Příběh Davida a Goliáše - 1. Samuelova 17

Jak přemoci strach?

...Třeba se nakazit hrdinstvím…

Zanořili jsme se do příběhu jako součást strachem paralyzované armády a stali jsme se svědky Davidovy odvahy. Viděli jsme, jak se rozběhl proti obru s holí a prakem v ruce. Dělá za nás to, k čemu jsme my nenašli odvahu. To je zážitek, který nemůžeme jen tak zapomenout. Vyprávíme ho dětem. Zpíváme o něm písně. Připomínáme si ho stále dokola. Přetváříme ho v nejrůznějších podobách. Malý odvážný hrdina s mizivou šancí na vítězství stojí proti velkému pyšnému nepříteli. Bojuje totiž za to, co je větší než on. Archetypální příběh o strachu, odvaze a zbožnosti. Je oblíbený právě mezi námi, kteří se cítíme malí a slabí - politicky, ekonomicky i fyzicky. Věříme, že hrdinství může být nakažlivé a může ho v nás zažehnout třeba příběh.

Podělím se s vámi o šest pozorování příběhu. První tři směřují k tomu, co je strach, jak se projevuje a k čemu vede. V dalších třech uvidíme, jak nás samotné setkání s hrdinou nakazí odvahou.  

Tři pozorování o strachu

1) Všichni se bojí
1Samuelova 17:11 „Když Saul a celý Izrael uslyšeli tato Pelištejcova slova, třásli se a hrozně se báli.“

Jsme křehké bytosti, známe bolest, máme bujnou fantazii, neznáme budoucnost a žijeme ve stínu smrti. Kombinace těchto faktorů vytváří prostředí existence, ve kterém se nikdo nemusí strachu učit. Strach je realita. To, že se nebojíme pořád je jen proto, že jsme se naučili, že svět může být i bezpečný. A my žijeme v extrémně bezpečné době. Alespoň v porovnání s tím, co zažívali naši předkové. Přesto víme, že i náš bezpečný svět se může kdykoliv zhroutit do chaosu. Stačí pár slovních výhružek obra, který vnikl na naše území a celý národ zpanikaří. Stačí negativní výsledky od lékaře, podezřelý symptom, sbalené kufry manželky, email od nepřítele, nehoda... Bezpečný svět se může v mžiku zaplavit strachem a pokud šlo o opravdu děsivou událost, může naše tělo vyhodnocovat svět jako nebezpečný ještě měsíce a roky poté. 

Všichni se bojí, ale ne všichni stejně. Jsou lidé přirozeně odvážnější a lidé ustrašenější. Setkávám se s lidmi, pro které je goliášovskou výzvou opustit byt a jít na procházku, zvednout telefon nebo se zeptat zaměstnance v obchodě, ve které uličce se nachází meruňkové marmelády. Jiný tyto věci dělá s lehkostí a své Goliáše potká až na vysoké skále, za divoké bouře, ve válce nebo při vážné nemoci. To, čeho se bojíme, je také individuální. Mikrostrach se projevuje běžně. Pro někoho je děsivé nastavit si hranice. Říci větu „nechci“ „nelíbí se mi co děláš“ „přestaň“. Pro jiného je děsivé pustit si druhého k tělu. Otevřít se. Začít větu slovy „Já bych si přál, aby…“ „Nevím si úplně rady…“, „Je mi smutno“ „Víš nad čím přemýšlím…“. Strach ovlivňuje mnoho našich vět. 

Všichni se bojí. Spolu s Izraelci strach známe a můžeme ho přijmout. Ještě předtím, než se ho snažíme překonat, tak ho necháváme, aby nám řekl to, co nám chce sdělit. Vždyť nám chce říci něco zásadního o nás. Emoce nám ukazují část pravdy o nás. Strach mi říká, co je pro mě důležité a kde je moje hranice. Strach mi říká, že jsem křehký a smrtelný. Čeho se bojíš? 

2) Strach má různé tváře
David prochází armádou. Setkává se s různými postavami. Vidíme je jeho očima. Všichni se bojí, ale strach se u nich projevuje odlišně. Strach má různé tváře podle toho, za co se schováváme.  

Nejprve David hovoří s bezejmennými vojáky. Zastihne je v situaci, kdy si navzájem šuškají o králi, který hledá dobrovolníka. Dívají se na Goliáše, slyší ho, bojí se, mluví o výzvě, ale nikdo na ní nereaguje. Skrývají se jeden za druhého, za kolektivní zodpovědnost. Každý si dovede svou pasivitu obhájit tím, že si sám najde důvod, proč nejít a řekne si, že se mezi ostatními někdo najde. Ovšem tak to udělá každý.  Kolektivní zodpovědnost je zrádná. Vytváří kulturu lidí, kteří mluví o všem, co by se mělo, ale distancují se od řešení. Já nic nezmůžu, nemám na to. 

Poté David hovoří se svým bratrem Elíabem. Elíab se na něj oboří, obviní ho ze senzachtivosti, pýchy, naivity a vyžene pryč. Elíab svůj strach skrývá. Křičí, obviňuje, uráží druhé. Dělá ze sebe borce. Strach vzbuzuje v druhých lidech. Jedna emoce se často skrývá za druhou. Elíabův strach se navenek projeví jako hněv. Na první pohled vidíte rozhněvaného chlapa, který okolo sebe křičí a prská. Ale za hněvem se krčí strach. Strach, o kterém neví ani ten, kdo ho má. David se konfrontaci elegantně vyhne a nastaví mu otázkou zrcadlo a odejde. Protože hádat se s tím, kdo se v nitru bojí je bezpředmětné.  

Saul se také schovává. Má ze všech nejlepší dispozice k tomu jít bojovat. Sám je obrem. Převyšuje všechny muže v armádě o hlavu. Je bojovníkem a na rozdíl od ostatních má zbroj. Ale nejde. Dovedu si představit, jak chodí přikrčeně, snaží se vypadat menší, než je. I on se schovává tak, jako typický král z pohádek, posílá služebníka na hrdinskou misi a sám čeká, že shrábne odměnu. Proč? Protože na to má, jeho postavení, majetek mu umožní vybudovat si okolo sebe ochranný val před strachem ze smrti. Snaží se to naučit i druhé. Proto Davidovi navléká svou zbroj. Bezpečnost na prvním místě. 

Dokonce i sám Goliáš se skrývá. Nesoutěží ve vaření ani ve znalostech biblických veršíků. Soutěží v tom, v čem je dobrý. Nevystupuje ze zóny bezpečí. Boj je jeho prostředím, vždyť byl bojovníkem odmalička. Dotáhl ho k dokonalosti. Má štítonoše a záviděníhodnou zbroj. Hraje na jistotu.  Pro jistotu ještě Davida zesměšní, svolá hněv svých bohů a prokleje ho a pohrozí mu. Možná znáte tento typ lidí. Na první pohled vypadají jako odvážní hrdinové, lezou po skalách, odvážně obchodují na burze, podnikají, řeční před druhými atd. Vzbuzují dojem odvahy. Ale maskují oblasti, neopouští v jiných oblastech zónu bezpečí. Jakou tvář má váš strach? Za co se skrýváte? 

Představil jsem si sám sebe v roli vojenského psychologa, který by v izralské armádě těch čtyřicet dní naslouchal různým lidem. Vojákům, Elíabovi, Saulovi atd. Všichni by zmínili výzvu Goliáše. Někdo by si byl vědom svého strachu, jiný by ho neuměl rozpoznat, ale každý by vyprávěl smysluplný příběh. "Nemůžu jít, protože…" a všechny jejich argumenty by se týkali jich… "Jsem slabý, jsou tu silnější, už mě ta armáda štve…" Pokývnu hlavou, každému rozumím. A přesto je systém zaseklý. To je třetí pozorování: Strach paralyzuje. 

3) Strach paralyzuje
1Samuelova 17:16 „Mezitím Pelištejec přistupoval ráno i večer a takto se stavěl po čtyřicet dní“ 
Strach paralyzuje nejen jednotlivce, ale celý systém. Každý se schovává. Děj se neposouvá. Den za dnem. Týden za týdnem. Nejenže je to stejné, ono se to navíc zhoršuje. Po 40 dnech při hlasu obra utečou! Strach se opakovaným strachem posiluje. Učíme se mu. Pokud se zachovám ustrašeně, uhnu, schovám se, příště je velká pravděpodobnost, že to zopakuji. Lidé, kteří začínají u toho, že se bojí konfrontovat šéfa v práci, se postupně bojí víc a víc situací. Pokud proces nezvrátí a nestane se hrdinou, tak se rozšíří tak, že nechce odejít z domu. Naučí se totiž na záchvěv strachu ve svém těle reagovat stáhnutím se. A to, co se opakuje, to se posiluje, ať už pohyb, myšlenka nebo postoj. 

Znáte strachem paralyzované systémy? Církev, rodina, pracovní kolektiv, firma, skupinka. Pokud došlo k zaseknutí, k paralýze, pravděpodobně hraje roli strach. Už se nedá dýchat, je potřeba o něčem mluvit, napětí roste, ale mlčíme, nechceme něco měnit. Čekáme na hrdinu, který udělá něco jinak. A někdy se čeká dlouho. Jak zpívá kapela Veselá zubatá: Hrdinové asi spí. Nebo se zas opili za honoráře filmový.

Jak povzbudit odvahu? 

Pokud nasloucháme svému strachu, tak se dozvíme něco o nás samotných. To, že vím, co mi strach říká neznamená, že ho musím poslechnout. Jsme v duchu svobodní, můžeme se rozhodnout a navzdory strachu projevit odvahu. A k tomu směřuje druhá část. Zaměříme se na postavu Davida. Davidova odvaha se projevuje v těle a duši mladíka.  Krom vlastního života nemá co ztratit, žádné závazky, hypotéky, ženy, děti. Zdá se, že se nebojí smrti, až nám i strach chybí. Svět vidí černobíle. Bezhlavě se řítí do rizika před očima celého národa. Riskuje, je mladý. Jeho rozumové schopnosti nejsou tak vyvinuté, aby ho brzdily. Sebevědomě prohlašuje, že ho Bůh zachrání.  Jeho naivita je až trochu provokující? Ale to je v pořádku. Nestáváme Davidem se vším všudy, neztrácíme sami sebe v něm. On vtělil odvahu jako starověký mladý bojovník. Ve speciálním kontextu jeho těla, komunity a doby. Naše odvaha bude vtělena jinak, jsme jiní, žijeme jindy a jinak. A přesto je na ní něco univerzálního. Tři pozorování: 

1) Proti strachu dobrovolně – jen osobní rozhodnutí platí 

17:25 „Toho, kdo ho zabije, král odmění velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a dům jeho otce učiní v Izraeli svobodným.“

Král hledá dobrovolníka. Nabízí lákavou odměnu. Neurčuje, kdo půjde autoritativně. Ten, kdo by šel z donucení, by byl předem odsouzen k popravě, předem oslaben strachem. Ale ten, kdo půjde dobrovolně, sám za sebe, bude čelit svému strachu. Jen ten má šanci vyhrát. Protože do každé výzvy, kterou přijímáte dobrovolně, kráčíte jako hrdinové, zatímco každá událost, ve které jste zahnáni do kouta, ve vás způsobuje trauma. Zatímco izraelští muži utíkají (24), David se hlásí dobrovolně. Čelí výzvám dobrovolně. Lva a medvěda sám pronásleduje „odnesl ovci ze stáda, vyrazil jsem za ním a bil jsem ho“. Nemůže ovlivnit kdy a jestli šelma přijde, ale je svobodný je pronásledovat. Obru Goliášovi běží vstříc. David je sám hrdinou vůči predátorům, ne bezmocnou obětí osudu. Tento postoj z něj dělá odvážného člověka. 

Situace může být stejná, ale je rozdíl, jestli se vztahuji ke světu i k výzvám které jsem si nevybral aktivně jako hrdina, nebo pasivně jako oběť. Rozdíl spočívá v drobném nastavení mysli, ale má to dalekosáhlé důsledky. Fyzicky se spouští jiné okruhy organismu. Občas se lidí, kteří se bojí, ptám: Co by na vašem místě udělal hrdina? Všichni odpovídají stejně. Hrdina se neobrací na útěk, nevzdává se zodpovědnosti, ale rozhodne se svobodně aktivně čelí strachu.  … dívka, která čelí strachu, že je někdo v bytě, si rozsvítí a jde se ujistit, že nikdo za dveřmi není … muž, který se dozvěděl diagnózu vážné nemoci, se zaměří na to, co ještě může dělat!

2) Proti strachu po krůčkách – odvaze se učíme 
David se nestal odvážným přes noc. Možná měl k odvaze větší předpoklady než vy nebo já, byla to jeho hřivna od Boha, aby ji využil a posloužil nám. Ale i David se odvaze učil, rozvíjel ji. Vypráví, jak chránil své ovečky, jak trénoval odvahu a boj. Dobrovolně pronásledoval šelmu, aby vyrval ovci z její tlamy. Davidova odvaha není náhoda. I proto se s ním nemůžeme porovnávat. Je to jako kdybyste na základní umělecké škole porovnávali začátečníka s absolventem. Tak jako jsme si řekli, že strach přirozeně paralyzuje, že se mu učíme. Tak se učíme i odvaze. 

Znám řadu lidí, kteří se učili odvaze. Nejdříve si to jen zkoušeli představit, mluvit o tom, postupně se tomu otevírali, zkoušeli v bezpečném prostředí s neustálou zpětnou vazbou, až to nakonec zvládli v realitě. Každý předchozí projev odvahy posílil jejich odvahu do budoucnosti. Tak jako David svou odvahu přítomnou opírá o odvahu minulou. 

Co malého odvážného můžeš udělat dnes? Napište si do svých modlitebních deníčků nejen seznam přání, ale i odvážných činů. Byl jsem hrdina. Připomeňte si minulou odvahu. Jak chceš být hrdinou, když jsi nic hrdinného neudělal? Někde musíš začít. Maličkost jako: „řekl jsem větu, která začínala „já bych si přál“ a ne „ty jsi ale vůl“. Nebo se zeptám druhého na otázku, která už mě dlouho pálí. Malé věci!

Neporovnáváme se navzájem. Porovnáváme sami sebe jen se svým včerejším já. Možná jsem desetkrát odvážnější než někdo jiný, ale to neznamená, že nedostávám od Boha výzvu k odvaze. No, a když už je řeč o Bohu.

3) Proti strachu s vírou 
I David se schovává, světe, div se, není superhrdinou, … já jdu proti tobě ve jménu hospodina zástupů… Skrývá se za Boží jméno. David na rozdíl od všech ostatních bere v úvahu Boha, nejen jeho možnost záchrany, ale dívá se na situaci z perspektivy Božího srdce. „… obr tupil řady živého Boha“. David neuvažuje jen ze svého úhlu pohledu, sebestředně jako všichni ostatní, ale středem jeho světa je Bůh. Bohostředně. Co by Bůh chtěl, co si o tom asi myslí. A to dělá, naše víra nás někdy vede k pasivitě, max se pomodlím, ale nic nedělám, nebojuji, protože věřím, že bůh to vyřeší za mě a někdy ano, ale dnes ne.

Když odzoomujeme od Davidova příběhu a podíváme se na celý biblický kontext. Bible je už od Mojžíšových knih až po Nový zákon, co se týče strachu, velmi konzistentní. Výzva neboj se, já budu s tebou zaznívá pořád dokola. Jsem Bohem ve tvé zóně bezpečí i nebezpečí, najdeš mě všude. A zároveň najdeme roztroušené zmínky, které říkají, že se něčeho bát máme. A tím někým je Bůh sám. (Ž 33:8, Kaz 12:13, Lev 18:32, kaz 5:6, 12:13, Mt 10:28…). Strach z Boha není o tom, že se nemohu přiblížit, ale že bych měl utvářet realitu, ve které on není nejvyšší… 

Jsou dva módy strachu, strach obrácen vzhůru a strach obrácen dolů. Dolů k věcem, o co přijdu, o to kým jsem. Strach obrácen vzhůru je strach z Hospodina. Dokud můj strach z Hospodina nepřevládá, tak se můj strach ze všeho ostatního bude rozlézat. Protože nemám nic většího než sám sebe… 

Když jsem se ptal sám sebe, čeho se nejvíc bojím ve svém životě, tak jedna z věcí, která mi vyšla, byla ztráta vztahů. Vztahy jsou pro mě nesmírně důležité, to, že bych o nějaký přišel, mě děsí. Ovšem to sebou nese určité riziko. Strach mě pak občas vede k tomu neříci pravdu, přetvařovat se. Občas si musím říci, jestli se více bojím Boha než lidí. Pokud bych si to neřekl, neobrátil se vůči strachu vzhůru, bude můj život nesvobodně podřízen strachu z toho, že přijdu o to, co je mi modlou.

V bitvě nebo při horolezectví se často vyskytne něco, co vyžaduje kuráž; z dlouhodobého hlediska to ale bývá to nejbezpečnější, co lze udělat. Vyhnete-li se tomu, ocitnete se několik hodin nato v nebezpečí mnohem vážnějším. Dát volný průchod zbabělosti je obvykle to nejnebezpečnější, co můžete udělat. 

C. S. Lewis – K jádru Křesťanství (Lewis, 1993)

Čelit Bohu je správný strach, otevírá strach ze smrti, z toho, že jsem malý, žádná zbroj mi nepomůže, za mnohým mým hněvem odhaluje strach, stojím tam sám, a ne jako součást armády. 

Závěr

Dnes jsme si nechali posloužit odvážným hrdinou. Ztotožnili jsme se s těmi, kteří jsou hrdinou zachráněni. Nestali jsme se v příběhu Davidem, ale jedním z vojáků. Jsem zachráněn hrdinou k tomu, abych mohl žít a možná se jím pro něj inspirovat. Ať už je tím hrdinou David, nebo sám Ježíš. V tomto se nám oba prolínají.