Vděčný dostal mnohem víc.

Pán orlů plachtil svobodně vysoko nad divočinou. Pod křídly cítil teplý proud vzduchu, který ho ve velkých smyčkách vynášel výš a výš. Hluboko pod ním se rozprostírala pestrá krajina kopců, skal, luk i lesů. Jako stříbrné klikaté řezy se krajinou vinuly dvě široké řeky. Odrážely zář slunce a vděčně mu vracely propůjčenou slávu. V dálce, těsně pod obzorem se řeky spojovaly ve velkou vodní plochu. Orel pozoroval svět. Svět lidí i svět přírody. Na vrcholcích skal odvážně poskakovaly horské kozy, po prérii se hnalo stádo bizonů. V dohledu byly tři lidské vesnice, poznal je podle špičatých stanů, zpěvu, bubnování a k nebi stoupajícího kouře z ohňů. Vesnice byly vzájemně spojeny cestami, které se uprostřed křížily. Křižovatka tří cest byla přímo pod orlem. Kdyby mu v bezvětří vypadlo pírko, dopadlo by na jednu z cest. Třeba právě na tu, po které se ke křižovatce blížil poutník. Pán orlů zaostřil svůj zrak na osamělého muže. Vyzařovalo z něj něco, co přinutilo orla opustit horký proud vzduchu a snést se níž. Kdyby si orel mohl být vědom toho, co prožívá, a uměl to dát do slov, možná by řekl, že vycítil, že se schyluje k velkému příběhu.

Poutník cestoval od vesnice k vesnici. Před chvílí z kopce viděl usedlost, ve které má v plánu dnes přenocovat. Teď se mu však skryla za vrcholky hustého lesa, ze kterého sem tam vykukovaly pískovcové skály. Nevadí, že se ztratila z dohledu, však ona se brzy ukáže. Jde dobrým směrem. Byl rád, že už brzo dojde do cíle svého dnešního putování. Po celodenní chůzi ho bolela chodidla. Ovšem něco v duši mu říkalo, že ho čeká ještě jeden velký čin. Cesta ho vedla z kopce dolů. Radostně přeskočil pár kořenů, odrazil se od stromu a zbytek cesty na křižovatku seběhl. Prostě jen tak, pro radost z pohybu, z života, z cesty. Zastavil se, napil z vaku a sledoval značky vyryté na dřevě ukazující, kterým směrem vede jaká cesta. Náhle uslyšel zpovzdálí zvuk bubnu. Chvíli poslouchal. Buben zněl silněji a silněji. Zvuk přicházel z úzké rokle, po cestě vedoucí k vesnici, kde plánoval strávit noc. Buben měl vysoký jasný zvuk a doprovázelo ho specifické chřestění. Bum-ta-ra-ta-c-c-c-c. Pocestný ihned věděl, co je to za zvuk. Buben nakažených lidských trosek. Indiáni postižení nakažlivou nemocí byli vyloučeni a vyhnáni z vesnic, aby se nemoci nešířily dál. Nemocní vyvrženci se sdružovali do skupin a žili pohromadě ve smutných komunitách lidí čekajících na smrt. Málo kdo se vrátil zpět mezi živé. Často si našli obydlí v nepřístupných skalách, v jeskyních a na odlehlých místech. Když se skupina nakažlivých indiánů přesouvala z místa na místo po veřejných cestách, vždy jeden z nich hrál na vysoce znějící buben v rytmu Bum-ta-ra-ta-c-c-c-c. Každý, kdo se s nimi setkal, nikdy nezapomněl jejich výstražný zvuk. Všichni dopředu věděli, že se blíží nakažení, a měli možnost se ztratit z cesty a zpovzdálí pozorovat průvod umírajících. Pocestný znal zvuk bubnu, a přesto zůstal stát. Neuhnul z cesty, neodbočil, ani nepoodstoupil. Čekal. Zklidnil svůj dech a upřeně sledoval cestu. Buben sílil a sílil. Náhle se zpoza zatáčky vynořila postava, za ní další a další. Byla to skupina odvržených nakažených umírajících lidských trosek. Přesně tak, jak čekal. Na první pohled bylo zřejmé, že jsou každý v jiné fázi nemoci. Ten, který bubnoval, vypadal nejsilněji, měl pouze ovázané ruce a trochu kulhal. Za ním šli další, kteří se belhali o dvou holích. Další se vzájemně podpírali a smutný průvod uzavíral mezek táhnoucí na smyku další těla zmítající se v horečce na tenké hraně mezi životem a smrtí. Byl to pohled, který bych nikomu nepřál. Když bubeník v čele uviděl na křižovatce stát postavu, která zřejmě nemá v plánu utéct, přestal bubnovat a zastavil se. Měřil si pocestného pohledem. Bylo ticho. Ani jeden nepromluvil. Nemocný bubeník naklonil hlavu, bylo vidět, že přemýšlí. Náhle se otočil na své druhy a vyměnil s nimi několik slov. Ostatní začali pokukovat po poutníkovi a přikyvovat hlavami. Bubeník v čele se ještě jednou dlouze podíval na poutníka a promluvil chraplavým hlasem. „Ty jsi velký léčitel, olejem pomazaný a moudro předávající, který chodí po cestách a dělá divy?“ Poutník přikývl. Skupina nemocných se začala horečnatě bavit mezi sebou, vyprávěli si, co kdo zaslechl o tomto tajemném muži. Vyprávělo se o něm, že v období hladu nakrmil celou velkou vesnici z pěti placek. Bezpečně provedl kánoi divokými peřejemi. Z hrobu nechal vykopat živého člověka. Tu začali jeden přes druhého křičet a volat k poutníkovi – „Pomazaný náčelníku, zachraň nás! Uzdrav nás! Podívej se na naše rány, množí se v nich červy! Těla se nám rozpadají! Jsme jako vyschlé rozpraskané měchy! Divoká zvěř v nás cítí snadnou kořist. Kde jsou naše rodiny? Nikdo o nás nemá zájem. Smiluj se! Smiluj se! Smiluj se!“ Poutník mlčky stál a naslouchal. Když se utišili, opět pokývl hlavou a řekl: „Běžte se ukázat svému šamanovi.“ Potom vykročil směrem k nim. Když viděli, jak se blíží, se strachem se snažili odbelhat dál, aby jej nenakazili, ale on byl rychlejší. Bez obav mezi nimi prošel. Dokonce se jedno nebo dvou jako by mimochodem dotkl. Byl to první dotek zdravého člověka, který na sobě nemocní po mnoha letech ucítili. Když procházel kolem smyku, všiml si, že jeden z ležících mužů je jiný, měl světlou pleť a vousy. V horečnatém spánku tu mezi devíti indiány umíral jeden bílý muž. Jaký byl asi jeho příběh, jak se sem dostal? Poutník nechal smyk za zády. Ještě dlouho poté, co deseti mužům zmizel z dohledu a jeho kroky se přestaly ozývat mezi skalisky v rokli, hleděli všichni směrem, kterým odešel. Byli v rozpacích, nevěděli co dál. Čekali, že je uzdraví, pomodlí se k velkému Duchu, bude okolo nich tančit, nebo na ně dýchne sílu svého ducha. Čekali cokoliv, jen ne to, že neudělá zhola nic. Přesto z nevysvětlitelného důvodu věděli, že je něco jinak. Začali cítit lehké mravenčení a teplo, každý v jiné časti těla. Teplo se postupně rozšiřovalo a bolest ustupovala. Síla se navracela a s ní i radost. Může to být? Podívali se jeden na druhého. Všem se postupně rozlil po tváři úsměv ve vzájemném pochopení. Něco je jinak. Nakazil nás, a ne my jeho. Jako jeden muž vyrazili po cestě doprava k vesnici ukázat se šamanovi. Ten má zkušenosti s nemocemi, může je prohlédnout, a když uvidí, že jsou zdraví, může z nich oficiálně sejmout znak vyvrženců. Vstoupili do lesa a stromy brzy utlumily zvuk jejich kroků a šumění prázdného smyku. Král orlů sledoval výjev z vysoké borovice nad křižovatkou. Když osaměl, zamával křídly, snesl se dolů a rozlétl se roklí směrem, kterým se vydal poutník. Bez povšimnutí přeletěl nad bubnem s chřestítky pohozeným na kraji cesty.

Druhého dne ráno seděl poutník na vyvýšeném místě nad vesnicí. Zvykl si vstávat před rozedněním a začínat den modlitbou. Nacházel v těchto rituálech tichou radost a hluboké uspokojení. Pozoroval, jak z teepee vylézají první lidé. Protahují se a rozhýbávají. Protírají si oči přivyklé na tmu stanu a mžourají na svět zalitý sluncem nízko nad východním obzorem. Pak se vydávají k řece smýt zbytky snů. Periferním pohledem poutník postřehne pohyb. Pootočí se a uvidí, že po cestě, po které včera sám přišel, se svižným krokem blíží postava. Střídá chůzi s během. Jde zpříma, energicky, radostně. Poslední úsek do vesnice sprintuje. Mezi prvními stany se zastaví a rozhlédne jakoby někoho hledala. Pokračuje dál do vesnice, rozhlíží se doprava, doleva, obchází stany. Když někoho potká, promluví s ním, ale je příliš daleko, aby bylo rozumět tomu, co říká. Všichni jen v reakci pokrčí rameny a jdou si po svém. Až jedna žena ukáže rukou směrem ke kopci, na kterém sedí poutník. Postava pohlédne na kopec a rozběhne se. Prosmýkne se mezi totemy. Přeskočí hromádku dřeva. Skrčí se pod nataženým provazem a už je venku za vesnicí. Vybíhá vzhůru do kopce. Přeskakuje z kamene na kámen. Vyhýbá se křoviskám. Až celý u\dýchaný s rozzářenou tváří poklekne na zem před poutníkem. „Děkuju, děkuju, děkuju,“ vyhrkne ze sebe. Pak jen pláče a pláče. Pláče štěstím. Pláče dojetím. Poutník se na něj usmívá. Když první prudký nával vřelosti odezní, zeptá se poutník: „Nebylo vás včera deset? Kde jsou ostatní? Jen jeden z vás byl tak plný vděčnosti že přišel poděkovat za nový život?“ Šťastný muž neodpoví. Neví, kde jsou ostatní. Každý se včera večer vydal svou vlastní cestou. Už je nic nespojovalo. Byli pro sebe navzájem pouze připomínkou života, na který chtějí raději zapomenout. Poutník na jeho mlčení odpověděl: „Vstaň a jdi, svou vděčností jsi získal mnohem víc než ti ostatní.“

Pán orlů zvedl hlavu od dojedené snídaně a pravým okem pozoroval, jak se kousek od něj rozloučily dvě postavy, mocný indiánský poutník a vděčný bílý muž.