Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi mocný, Hospodine, a tvá věrnost tě obklopuje. Ty panuješ nad majestátným mořem; když se pozvedají jeho vlny, ty je utišuješ. 

Žalm 89:9

Mimořádná událost

Nedávno jsme se s Lenkou dívali na nový český film – Mimořádná událost. Na začátku sledujeme pestrou skupinu lidí cestujících v motoráčku malebnou českou krajinou. Starší paní, maminka s dcerou, kluci z kapely, manželský pár, postarší myslivec atd. Vlak zastaví v mírném stoupání, strojvůdce vystoupí, aby něco opravil, a mezitím se vlak pomalu rozjede zpět. Strojvůdce se ho snaží dohnat, ale marně. Zavřely se mu dveře. Mezi cestujícími narůstá panika. Reálné ohrožení je minimální. Vláček jede skoro krokem. Uvnitř to ale bouří, zesilují se emoce. Přetékají jako vlny od jednoho k druhému. Vytváří si katastrofické scénáře. Děsí se teroristů v českých lesích. Dokonce vytáhnou i zbraň. Některé postavy fiktivní drama rozdmýchávají, jiní zase působí tišícím způsobem. Jak mimořádná událost dopadla vám neprozradím. Film mi připomněl příběh z Nového zákona o Ježíši a zaplavených učednících na lodi.

V této sérii kázání si vyprávíme příběhy o lidech, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. Dnešní příběh na první pohled nepůsobí tak transcendentně jako Izajášovo, Elijášovo nebo Jeremjášovo vidění, ale i tak byl očividně pro všechny zúčastněné nezapomenutelný. Co v nich způsobil? Pojďme na to přijít.

Utišení bouře

Stalo se, že jednoho dne vstoupil do lodi se svými učedníky a řekl jim: „Přeplavme se na druhou stranu jezera.“ A vypluli. Zatímco se plavili, usnul. A na jezero se snesla větrná bouře; začali se naplňovat vodou a byli v nebezpečí. Přistoupili k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, Mistře, hyneme!“ On vstal, pohrozil větru a přívalu vod; i ustaly a nastal klid. Řekl jim: „Kde je vaše víra?“ Ulekli se a užasli a říkali mezi sebou: „Kdo to jen je, že přikazuje dokonce větrům a vodě, a poslouchají ho?“ 

Lukáš 8:22-25

Pouhých pár desítek slov zachycuje intenzivní zkušenost učedníků s uklidněním bouře. Tento zážitek budou v různých podobách často a rádi vyprávět. Vybral jsem stručný záznam, abychom se nenechali rozptýlit dalšími myšlenkami a drželi se jádra příběhu. Navíc má Lukáš oproti Markovi i Matoušovi v celém příběhu několik zajímavostí, na které nás časem upozorním. 

Příběh ze začátku působí klidným uspávajícím dojmem. Loď s Ježíšem a učedníky na běžné plavbě přes jezero. Žádná složitá cesta. Asi jako když řídíte domů po známé trase, mezi chatou a domovem. Svět je v pořádku, venku i uvnitř je klid. Ježíš dá příkaz k plavbě a potom s důvěrou v námořnické schopnosti rybářů usíná. Nikdo ho nepotřebuje, nic se od něj neočekává, může si zdřímnout. Oddechuje. Pochrupuje. Pokoj však nemá dlouhého trvání… 

Ohrožující zaplavení

Na jezero se snáší větrná bouře. Zatáhne se obloha. Z hor lemujících Galilejské jezero se přihnal silný vítr a rozbouřil vodní hladinu. Atmosféra se rázem změní.  Přírodní živly se blíží k lodi a učedníkům. V řečtině příběh použije jediné slovo „byli zaplaveni“. Voda nerespektuje hranice lodi. Přetéká přes hranu a zaplavuje palubu. V loďce šplouchá sladká jezerní voda. Opravdu však text mluví o zaplavení lodi?  Matouš i Marek ve vyprávění zdůrazní, že se voda vlila do lodi, ale Lukáš ne. Není tak jednoznačný. Ze samotných slov příběhu není patrné, jestli byla zaplavená loď nebo učedníci.  Zaplavenou palubu si představíme, ale dovedeme si představit i zaplavené nitro učedníků. Jsou zaplaveni strachem, hněvem, studem, úzkostí a kdoví čím ještě. Bouře násilně překonává hranice boků loďky, ale překonává také hranice jejich těl a zaplavuje je silnými emocemi. Bouře bouří venku, uvnitř lodi i v tělech námořníků. Potom Lukáš přidá druhé slovo, které vystihuje ohrožení. Tedy dohromady můžeme říci, že je to „ohrožující zaplavení“.  Překlad doslova „byli zaplaveni a ohroženi“. Jak loď, tak i těla námořníků.

Co s touto bouří na jezeře, v lodi i ve svém těle učedníci dělají? No přece to, co se jako správní členové Církve bratrské naučili v nedělní škole. Obrátí se k Pánu Ježíši. Tři slovesa příběh použije. Přiblíží se k němu, vzbudí ho a řeknou mu. Přiblížit se není problém, na malé lodi to k němu není daleko. Ovšem Ježíš má zavřené oči, je od nich oddělen hranicí spánku. I tuto hranici musí překonat. Slovo, které je použito pro probuzení Ježíše, není typické vzbuzení použité v ostatních evangeliích. Jan ho použije, když vypráví o pro probuzení bouře. Doslova bychom mohli říct, že učedníci Ježíše „vzburcují“ „rozbouří“. Sami jsou zaplaveni a vzburcováni. A zahlcující pocit zaplavenosti zorganizuje jejich těla k tomu, že přijdou k Ježíši a vzburcují jeho. Mistře, mistře, hyneme! Stejně jako se voda valí přes boky lodě na palubu a zaplavuje ji. A stejně jako se všemi smysly bouře valí z vnějšího světa do nitra učedníků. Tak oni teď překonávají hranice spánku a sami jsou bouří, která burcuje Ježíše, aby situaci vyřešil. Je to naprosto přirozené. Besídkovsky správné a logické. Síla bouře se přelévá od jedné osoby k druhé a hledá své řešení. Tak jako malé dítě zaplavené strachem budí uprostřed noci své rodiče. Tak jako dospívající teenager rozhozený z hrozných rodičů burcuje všechny své kámoše na sítích. Tak jako si davy na náměstích snaží vzburcovat své vůdce, kteří vyřeší jejich problémy. K člověku dolehne bouře, zaplaví ho, rozbouří ho a on se obrací a burcuje druhého. 

Uklidnění 

Ježíš se nechá probudit. Bouře sama ho nevyruší. Voda mu šplouchá u nohou a on spí.  Bouře má moc převalit se přes hranice loďky, smysly se vlije i do těl námořníků, ale Ježíšovy hranice jsou pevné. Má dobrý spánek. Bouře skrze něj nepronikne. To, co k sobě však nechá dolehnout, je hlas zoufalých učedníků. Tomu se říká láska. Na nich mu záleží. Jejich bouři k sobě pustí. Pro ně se nechá vyburcovat k činu. Vstává a hrozí. Z jeho gest cítíme ohromnou sílu. Sílu, kterou staví jako protiváhu proti bouři venku. Není to síla agresivně destruktivní. Je to síla tišící.  Nevíme, co řekl. Učedníci si nepamatují přesná slova. Což je možná dobře, jinak by se našli lidé, co by se to snažili opakovat. Učedníci jen cítí, že Ježíš je v tu chvíli mocný a stabilní. Oni ho rozbouřili, vzbudili v něm sílu a hněv, ale nezaplavili. Ve svém těle přetvoří bouři v sílu. Řeší situaci. Obrátí se nejprve k vodě a větru a pohrozí jim. Nastává klid. Jak venku mimo loď, tak v lodi. Potom se obrací k učedníkům a zeptá se jich: Kde je vaše víra? Oni nechávají jeho otázku bez odpovědi. V jejich nitru bouře stále přetrvává. Uklidňuje se pomaleji než ta vnější. Strach přetrvává. Šeptají si mezi sebou: „Kdo to jen je?“. Jediný, kdo má moc nad přírodními živly, je Bůh sám. Stojí snad s nimi na lodi Bůh? Jejich nitro ještě chvíli bouří, z ohrožení i z představy Boha na lodi, ale potom klidný větřík, malé vlnky, sluneční svit a mírné pohupování loďky uklidní i rozbouřené nitro námořníků. Svět je zase v pořádku. Díky Bohu. My se však pojďme podívat na tu podivnou otázku, kterou Ježíš učedníkům pokládá. 

Víra tiší bouře 

Kde je vaše víra? Rozbouřené jezero Ježíš zklidnil pohrůžkou. K rozbouřeným učedníkům se obrací s otázkou po víře. Chtěl je tou otázkou snad uklidnit? Utišit jejich vnitřní bouři? Pokud ano, tak se minul. A jeho sociální inteligence klesla na nulu. To není věta na uklidnění. Zaznívá v ní výčitka. Proč se ptá na ztracenou víru?  No asi předpokládá, že jejich víra by byla bývala mohla něco v příběhu změnit. Předpokládá, že víra je zdroj, který učedníci normálně mají. Mluví o jejich víře. Vaše víra. Vaše víra. Je to zdroj, který mají. Jen ho tentokrát nevyužili. 

Představte si dítě, které se učí hrát ping-pong. Letí na něj míček a ono před ním uhne. A trenér řekne, kde máš tu pálku. Dítě zvedne svěšenou paži, ve které drží pálku. Mělo ji v ruce, jen ji nevyužilo k odpálkování míčku. Důvod, proč trenér otázkou zaměří pozornost dítěte k pálce, je ten, aby se dítě změnilo, aby se něco naučilo a aby příště pozvedlo pálku a odrazilo míček. Podobně můžeme číst Ježíšovu otázku, kde je vaše víra? Vždyť ji máte, jen jste tento zdroj teď nevyužili. No ale k čemu? K odpálkování bouře? 

Co po nich chtěl? Chtěl, aby oni příště utišili bouři zázračnými slovy, jak to udělal on? Myslím, že ne. Kdyby se Petr postavil na přídi a začal máchat rukama, ať se bouře ve jménu Pána Ježíše utiší, vyznělo by to trapně. Měli jsme kdysi na táboře chlapce, který si stoupl doprostřed louky a zaklínal mraky, aby nepršelo. Nefungovalo to. Paradoxně to byl chlapec, který neuměl vůbec ovládat sám sebe. Byly situace, kdy jsme ho s Lenkou pevně drželi, abychom mu dali prášky na zklidnění. Chtěl uklidnit mraky, ale neuměl uklidnit své tělo. Podobně by vyzněl Petrův pokus. Zaplaven a neschopen utišit sám sebe by se snažil kouzlem ovládnout bouřkové mraky. Ne, to po něm Ježíš nechce. Utišení bouře je jedním z Ježíšových důkazů toho, že je Bůh. Ve Starém zákoně je tato schopnost přisouzena jen Bohu. Ježíš tímto gestem lidem znalým svatých písem dává klíč k porozumění sobě samému. Nejde o kouzlo, ale znamení, způsob komunikace. Říká jim tím – jsem Bůh. Učedníci Bohem nejsou, nebudou, ani nemají být. A už vůbec si na něj nemají hrát. To není zázrak, který by měli dělat. Co tedy po nich chtěl? Co mohli udělat jinak, kdyby v danou chvíli využili zdroj víry? 

Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby měli učedníci možnost si událost o pár dní později zopakovat. Stejná scéna. Ježíš v klidu spí. Přižene se bouře. Nezůstane mimo loď, ale zaplaví palubu i nitro učedníků. Oni se ohlédnou a uvidí spícího Ježíše. Minule ho bez přemýšlení vzbouřili. Teď se zabrzdí. Ještě jednou pohlédnou na jeho uvolněnou spící tvář. Potom zase na vlny a pak zase na spícího Ježíše. Chvíli těkají pohledem. Když se dívají na bouři, jsou jí zaplavování, dere se smysly do jejich těl. Co v nich vyvolá pohled na spícího Krista? 

Pohled na spícího Ježíše může znovu vyvolat hněv. Co se tu válíš? Proč tu jen spíš? Tobě je jedno, že zahyneme? Ale pohled na spícího může vyvolat i radost a pokoj. Jen si vzpomeňte, jak jste se dívali na spícího člověka. Pokojně spící dítě s úsměvem na tváři. Partnera, který vypadá ve spánku naprosto andělsky. Vyhladí se mu vrásky, uvolní obličej. Pohled do jeho tváře vyvolá radost a pokoj. No, není to rozkošné? 

Jaká bude má reakce na tvář nevzrušeně spícího Ježíše? To, jestli nás pohled na spícího rozhněvá a rozbouří nebo uklidní, záleží na naší víře. Alespoň tam Ježíš směřuje pozornost učedníků. Kde je vaše víra? Vzpomínáme si. Čemu v tu chvíli věřím? Věřím ve slabého Boha a slabého sebe. Já to nezvládnu. Hyneme. Štve mě to. Ty bys měl taky bouřit, Bože, vždyť je to hrůza. Bůh by měl lítat jak hadr na holi podle mých emocí a řešit mé věci – slabý Bůh a slabý já. Nebo věřím tomu, že je mocnější, než jsem tušil, že je to Bůh a dokud klidně spí, ani já nemusím bouřit. Věřím v silného Boha, který jim ukazuje na jejich víru a věří tedy díky tomu i sami sobě. Tady se to láme! Jakou máš představu Boha a sebe?

Ježíš otázkou „kde je vaše víra“ nechtěl učedníky uklidnit. Ani po nich nechtěl, aby po jeho vzoru tišili vnější bouře.  Ukázal jim na zdroj víry, aby totiž oni příště věděli, že mohou právě díky němu proměnit své vlastní niterné bouře v sílu a akci. Ježíš je Bůh, stvořitel a vládce vesmíru, a proto silou tiší přírodní živly. Oni jsou jeho obrazem, mohou ho tedy zrcadlit, odrážet. Viděli, jak ve svém těle zvládl bouři přetvořit v sílu, a tak po jeho vzoru tiší bouře ve svém těle. Tak jako on vládne světu. Oni vládnou v prvé řadě svému tělu. Dokonce tělu zaplaveným silnými emocemi. A zdrojem je jejich víra. Víra, pohled do tváře spícího Krista a vzpomínka na jeho vzorovou ukázku zklidní jejich zaplavenost. Pohled na spícího Krista může přeorganizovat vnitřní bouři v sílu. Loď je zaplavena, ale oni zaplaveni nejsou. Takže mohou zodpovědně vylévat vodu z lodi, pevně se držet stěžně, využít adrenalin a tišit ty, kteří ještě svou víru v krizi použít neumí. Ježíši se ještě víc vyhladí vrásky a ze spánku se usměje. Když se doplaví na břeh, Ježíš se v klidu vzbudí a pochválí je, že to zvládli a oni mu řeknou: ještěže jsi tu byl s námi, bez tebe bychom to nedali. A Ježíš se pousměje jako trenér, který viděl, že se naučili používat víru.

Víra v praxi

Pojďme se přesunout ze světa starého příběhu do naší přítomnosti. Není potřeba dělat složité výkladové kotrmelce. Rozumíme příběhu moc dobře. Víme, co je to zaplavenost. Tři aplikační pozorování příběhu. Bouře světa se přelévají i do mého nitra. Ježíš nás učí používat víru jako zdroj. Role církve v dnešním světě. 

1) Bouře světa se přelévají i do mého nitra. Známe bouře přírody, ale známe i bouře společenské: rvačky na ulicích, uprchlíci, titulky ve zprávách, křik v domácnostech, války, šikana na pracovišti, agresivita pasivní i otevřená, hnusné emaily a komentáře na sítích. Okolí bouří a my jsme s ním propojeni. Vtéká do nás našimi smysly. Očima vidíme, ušima slyšíme, celým tělem reagujeme na emoce druhých. Bouře rodičů se přelévá na děti. Zoufalý a slabý člověk, který vám volá nebo píše, že si ublíží, když něco neuděláte. Dovedete si představit, jak se okamžitě bouře druhého přes vaše osobní hranice převalí a zaplaví vás.   Kdybych tu teď začal křičet, tak se všichni zatnete a ztuhnete. Klidně můžu udělat dusnou atmosféru. Přirozeně, automaticky, nevědomky vstřebáte mou emoci. Najednou to bude ve vás, ve vašem vnitřním světě. Bouře se přelévají přes hranice našich těl a něco v nás způsobí. Můžeme být vůči nim už otupení, postavit vysokou hradbu, říct si „to je blbec.“ To nás však od druhých oddělí. Nebo se tím necháme zaplavit. 

2) Ježíš nás učí používat víru jako zdroj. Dělá to dvojím způsobem. 1) Namodeluje nám, jak v těle zvládnout bouři a utiší i bouři vnější. Zvládat vnitřní bouři mohu jen tak, že mě to někdo naučí a předvede. Jinak to nejde. Spolu s učedníky ve své zaplavenosti hledáme pomoc. Začneme bouřit my. Chceme zburcovat někoho, kdo je větší než my a kdo nám pomůže. Postaví se pevně a silou svého hněvu bouře utiší. Když jsme byli malé děti, své zaplavenosti jsme řešili útěkem do náručí maminky nebo tatínka. Neváhali je vzbudit v noci. Převedli jsme na ně svou bouři a uklidnili se při pohledu na jejich mírný obličej nebo zachumlaní v jejich posteli. Když jsme byli dospívajícími a bouřilo to v nás, tento zdroj v rodičích přestal být jednoduše dostupný. Nacházeli jsme si jiné způsoby, jak utišit vnitřní bouře, psali jsme kamarádům, telefonovali kamarádkám. Co potřebuji vidět? Že druhý přijal mou bouři, tak jako Ježíš se nechal vzburcovat. Neodbyl mě chladem a zdí, přijme bouři a namodeluje mi na svém těle, co s ní můžu udělat. Kdo vám pomohl zklidnit bouře? Rodiče? Poděkujte jim. 2) Ukáže nám na zdroj, se kterým to můžeme příště zvládnout lépe sami. Měl jsi zkušenost s lidmi, kteří ti modelovali Krista, máš příběh v Bibli, kde se na tebe Ježíš dívá a říká „kde teď byla tvá víra“. Není to bezúčelná pasivně agresivní výčitka, ani obvinění ze ztráty spásné víry. Poukazuje na nevyužitý zdroj, který mám v ruce. Je to známka toho, že nám věří. Nepotřeboval jsi mě. Nemusel jsi mě budit. Tohle můžeš zvládnout sám. Věříš v silného a mocného Boha, který věří tobě?

3) Role církve v dnešním světě. Kde je Kristus teď? Jeho hlava je v nebi, ale tělo na zemi. Kristus je hlavou těla, tudíž církve. Duchovně je v nebi, fyzicky je tvořen našimi těly. O jaké církvi sním? Sním o církvi, která neztratí hlavu ani v bouři světa. Církvi, která se nesnaží vzburcovat Krista, aby už nás zachránil. Sním o církvi, která se nesnaží utéci z bouří světa. Sním o církvi, která při pohledu na poklidnou spící tvář silného mocného suverénního Boha, bude přijímat bolest světa a promění ji v praktický krok. 

Taková církev může být, vždyť to naše těla dobře umí a je nás dost. Přál bych si, aby v tom motoráčku rodin, komunit, týmů, měst i národů bylo znát, kdo je křesťan. Ten, kdo se napojí, nechá vyburcovat, ale nebouří dál, naopak ve svém těle bouři promění v sílu udělat to, co je zrovna potřeba. Takhle vypadá víra v praxi. Církev, která věří v mocného Boha. Církev tvořená z lidí, kteří se intenzivním způsobem setkali s bouří a mocným Ježíšem na lodi. Ježíš je mocnější, než si myslíš a ty jsi silnější, než vypadáš, jinak by se tě neptal „Kde je tvoje víra?“