Pročítal jsem si znovu Evangelia a sledoval Ježíše, jak se choval k lidem. Vstupoval s nimi do kontaktu a reagoval na ně. Představoval jsem si, že jsem ve stejných situacích na Ježíšově místě, a zamýšlel se nad tím, zda bychom se zachovali stejně. Zaměřil jsem se především na situace, kde se Ježíš nezachoval tak, jak by se „měl“. Nebyl vždy pozitivní, milý, hodný, trpělivý, vyhovující, chápající a laskavý. Mnozí z nás by v takových chvílích znejistěli. Mohu se tak zachovat? Mohu tohoto člověka odmítnout?

Ježíš žil jako dokonalý člověk s dostatečnou vnitřní podporou a uvědoměním, aby se mohl chovat zcela svobodně, vždy motivován láskou. I když to nebylo „tak, jak by to mělo být“. V Markově evangeliu vidíme Ježíše, který se chová jinak, než by se očekávalo.

Ve třetí kapitole Ježíš nevstane a nejde za svou matkou a bratry, kteří ho volají. Zůstává s těmi, kdo jsou v místnosti, protože jsou pro něj v tuto chvíli důležití. V další kapitole se zastaví uprostřed davu, když vnímá, že se ho někdo dotkl, přestože by měl spěchat. Když dojde do domu s nemocnou dívkou, která už zemřela, vyžene posměváčky, aby zajistil klid. V Nazaretu odejde, když ho lidé nepřijmou, s vědomím, že to není o něm. A nakonec, když napomíná Petra slovy „Jdi mi z cesty, satane“, činí tak z lásky, aby Petra naučil vyrovnávat se s těžkostmi.

Ježíšova svoboda nebyla rebelií proti morálce, ale proti některým společenským konvencím. Miloval lidi a nenechal si vzít svobodu udělat to, co v danou chvíli považoval za nejlepší.