Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? Ptá se zpěvák ve známé pohádce. Jakou odpověď příběh nabízí? Kde máš hnízdo? Kde hledáš bezpečí a stabilitu domova? Kde jsi doma? Pohádka odpovídá následovně. Hnízdo objevíš tehdy, když najdeš toho pravého prince na bílém koni a když vysvobodíš tu pravou tajemnou krásku z bídy. Jako pohádková hypotéza je to dobré, ale opravdu je zamilovanost tím hnízdečkem lásky, ve kterém se dá prožít život a nalézt štěstí? Kde ses uhnízdila? Ptá se divák. V náručí prince, odpovídá kráska. Pohádka nabízí jen jednu odpověď. Ovšem tato odpověď není platná pro všechny a za každých okolností. Znamená to, že když nemám prince nemám hnízdo? Znamená to, že když mezi princem a princeznou vychladne vášeň, tak přichází o své hnízdo? Doufejme, že ne. Život je mnohem pestřejší. Nestačí nám jedna pohádková odpověď. Naštěstí na otázky, které si klade naše duše, neodpovídají jen pohádky. Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? Co se stane, když se otázky chytne Ježíš? Uvidíme, že nabídne odpověď mnohem bohatší. 

Pane Ježíši, děkujeme ti, že máme dostupné tvé výroky. Jsi skrze ně v nás, podněcuješ naši fantazii, proměňuješ naše myšlení, naše touhy, naše pohyby, tříbíš to, co má zaujmout naši pozornost. Tvůj duch je v nás a prosycuje celé naše tělo. A tak ti děkujeme za text, který je dnes před námi. Kéž způsobí to, k čemu byl poslán.

Ve středu jsme společně se staršími vylosovali heslo pro náš sbor na rok 2021. Najdeme ho v evangeliu podle Lukáše 13:18-19 Říkal tedy: „Čemu se podobá Boží království a k čemu je připodobním?  Je podobné zrnu hořčice, které člověk vzal a hodil do své zahrady; vyrostlo, stalo se velikým stromem a v jeho větvích se uhnízdili nebeští ptáci.“ 

Čemu se podobá Boží království a k čemu je připodobním?  
Boží království je hlavním tématem Ježíšových kázání. Byl známý svým heslem „přiblížilo se království Boží, čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Pořád mluví o Božím království. Přitom vlastně stále trochu tají, co to je. Neřekne to napřímo, ale v náznacích. Ježíš má svou vlastní zkušenost s Božím královstvím. Něco o něm ví. Nějak ho zažívá. Je to pro něj realita. Zároveň ví, že ona zkušenost je těžko předatelná. Přesto ji chce přátelům zprostředkovat. Jak vysvětlit druhému něco, co není vidět? Pokládá řečnickou otázku. K čemu ho připodobníme? Představte si, že byste měli skupině malých předškolních dětí vysvětlit, co je to zamilovanost, svoboda nebo přátelství. Možná byste taky začali větou: "jak bych ti to jen přiblížil". Pomyslně se tak skláníte k dítěti a vstupujete do jeho světa. Představujete si, s čím vším má zkušenost a jakým jazykem mluví. A potom byste pro vysvětlení použili jeho jazyk a jeho obrazy. Podobně uvažuje i Ježíš. Chce nám právě teď vysvětlit něco nepředstavitelného. A také se k nám sklání a odkazuje k naší zkušenosti. Ke zkušenosti, kterou máme s přírodou (známe semínka, stromy i ptačí hnízda) a s Biblí, protože si vypůjčuje obrazy ze Starého zákona. Především z knihy Žalmů a z proroků Daniele a Ezechiele. 

Co tedy Ježíš svým posluchačům tím podobenstvím říká o Božím království? Podobenství jsou vlastně rovnicemi. Vzpomínáte, jak jste udělali ten velký krok v matematice a naučili jste se počítat příklady, kde byly místo čísel písmenka.  Já si na to vzpomínám, cítil jsem se velmi dospěle a hrdě jsem to předváděl rodičům. A = B + C. Za každým prvkem v podobenství si představte písmenko, za které lze něco dosadit. Obraz obsahuje tři aktivitu vyvíjející živé prvky. Když začneme odzadu jsou to: Hnízdící ptáci, Rostoucí strom a Rozsévající člověk. Zároveň nám příběh ukazuje vztah mezi Božím královstvím a námi posluchači.  Do rovnice A, B, C, (ptáci, strom, člověk) tedy dosazujeme sebe a Boží království. Podle toho, jak a za co dosadíme, takovou dostaneme odpověď. Pojďme si s tím trochu pohrát.

1. Boží království je stromem a já jsem ptáčkem, který se uhnízdil v jeho větvích
První dosazení do rovnice se nabízí samo. Boží království je semínko, ze kterého roste strom, a já člověk, jsem ptáčkem, který na něm může sídlit. Dává to smysl i biblicky. Ježíš si zde půjčuje starý obraz, který už dávno před ním používali proroci. Společnost, království, stát je jako strom. Má větve a poskytuje bezpečí a zázemí všem, kdo v něm bydlí. Zákony poskytují oporu a zajišťují právo a ochranu. Dokonce se občas o své občany postará, když je potřeba. Strom jako symbol státu dává smysl. Lidi pojí stejná krev, stejné bydliště, jazyk, historie, vytváří jeden velký národní strom. Ovšem tato království mají tendenci k pýše. Postupně se začnou rozpadat a selhávat. Jako babylonská věž se rozpadnou, když se vrchol příliš vzdálí od jeho spodku. Když sturktura kořenů neodpovídá struktuře větví. Jejich problémem je pýcha. To jsme viděli u řady starozákonních národů, které byly připodobněny k pyšným stromům, které nakonec byly poddťaty, což se v reálném světě rovnalo národní katastrofě. 

Boží království je jiné. Není fyzické, ale duchovní. Přesahuje hranice království a rodů, jazyků, spolků a denominací. Koho spojuje? Neviditelným poutem spojuje ty, kteří věří jeho příběhu a stali se občany království. Uvěřili stejnému příběhu. Vstupují do stejných rituálů. Rituály křtu, Večeře Páně nás propojují s minulostí a budoucností. Svátky dávají strukturu našemu času. Respektují zákony života. A především si připomínají svůj malý počátek. Lékem na pýchu státu, společnosti je vědomí semínka. Semínko nám připomíná nejen úspěchy a slávu koruny, ale i začátek. Vidíme Boží království v jeho počátcích, tak křehké a citlivé, nejen slavné a velkolepé. Proto nemůžeme být pyšní. To jsme sami sebe dosadili do role ptáčků hnízdících na stromě Božího království.  

2. Boží království je stromem a já jsem zahradou, ve které roste, srůstáme spolu
Druhé dosazení také dává biblicky smysl. V knize Daniel, odkud si Ježíš půjčuje obraz, je strom nejen království samotné, ale také sám král. Prorok říká králi: Ty jsi ten strom, králi. Ty jsi vyrostl a poskytl přístřeší ptákům. Podobně i žalm jedna a další oddíly připodobňují člověka ke stromu. Boží království ve mně, v mém nitru začalo jako malinké semínko, semínko víry, setkání s Bohem, které našlo úrodnou půdu a začalo růst. Člověk je strom. Jsem pevně zakořeněný v tom, čemu mohu věřit, Boží slovo je mi zdrojem k životu. Kristus je mou páteří, tím, kdo mě drží zpříma svou milostí. Mé ruce se jako větve natahují vzhůru v oslavě Boha a ve službě těm, kterým poskytuji ochranu, o které pečuji. Rostu do hloubky kořeny i do výšky tam, kam jsem nasměřován tam rostu, do neznáma, kde jsem ještě nebyl. I mě hrozí pýcha, proto nerostu jen do šířky, ale stejně i do hloubky kořeny, svými kořeny. Neztrácím základ, Krista a jeho milost. Neodrůstám z Ježíše a z potřeby pokání. I já jsem jako člověk ohrožen pýchou, a proto si připomínám i svůj počátek. Boží království ve mně vypráví příběh o semínku, které nebylo v mé moci. Je to Boží království, které roste v člověku, působí osobní zralost, srůstáme já a ono. 

3. Jsem člověkem, který sází semínka Božího království do zahrady srdce druhého člověka
Už jsme sami sebe dosadili do role ptáčků, stromu a zbývá poslední. Ten, který možná přehlédneme, a přitom je jasný. Co když je člověk z podobenství opravdu člověk. Do teď jsme předpokládali, že člověk z podobenství je Bůh, který zasévá své království do zahrady světa a do zahrady lidského srdce. Ale co když je i člověk člověkem. Znamenalo by to, že tu Bůh něco dělá a říká skrze druhé lidi. Že své království šíří skrze lidi. Tak jako to dělal sám Ježíš. Jeho slova se uchytila. Z vět, která pronesl v jednom čase na jednom místě před dvěma tisíci lety, je dnes obrovský strom. Tolik lidských srdcí, ve kterých díky němu a dalším, kteří si jeho slova předávali, vyrostla víra. A vy, každý z vás každým projevem království, slovem, povzbuzením, darem sázíte něco dobrého do srdce druhého. 

Co nám tedy chce podobenství říct? Jsem ptáčkem, stromem nebo zahradníkem? Naše lidská existence je plná různých stavů bytí, které jsou si někdy protikladné. Jen se zamyslete nad otázkou, jestli jsme predátoři nebo lovená zvěř. Odpověď zní, jsme obojí. Pro řadu zvířat jsme predátoři, ale pro jiná, ozubenější a rychlejší jsme ve své nahotě v podstatě bezbranná naservírovaná porce. Záleží na situaci, ve které se nacházím. Podobně i v tomto podobenství můžeme sami vstupovat do různých rolí. Odráží to pestré polohy života. 

Boží království roste pro mě, ve mně a skrze mě. Všechny tři dosazení do rovnice dávají smysl, v širším biblickém kontextu a všechny tři jsou potřebné. Kdyby Boží království bylo jen pro mě, mým soukromým bezpečným místem, bylo by to sobecké. Kdyby Boží království rostlo jen ve mně, abych byl uvnitř silným člověkem, bylo by to také sobecké. Je to růst od pýchy ke štědrosti a dávání. K otevřenosti druhému. 

Aplikace
Jen minulý týden jsem sám vstoupil do všech těchto pozic. Když mi nebylo fyzicky dobře, měl jsem bolest břicha, opřel jsem se o svou manželku, která mě v devět hodin poslala do postele. Telefonoval jsem se svým kamarádem, který mimo jiné zmínil několik malých střípků, z mých kázání, slov, která zapadla v jeho životě a zůstala tam. Semínka Božího království zapadla na úrodnou půdu, slovo, které v druhém zůstalo a žilo si svým životem. Stal jsem se ptáčkem, stromem i zahradníkem. Ve všech těchto polohách jsem zažil Boží království. 

Jak to máte vy? Jak dobře jste uhnízděni na stromě velkého Božího příběhu?  Jakým jste stromem? A co z Božího království rozséváte okolo sebe do srdcí druhých lidí? Boží království roste pro vás, ve vás a skrze vás. Když nám Ježíš chce ukázat na Boží království, nedává nám definice, ani soubor pravidel, ale živý obraz s nevyčerpatelnou hloubkou. Boží království je bytostně zakódováno v životě. Je životem samotným. Životem v tom nejlepším slova smyslu, ve shodě s jeho stvořitelem. V jeho proměnlivé pestrosti. A pozor, náš růst, osobní, společenský s sebou vždy nese riziko pýchy, vidíme ji všude, kam se podíváme. Jaký je na ni lék? Boží království se samo léčí tím, že vypráví příběh malého semínka i velkého stromu. I my sami, v pokoře si přiznáváme své malé začátky, to, kdy jsme byli neznalí, odkázáni na druhé, malí, nemocní, vždyť Ježíš řekl, že do Božího království vcházíme jako děti.