Intro

Připravujeme se na Velikonoce. Děláme průřez životem Ježíše podle Lukášova evangelia. Jako by Lukáš čistými liniemi kreslil jeho soukromý portrét. Zastavujeme se u momentů, které nám dávají nahlédnout do Ježíšova vnitřního světa. Právě tam se můžeme s Ježíšem lehce ztotožnit. Nacházíme s ním řadu styčných bodů, a tak se posiluje blízkost. Mým přáním je, aby každý z nás letošní Velikonoce věděl, že umíral a byl vzkříšen někdo, kdo je nám blízký. Proto pokládáme Ježíši osobní otázky. Ptali jsme se na jeho dospívání a viděli chlapce, který má konflikt s rodiči, dozrává a nachází svou cestu. Ptali jsme se na jeho radost a viděli rozjásaného Ježíše, který jako zkušený smyslový degustátor plnými doušky ochutnává život. Ptali jsme se na rozpor v jeho nitru a viděli člověka sevřeného představou, že transformace vyžaduje krizi. Dnes Ježíši položíme další osobní otázku. Ježíši, kdy jsi naposledy plakal? 

Ježíši, kdy jsi naposledy plakal? 

Budeme číst příběh z Lukášova evangelia 19:41. Dosadíme sami sebe do role lidí v širším okruhu Ježíšových učedníků. Podíváme se na události z jejich perspektivy. Putujeme s Ježíšem ze severní Galileje do Jeruzalémského chrámu, abychom oslavili Velikonoční svátky. Před chvílí začali všichni poutníci okolo nás spontánně jásat a vítat Ježíše jako celebritu přijíždějící na oslátku do města. Fakt dobrá atmosféra. Taky jsme si s nimi zajásali. 

A když se přiblížil a uviděl město, dal se nad ním do pláče ... 

Konečně jsme se došli na dohled Jeruzaléma. Otevřela se před námi scenérie svatého města. Vidíme hradby, vinice, olivové háje, domy, paláce a samozřejmě chrám, který září jako drahokam do veliké dálky. Jeden z divů světa. Úžasný pohled. Všichni okolo nás se zastavují a žasnou. Kocháme se výhledem. Najednou zaslechneme žuchnutí a pak se rozezní pláč. Ohlédneme se. Na zemi sedí Ježíš a nahlas pláče. Okolí ztichne. Všichni se po sobě podívají. Co se to děje? Co je špatně? Je to matoucí. Ježíšovo chování neodpovídá situaci. Co bude dál. Vysvětli nám to Ježíši. Ježíš se po chvíli uklidní. Otře si slzy a promluví. Nemluví však k nám. Upřeně sleduje město a mluví k němu. Jako by tam nikdo jiný nebyl. Jen on a ono. My všichni jen přihlížíme jejich setkání a slyšíme tato slova. 

„Kdybys aspoň v tento svůj den poznalo i ty, co je k tvému pokoji. Avšak nyní je to před tvýma očima skryto. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklopí náspem, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají se zemí tebe i tvé děti v tobě a nenechají v tobě kámen na kameni za to, že jsi nepoznalo čas svého navštívení.“

Lukáš 19:41-46

Záblesk budoucnosti 

Těkáme pohledem z Ježíše na město. Co se to mezi nimi odehrává? Ježíš vidí město jinak než my. V jeho myšlenkovém světě se odehrává něco, čemu jsme tehdy těžko mohli porozumět. Vidí trajektorie a tuší kam se budou dějiny ubírat. Má až prorocky přesnou představu něčeho, co se stalo o víc jak třicet let později. Třicet let není zas tak dlouhá doba, zvláště ve světě, kde se přenos informací počítá na týdny a měsíce a ne vteřiny. Kdyby to byl film, byl by teď prostřih na to, co se bude odehrávat v budoucnu. V roce 70 n. l. město Jeruzalém obklíčili Římané, postavili okolo něj val a dobili ho. Je pravda, že jim to zabralo několik pokusů. Vzbouřenci je opakovaně odráželi. Nakonec nechali lidi vyhladovět, probojovali se uličkami až do pevnosti. Nakonec srovnali město se zemí. Přesně jak Ježíš řekl. Byl to vrchol vleklé Židovské války. Dochovalo se nám z tohoto období dost historických záznamů. Především v díle slavného a kontroverzního historika Josefa Flavia – Židovská válka. Detailně popsal dobývání Jeruzaléma. Měl to z první ruky. Během prvních pokusů byl na straně židů, ale nakonec se složitými okolnostmi dostal na stranu Římanů a bojoval za ně. Popisuje, jak okolo města stáli obranné valy, římské hradby a dobývací stroje. Právě na místě, kde se teď Ježíš zastavil budou jednou stát Římané. Pojďme se vrátit zpět do přítomnosti. Válečná vidina se rozplyne. Zase stojíme na kopci a před námi hlasitě naříkající Ježíš.  

Jak rozumět Ježíšovu pláči? Pláč je v tomto případě projevem smutku. A smutek je emoce, která nám říká, že jsme o něco přišli. Je reakcí na ztrátu. Ježíš vyjadřuje svůj zármutek. S povzdechem „kdybys aspoň v tento svůj den poznalo i ty, co je k tvému pokoji. Avšak nyní je to před tvýma očima skryto.“ ... a nakonec... „ty jsi nepoznalo.“ Vidí příležitost. Město má na dosah pokoj. Lidé v něm se mohou rozhodnout. Stojí na křižovatce. Ale nevědí o tom. Ježíš vidí, že křižovatku právě teď minuli. Neodbočili na cestu pokoje. Přestože právě pokoj mají v názvu města. Ir šalom – město pokoje. Zároveň začátek i konec Ježíšovi řeči obsahuje slovo poznání. Kdybys poznalo a ty jsi nepoznalo. Koho, nebo co? No přeci Ježíše. Město se mohlo poznat, potkat a sblížit s Ježíšem. To by vedlo k pokoji. 

Podobně jako Flavius vidí problém války v zatvrzelých vůdcích a skupinách vášnivých radikálů, tak Ježíš viděl podhoubí války. Flavius má podobnou teologii. Římané byli nástroj Božího hněvu proti rebelským židům, ne všem ale některým.  Města a vesnice, kterými procházel slyšeli od něj zprávy o pokoji, dobrou zprávu, nikoho nevedl ke vzpouře vůči Římanům. Naopak. Tlumil vášně. Dokonce varoval, že pokud nebudou činit pokání, tak zahynou. Všichni dostali možnost být s Římany v pokoji, rozšířit evangelium jinak. Mohli přijmout jeho cestu pokoje. Mohli v něj uvěřit a přestat se bránit Římanům. Přestat provokovat.  Přestat vychovávat děti v nenávisti. Vždyť právě ty po čtyřiceti letech budou dospělé. Je to právě Lukáš, který tuto epizodu zaznamenává, protože je historikem, který bude psát dějiny působení Ducha svatého v dalších desítkách let. Bude sledovat, jak se evangelium nese do římského světa. Ukáže nám právě on římany jako ty, kdo jsou citliví na evangelium. Jsou mu leckdy otevřenější. Setník pod křížem pozná Ježíše jako syna Božího. Ježíš jim nabízí novou identitu, když budeš součástí Božího království a bude to pro tebe důležitější identita, než ta že jsi žid, pak ti to umožní být i s pohany. 

Jako by národ za Ježíšovi doby procházel křižovatkou. Buďto budete hledat cestu pokoje nebo násilí. Pokud se vydáte cestou násilí, tak za pár let přijde katastrofa. Ježíš vidí, že se už rozhodli. Většina se vydává směrem k nepokoji. Budou tak vychovávat své děti, šířit podhoubí nenávisti. A tak konstatuje, co je čeká. Židé sami to nazvou nejhorším obdobím v dějinách. Druhé zajetí. Boží sláva "Šekina" opustila Izrael. To ,co Ježíš vyhlíží se slzami v očích o třicet let později se slzami v očích zažívá Flavius a jeho současníci. Je tam ale třicet let mezera. Minuli se o třicet let. Nepoznali se. Nespojili se. Neviděli cestu pokoje. Měli před očima jen cestu násilí, hněvu a hořkosti, a to přineslo ovoce. V tomto prostředí vychovali děti. Proto Ježíš pláče, přišel o kontakt s městem. 

Co my v příběhu? 

Pojďme se vrátit sami k sobě. Kdo jsme v příběhu my? Jsme ti, kdo přihlíží Ježíši a městu. Je tu výzva pro nás, že máme něco změnit? Vydat se cestou pokoje? Nevím. Pokud se nacházíme mezi lidmi, kteří obklopují Ježíše, tak nás výzva textu vede ke smutku. Město nevidí, ale Ježíš nám otevírá oči. My vidíme Ježíšův smutek. Jeho pláč. Vidíme destrukci města. Otevírají se nám oči. I my stojíme na křižovatce, ale naše je trochu jiná než ta, na které stojí město. Přijmeme Ježíšův smutek, nebo ho odmítneme. Je jednoduché to odmítnout – jako lidé to umíme. Jen si vzpomeňte na věty jako „nebreč“ „to bude dobrý“, „vzchop se“, „chlapi nepláčou“, řekli nám je druzí a možná ještě častěji jsme si je řekli sami sobě. „Dej se do-kupy. Vyrovnej se s tím.“ Je v nás tendence odmítnout smutek. Oddálit ho od sebe. Ale co stojíme na křižovatce můžeme to taky udělat jinak. Ježíš před námi pláče. Co uděláme my? 

Výzva

Spojíme se s ním? Necháme se vytrhnout z naší radosti a dotkneme se smutku? Být s Ježíšem v tuto chvíli můžeme jen jedním způsobem. A to, že se spojíme se svým vlastním smutkem. Vzpomeneme si na ztrátu, na lítost. To je cesta ke spojení a k budoucímu pokoji. Jen ten, kdo umí plakat – sám nad sebou a nad svým hříchem bude šířit pokoj. Jen ten, kdo bude plakat nad ztrátou bude schopen opustit a otevřít se budoucnosti. Jen ten, kdo umí plakat bude schopen být teď s Ježíšem. A máme také zkušenost s tím, že každý pláč odezní. Nemáme neomezené množství slz. Jednou pláč skončí, když se pak podíváme na ty se kterými jsme plakali jsou nám blíž než kdykoliv předtím. Společný pláč utuží vzájemné pouto. 

Ježíši, kdy jsi naposledy plakal?

To bylo nad Jeruzalémem. Všichni se radovali, ale já viděl město, které mě nepřijme. Neuslyší zvěst o pokoji. Budou dál vychovávat děti v nenávisti, nepřekonají svůj pohled, nevykročí ze sebe, nenadechnou se a neotevřou. Nebudou plakat nad svým hříchem. Proto nad nimi pláču. 

Je nám Ježíš blízký. Se svým smutkem.