Intro

Jakými lidmi chcete, aby jednou byly vaše děti? Do jaké podoby chcete, aby dorostla naše mládež? Kým vy sami chcete být? Jaký je cíl zralosti? Jen poslouchejte následující slova: pokora, síla, otevřenost, empatie, sebevědomí, ochota, odvaha, štědrost. Předpokládám, že mezi námi panuje shoda v tom, že to jsou dobré vlastnosti. Jsou to rysy osobnosti, které považujeme za zralé a žádoucí. Mají jedno společné. Nikdy jich u druhého nedocílíme přímou konfrontací. Chci, abyste byli pokorní, a tak na vás z kazatelny budu tlačit „buď pokorný“, „musíš být pokorný“ „pokoř se“. Vyvolám ve vás hněv, hořkost, stud a výčitky. Ne pokoru. Když rodiče tlačí děti k tomu, aby byly ochotné, způsobí buďto poslušnost nebo vzpouru. Pokud konfrontace a přímá výzva nejsou cestou, jak potom roste pokora, síla, otevřenost, empatie, sebevědomí a ochota v člověku? Pokusíme se dnes dobrat k jedné z možných odpovědí. 

Opakování

Vyprávíme si o intenzivních setkáních lidí s Bohem. Lidé své příběhy sdílí skrze text s námi. A zkušenost druhého se tak stává naší součástí. V Bileámově kůži jsme se potkali s Bohem, který nás skrze mluvící oslici a anděla smrti vyděsil a varoval. Místo proklínání tak žehnáme. V Eliášově kůži jsme se potkali s Bohem měnícím naše představy. V Petrovi jsme se potkali s Bohem a překonali odpor. Dnes se ve vyprávění učedníků potkáme s Ježíšem, který nám vyrazí dech a srazí na kolena. Důsledky tohoto setkání nebudou na první pohled vidět, ale o to jsou hlubší. Změna proběhne pod povrchem, kdesi v samé struktuře člověka. Nebude jednoduše popsatelná slovy, ale časem se projeví. Už vás nebudu dále napínat, pojďme se Ježíšem a učedníky vydat na vysokou horu. Matouš 17:1

Výšlap (Level 1)

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.

Ježíš a jeho tři blízcí přátelé vyráží na pochod. Plánují zdolat vysokou horu. Její jméno v textu chybí. Předchozí děj se odehrává na severu Izraele u Cesareje Filipovy, která je přímo na úpatí pohoří Chermon. Na horu Chermon je to asi třicet kilometrů a převýšení přes dva kilometry. Pořádný výkon. Den až dva výstupu na vrchol do výšky 2800 m. Na vrcholcích leží po většinu roku sněhová pokrývka. Ze subtropického pásma lesů, přes háje divokých olivovníků a pustou kamenitou krajinu se dostávají až na zasněžené pláně. To je fyzicky náročný výkon. Takový turistický zážitek musel být sám o sobě nezapomenutelný. Jen si vzpomeňte na své vlastní výšlapy na vysoké hory. Dovedeme si tak představit, co vše se mohlo po cestě mezi přáteli odehrát. Nekonečné stoupání. Pot, únava a těžké nohy. Puchýře. Chlad. Vítr. Vedro. Krátký odpočinek a znovu dál. Nakonec staneme na vrcholu a s široce otevřenýma očima hltáme velkolepé scenérie. Pod námi je hluboké údolí vyhloubené řekou Jordán. Celý Izrael jako na dlani. Vpravo Středozemní moře a za vámi na sever další hory. To, co člověk zažije na takové hoře, je úžas. Jedna z velmi komplexních emocí člověka. Jakýsi koktejl strachu, radosti, bázně, síly i vyčerpání. K tomu, co každý prožívá, se navíc přidává to, že jsou spolu. Sdílí tento moment. Jen oni. Čtveřice zpocených a zadýchaných přátel stojí na vrcholu hory. Svět jim leží u nohou. Kdy jindy než teď viděli Ježíše jako člověka. Jako jednoho z nich. Unavený, ale šťastný. Chrápe jako my, bolí ho nohy, potřeboval pauzu, má puchýře jako my. Ježíš je jako my. 

Proměna (Level 2)

A byl před nimi proměněn. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. 

Čtyři přátelé stojí v úžasu a nadšení spolu na vrcholu hory. Když tu se k jejich překvapení už tak intenzivní zážitek ještě zesílí. Jako když se díváte na večerním sluncem ozářenou krajinu s dramatickými mraky a najednou výjev obohatí dvojitá duha. Nebo jste na koncertě. Pár nástrojů začne hrát jednoduchý hudební motiv, několikrát ho zopakují. Po druhém opakování se přidá basa a bicí, potom se za nimi zvedne opona a při čtvrtém opakování se stejný motiv zesílí a hraje ho velkolepý orchestr. V tu chvíli nám běhá mráz po zádech a cítíme bázeň, úžas. To je gradace. Stoupáme si a tleskáme. Jako by tu někdo testoval limity lidské zkušenost. Úplně stejně učedníci na vysoké hoře zjistí, že to krásné a velkolepé, co zažívají, ještě zdaleka není všechno. Nejsou na vrcholu. Vrchol teprve přichází. Ježíš od nich poodstoupí a promění se. Úplně se rozzáří. Obličej i oblečení. Ušmudlané, zablácené, propocené roucho se promění a zazáří jasnou čistotou. Je úplně bílé. A ten obličej. Ztrácí se v něm všechny rysy, vše se slije do oslepující záře. Svítí víc než slunce. Učedníci v jeho záři vrhají dlouhé stíny. Ani to není všechno. 

Přítomná historie (Level 3)

A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním.

Zjevují se další postavy, Mojžíš a Eliáš. Nevíme, kde se tu vzali. Určitě nešli pěšky z údolí. Neslyšíme, co říkají, ani vlastně nevíme, jak jsme poznali, že to jsou zrovna oni. Ale jsou, o tom není pochyb. Tak jako ve snu nevíte, jak víte, že to byl zrovna ten či onen člověk. Mojžíš, Eliáš. Dva velcí představitelé historie národa. Mojžíš, který přinesl lidem Zákon, naučil je znát Boha, provedl je pouští a z bandy uprchlých otroků vytvořil organizovaný národ bojovníků, ze kterých šel strach. Sám se setkával s Bohem na hoře. Byl pak prostředníkem mezi lidmi a Bohem. A Eliáš, prorok, který tu stojí za všechny ostatní proroky, kteří navraceli srdce lidí k Bohu. I ten se setkal s Bohem sám na hoře. I ten zprostředkovával hlas Boha lidem. Teď v přítomnosti na vysoké hoře rozmlouvají s Ježíšem; Zákon a proroci. Bible si tu povídá sama se sebou. Dost možná je tématem hovoru smrt. Ježíš mluví s tím, který umřel, i s tím, který ne. Pro Ježíše samého se od tohoto momentu jeho smrt stane častým tématem. 

Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, je pro nás dobré tu být. Chceš-li, udělám tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ 

Známe Petra. Je to horká hlava, co na srdci, to na jazyku. Neumí nečinně přihlížet. Něco ho pudí mluvit. Možná cítí propast mezi ním a Ježíšem. Vylezli nahoru spolu, ale Ježíš se od nich oddělí světelnou září a tím, že se baví s jinými lidmi. Petr se slovy natahuje k Ježíši. Chce být taky aktivní součástí děje. Nestačí mu pasivně přihlížet. Možná chce zážitek uchovat déle, mít stany, posadit se a jen tak se nevracet dolů. Mít čas pochopit a vstřebat, co se to děje. Možná chce ukázat, že pochopil, o co tu jde. Zvedá ruku jako aktivní student ve třídě, který pochopil zápletku a to, kam učitel směřuje. Jaké nitky biblických příběhů se tu splétají v jedno. Mojžíš, hora, zářící obličej, teď musí přijít na scénu stan setkávání. 

Petr ovšem neví, že ani třetí level úžasu není vše, co je tu dnes připraveno. Žáci se stále ještě drží na nohou. Jejich tělo má pořád ještě kapacitu vstřebat úžasem ještě něco intenzivnějšího. A tak příběh zesílí a přejde na čtvrtý level. 

Hlas Boží (Level 4)

Když ještě mluvil, hle, zastínil je zářivý oblak a z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte. 

Petrova nabídka vyjde naprázdno. Pro jeho návrh není místo. Je to pokořující, když se tváří v tvář Bohu projeví lidská malost. Ale právě to patří k úžasu. Zážitek úžasu a bázně mě právě nechává stát s tím, že jsem malý. Show ještě neskončila. Bůh Petra přehlídne a skočí mu do řeči. Vysoká hora. Zářící Ježíš. Přítomná historie. A teď oblak, Boží přítomnost a hlas. Oblak vždy doprovázel Boží přítomnost. Zahaluje ho před zraky lidí a zároveň dává jasně najevo, že tu je. Je vidět, že není vidět. Už nemůže být pochyb, že právě v mraku, který zahalil horu, sestoupil Bůh sám. Učedníci v tu chvíli prožívají spoustu příběhů, které jim vyprávěli rodiče a které četli v Bibli. Teď jsme s Mojžíšem na hoře. Teď jsme ve stanu setkávání, který naplnila Boží sláva. Teď jsme v chrámu, který naplnila sláva.   Z oblaku zaznívá hlas, který potvrzuje Ježíše jako milovaného syna Božího. Staví ho lidem před oči s výzvou, aby ho poslouchali. On je teď po Mojžíšovi a Eliášovi vtělením Boží lásky. 

Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli.

Takovou intenzitu úžasu už učedníci fyzicky neunesou. Zhroutí se. Klaní na zemi. Právě dosáhli limitu toho, co je ještě lidské tělo schopno vnímat. 

Úleva

Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Když pozvedli oči, neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. 

Jak tam tak všichni paralyzování leží, ucítí na sobě dotek. Normální lidský dotek. Opatrně otevřou oči, zvednou hlavu a podívají se. Uvidí Ježíše. Bez záře, v ušmudlaných šatech, bez nebeských přátel a bez Božího oblaku. Člověk Ježíš, tak jak ho znali. Ten, s kterým vylezli na horu. Taková úleva. Svět zase dává smysl. Smysly nejsou zahlcené. A přesto. Svět se nemůže úplně vrátit k normálu. Pohled na velkolepou okolní scenérii působí trochu fádně. Zato pohled do Ježíšovy tváře odhalí, že už ho nikdy neuvidíme obyčejně. Už nikdy jen jako člověka. Zůstane pro nás otázkou a tajemstvím. Co všechno se v něm skrývá? Jakou Božskou záři tento člověk ukrývá? 

Ježíš je velmi zvláštní postava. Ti, kdo před ním měli největší úžas, byli ti, kteří mu byli nejblíž. Blízcí přátelé v něm vidí Boha. Říká se don´t meet your heros. Na filmovém plátně, na dálku vypadá cool, ale na blízko? Vezměte si jakoukoliv osobnost, která září na pódiu. Říkáte si, jak dobře musí asi být těm, kdo mu jsou blízko. Ale realita je taková, že čím větší hvězda, tím blízcí spolupracovníci, přátelé a partneři vypráví spíše o temnotě než záři. Ježíš byl ale jiný hrdina.  Zářil nejvíc těm, kteří mu byli nejblíž. Ti ho viděli takového, jaký je a byla to síla. Od této chvíle po něm budou po očku pokukovat, jestli náhodou zase nezačíná zářit. 

Změna

A když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ 

U každého příběhu si všímáme, jak intenzivní setkání s Bohem člověka změnilo. Někdy přichází změna okamžitě a je viditelná. Bileám i Petr se okamžitě chovají jinak. V příběhu Eliáše jsme viděli, že efekt zážitku na jeho život se projevil až později. Jako by tomu, co zažil, úplně nerozuměl a došlo mu to, až když scházel dolů. Podobně to zažívají tři učedníci z dnešního příběhu. Dokonce sám Ježíš zahalí zážitek závojem tajemství. Nikomu o tom neříkejte. Je to jako by do nich zasadil semínko. Zahrnul ho hlínou a řekl všem: Nechte to a nikomu neříkejte, že tu něco bude růst. Vyroste to později, až po jeho vzkříšení. Nebo jako jídlo, které dáte do hrnce, ve kterém se pomalu vaří. Necháte to zavřené, nedíváte se do toho, až na konci. Co se upeklo? Ovšem tady jde o dlouhý časový úsek v řádu měsíců. Proč až po vzkříšení? Třeba proto, že teprve po něm i ostatní uvidí Ježíše zářícího ve slávě a budou to moci spolu sdílet. V tu chvíli už Petr, Jan a Jakub budou napřed a budou moci ostatním poskytnout ve vyprávění odpověď na zmatek vyvolaný vzkříšením – je to přece jasné: Ježíš a Bůh jsou jedno.

Aplikace

Na začátku jsem nám položil otázku, jak v nás lidech roste pokora, síla, otevřenost, sebevědomí, ochota a další dobré vlastnosti charakteru? Zavrhli jsme konfrontační cestu, která působí buďto opačně nebo krátkodobě a násilně. Naopak cesta, která nás posune žádoucím směrem, je úžas a bázeň. Učedníci zažili úžas nad Kristem, a pak slyšeli výzvu, aby ho poslouchali. Budou se tak měnit do jeho podoby, když s otevřenýma očima, ušima a spadlou čelistí budou hltat Bohem milovaný vzor. 

Pokora i hrdost - Jakýkoliv zážitek úžasu nás staví jako Petra do stavu pokory a hrdosti. Lidé, kteří si uvědomují, že zažívají naplňující úžas, mají dojem, že jsou sami maličcí. Petr nezáří, Ježíš se od něj vzdálí a jeho návrh, byť chytrý, vyjde naprázdno. A zároveň je člověk hrdý a šťastný, že smí být přítomen něčemu tak velkolepému. Tyto dvě síly drží v rovnováze pýchu a pokoru. Vytváří pravé sebevědomí člověka. Úžas staví člověka do té správné vyváženosti. 

Otevřenost -  Otevírám se světu, který je mimo mě. Objevuji ho. S rozšířenýma očima vstřebávám nové, svět je plný – dnes jsem objevil svět včel. Vidím i svět druhých lidí, nejen dokolečka pořád to stejné. Nutí mě překopat a rozšířit mé vlastní vnímání světa. Proto úžas a bázeň rozšiřuje naše zorničky a otevíráme pusu, protože potřebujeme nasát nové informace. Do svého já potřebuji vstřebat něco ohromného a ono to nejde. 

Ochota pomáhat. Výzkumy zabývající se tím, jaký má úžas efekt na člověka, se shodují, že se projeví v ochotě a štědrosti. Pokora mi umožňuje vidět druhého. Člověk v důsledku úžasu přestává být seběstředný, otevírá se druhému a to se někde prakticky projeví. 

Nebojím se smrti -  Možná tak jako Ježíš a později jako učedníci nebudeme mít takový strach ze smrti. Vždyť jestli byl opravdu tím, kým byl, pak i nás čeká vzkříšení. Učedníci po Ježíšově vzkříšení plní jeho ducha smrti čelili. Stejně tak Ježíš, když odchází z hory, mluví o tom, že musí umřít. 

Závěr

Díky zkušenosti, kterou jsme dnes v příběhu udělali, můžeme své vlastní osobní zážitky úžasu povýšit ještě na vyšší level. Vlastně stačí jen velmi jednoduchý myšlenkový posun. Vidím něco, co mě naplní úžasem, otevřu oči a hltám krásu toho, co nejsem já a co mě přesahuje (Level 1). Představím si zářícího Krista, skrze kterého a pro kterého je veškerá krása a velikost stvořena (Level 2). Nechávám volně plynout asociace ze znalosti Bible, jak si právě teď Bible sama se sebou povídá, o čem vede rozhovor (Level 3). Představuji si Boží obklopující přítomnost jako oblak, který skrývá i odhaluje (Level 4). Pak otevírám oči, sestupuji z hory do života, do práce a vztahů. Jsem v tu chvíli jiný, jak to se teprve ukáže. 

Potřebujeme úžas do života. Pro růst dětí, mládeže i nás dospělých ke zralosti. Být vystaven situacím úžasu. Třeba jen pozorovat východy a západy slunce. Občas jít v noci pozorovat hvězdy. Naslouchat fascinující hudbě nebo i člověku, který umí krásně mluvit. Sledovat kapky vody na pavučinách a bzučící včelky na keřích. Zkrátka cokoliv, z čeho na nás padá bázeň, kdy se cítíme maličcí, možná i ohrožení, ale zároveň jsme šťastní, že jsme v přítomnosti něčeho velikého. Máme možnost poodstoupit sami od sebe a své sebestřednosti. To jsou naše výstupy na horu. Sami o sobě fascinující. Ale my dnes s učedníky víme, že právě na této hoře jsme se setkali s Kristem. Za tím vším, co v nás vzbuzuje úžas, po dnešním setkání můžeme vidět slávu Krista. Nejen moudrého učitele, který kdysi chodil po zemi, ale samotného Boha. 

Sláva Tobě, Kriste.