. Všímá si těch, kterých by si žádný nabušený adrenalinem a testosteronem nabitý alfa samec nevšiml. Takový silák by po vzoru Jamese Bonda šel sbalit nejhezčí dívku v okolí. Ježíš ne, jde se dotýkat ne těch nejkrásnějších, ale těch nejpotřebnějších. Napřimuje a uzdravuje druhé. Zde zase zapůsobila síla pokory. To pokora vedla jeho oči, aby si všimly potřebných mrzáků a ne třeba vyšňořených žen. Prosím o potlesk pro umělce Ježíše, který právě předvedl vrcholný tanec síly a pokory. To je člověk s velkým Č. To je náš král. Takhle vypadá Žalm 8 v praxi. Ale ne všichni Ježíšovi za jeho výkon zatleskali. 

Když velekněží a učitelé Zákona spatřili ty podivuhodné věci, které učinil, i děti volající v chrámě: „Hosana synu Davidovu“, byli pobouřeni a řekli mu: „Slyšíš, co tihle říkají?“ Ježíš jim řekl: „Ano. Nikdy jste nečetli: ,Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu‘? “ I nechal je a vyšel ven z města do Betanie, kde přenocoval.

Najdou se i lidé, kterým se Ježíšovo chování nelíbí. Pohoršují se nad tím, že ho děti provolávají králem. A Ježíš jim odpovědí dá nápovědu ke všemu, co udělal. Cituje Žalm 8 o rovnováze pokory a slávy. A konkrétně cituje tu část, kterou jsem záměrně v úvodu vynechal… Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí. 

Další věc, kterou člověk-žalmista na Bohu obdivuje, je to, že v Bohu samotném je rovnováha pokory a slávy. Boží pokora se projeví například tak, že Bůh bude měnit svět ne mocí a silou svalů, ale silou malých dětí. Jak pokorný musí být ten, pro kterého je hlas malých i větších dětí důležitý? Vzdá se síly a pokorou změní svět. Dovedu si představit, jak Ježíš s tímto pokorným Bohem reznonoval. 

Závěr

Řekli jsme si, že lidské bytosti jsou stvořeny s celou řadou rovnovážných mechanismů, které jsou udržovány zpravidla působením dvou protichůdných sil. Zaměřili jsme se na pokornou slávu. Rovnováhu zdravého sebevědomí chcete-li.  Jak jí docílit? Je to něco, co ovládám vlastní vůlí, nebo je to něco automatického? Pokud bychom žili v ráji ve světě, který by nebyl prolezlý hříchem, pak věřím, že by to byl jeden z automatických systémů našeho lidství. Tak jako nemusíte většinou kontrolovat své srdce, cukr, teplotu nebo svalový tonus, nemuseli byste složitě přemýšlet, jestli jste dostatečně pokorní a případně přidat špetku slávy. Ovšem to není naše realita. Možná si víc připadáme jak provazochodec na laně, nebo člověk, který si musí hlídat cukr. 

1) Síla pokory se aktivuje při pohledu na oblohu, slunce, měsíc, hvězdy, mraky, jak jsme četli v Žalmu 8. A síla pokory se aktivuje při pohledu do Bible, jak jsme to viděli u Ježíše. Jeho pokora vycházela z toho, že se rozhodl hrát život podle scénáře Božího slova. Boží kniha z něj dělala Božího-člověka. Pokora se projevila úžasem, tichostí, mírností, poslušností, péčí o druhé a všímáním si potřebných. 

2) Síla slávy se aktivuje v reakci na pokoru. Člověk pokorně se sklánějící před Bohem zjišťuje, že je Bohem korunován a je mu svěřena veliká zodpovědnost. Člověk pokorný před Božím slovem zjišťuje, že se má o co opřít. Že je skoro-Boží. Že dokonce jeho chvála má smysl. Vždyť Bůh je natolik pokorný, že se rozhoduje změnit svět ne svou svatou mocí, ale pokornou službou vlastního utrpení. 

Mám na vás dnes jedinou otázku.

Jaké síly pokory a slávy působí ve vašem životě? 

To, co jsme dnes mohli udělat pro kalibraci naší rovnováhy pokorné slávy, bylo to, že jsme se dívali na svého krále. Podle toho, jaký je král, tak takový bude postupně i jeho lid. Spolu s malými dětmi i dospělým žalmistou tleskáme, chválíme, žasneme nad tím, jak se Ježíši podařilo vtělit pokornou slávu. Spolu s žalmistou zpíváme:

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi.