Hospodinovy řeči jsou čisté, jsou jako stříbro přetavené v hliněné peci, sedmkrát přečištěné. 
Žalm 12:7

Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního. 
Přísloví 27:17–18

Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.
Římanům 8:22–23

 

Úvod

Nacházíme se v předvelikonočním období. Přemýšlel jsem a modlil se za to, jak se na svátky můžeme společně připravit. Nakonec ve mně vykrystalizovalo jedno přání. Rád bych, aby každý z nás tyto Velikonoce mohl vědět, že umřel a byl vzkříšen někdo, kdo je nám blízký. Někdo, koho známe, kdo je nám podobný. Blízkost se posiluje, když sdílíme něco osobního. Proto sledujeme v evangeliích osobní zmínky. Viděli jsme Ježíše jako teenagera, který nachází svou životní cestu. Viděli jsme jásajícího Ježíše s širokým úsměvem ve tváři, když ochutnával život plnými doušky. 

Třetí otázka

Dnes mu položíme třetí osobní otázku. Ježíši prožíval jsi někdy v sobě rozpor? Stručná odpověď zní ano. A v rozpovídané verzi se nám dochovala takto: 

„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil! Křtem mám být pokřtěn, a jak jsem svírán, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle bude v jednom domě pět lidí rozděleno: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni. “  

Lukáš 12:49-53

Ježíšova řeč je temná, ponurá, dramaticky osvětlená rudou září plamenů. Doléhají k nám slova: oheň, touha, ponoření, sevření, rozpor a rozdělení. Jako by vše zaznívalo trochu jiným tónem, než na který jsme zvyklí. Kam se poděla slova o pokoji, se kterými Ježíš posílal učedníky do vesnic? Kde je dobrá zpráva evangelia o přicházejícím království? Kde se tu najednou vzala temnota? Oddíl končí obrazem rozdělené rodiny. Mezi nejbližší někdo zarazil klín. To je stav, který bych nikomu nepřál. Pojďme začít právě tam. 

Nepokoj a rozdělení

Ježíš pokládá záludnou otázku. Myslíte si, že přináším pokoj? Odpověď, která je nasnadě zní „Ano“. Vždyť jeho služba je od začátku spojena se slovy o pokoji. Ale on nám v tuto chvíli zamotá hlavu svým „ne“. Načež vykreslí obraz rozdělené společnosti. Společnost je tak rozpadlá, že se rozdělení projeví i na úrovni základních prvků společnosti – rodin. Tři proti dvěma a dva proti třem. Až moc dobře známe rozdělené domácnosti. Rozdělují nás politické názory, pohled na církev, nové technologie, ideologické posuny atd. Někdy jsou spory velmi vyostřené. Dovedou zcela narušit atmosféru rodinného setkání. Syn se pohádá s otcem o politice. Dcera s matkou si vjedou do vlasů ohledně jídla. Tchýně a snacha narazí v názorech na výchovu dětí. Do toho se přidají ostatní, většina si vybere stranu, vytváří se koalice. Poté co se téma několikrát bezvýsledně vyostří přidává se index jako tabu téma. Co má ale Ježíš s tímto stavem rozdělené rodiny společného? Jak tomu rozumět? 
Musíme nejprve pochopit první části textu. Ježíš vysloví dvě podobně strukturované věty. Jedná se o tzv. parallelismus. Po vzoru hebrejského myšlení vyjádří jednu věc pomocí dvou vět. 

Oheň

Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!

Motiv ohně má v Bibli celou řadu významů. Myslím, že zde je oheň především metaforou pro transformaci. Plameny, které ničí, taví, ale také očišťují, odhalují to, co je vzácné. Umožňují proměnu materiálu. Ve starověku byla práce s ohněm vrcholem technologie. Tavení kovu byl nezbytný základ pro fungování společnosti. Dokonce podle toho historici určují dějinná období jako dobu bronzovou a železnou. Oheň byl nástrojem proměny. Byla to nejsilnější energie, se kterou lidé uměli manipulovat. Uvrhnout oheň na zemi byl srozumitelný obraz transformace. Oheň zemi nezničí úplně. Spálí jen část. Jen to hořlavé. Ze zbytku dovede vytěžit maximum. Zvýší i hodnotu. Vezměte si kus země, třeba železnou rudu. Nevýrazná těžká hornina se v rukou schopného kováře a jeho výhně mění před očima. Stává se užitečným nástrojem, motykou, nožem nebo opěrnou tyčí. Nebo kámen se zlatou žílou, roztaven v žáru zanechá čisté zlato. To je transformativní význam ohně v rukou člověka. 

Představuji si Ježíše v roli zručného kováře, který ví, co dělá. Zapaluje oheň. Sám sebe určuje jako facilitátora proměny. Vyjadřuje ohromnou touhu, aby se už svět proměnil. Roztavil, přetavil, rozpadl a zase zformoval. Aby už z horniny byl nástroj, aby se z kamene oddělilo zlato. Po vzoru přírodních procesů, které Bůh vtiskl tomuto světu. Po vzoru technologických výdobytků kovářství. Ježíš sám tento proces řídí ne v kovárně, ale ve společnosti. Slovo zem totiž nemusí znamenat jen horninu. To je význam první věty.

Křest

Křtem mám být pokřtěn, a jak jsem svírán, dokud se nedokoná!

Teď Ježíš přejde k tomu, co se stane jemu. V prvním obraze byl aktivní. Tak jako se pomocí ohně transformuje zem. Tak on bude transformovat společnost. Ve druhém obraze je pasivní. To jemu se teď něco bude dít. Mluví o křtu. Nám se okamžitě vybaví svátostný rituál. Ale to je příliš úzké významové rozlišení. Je zde použito slovo pro ponoření, namočení se do něčeho. Bude tady něco, do čeho Ježíš sám bude ponořen, v čem bude vymáchán. Stane se mu to, to on bude objektem. Celá řada vykladačů Bible se domnívá, že tu Ježíš mluví o tom, co ho čeká na Velikonoce. Na jiných místech právě slovem křest označuje svou smrt a vzkříšení. To je jeho osobní transformace. Zanoří se do toho nejhoršího možného, projde rozbitím, a pak se slavně vynoří. Nejsou tu přítomné žádné plameny, ale jde o stejný princip. Tak jako se mají plameny k zemi, tak se má křest hříchu, utrpení, zla a smrti k Ježíši. Ježíš sám zakusí proměnu na sobě. A tady nám dá nahlédnout do velmi intimního místa ve svém nitru. Jaké to je pro tebe Ježíši tahle představa? 

Jsem „svírán“. Slovo má silný emocionální náboj, ale může mít celou řadu významů. Jako bych byl sužován vysokou horečkou. Sevřen jako město obležené nepřátelskou armádou. Sevření úzkostí z toho, co má přijít. Ale i rozerván jako Pavel, který si klade otázku, jestli je lepší zůstat žít nebo už zemřít a být s Ježíšem. Soužení, sevření, úzkost i rozervanost. Má v sobě hlas, který mu říká že to je potřeba a zároveň je v něm část, která nechce. Tento rozpor bude trvat, dokud nebude celistvý. Dokud nedodělá to, co má. Bude to hotovo když bude vzkříšen? Přestane být svírán a rozerván? Ano i ne. Prošel tím jednou, jako první a teď tím prochází znovu s námi. 

Rozdělení

Dospěli jsme znovu k obrazu rozdělené rodiny, která nás zaujala hned na začátku. Teď už ale víme víc, a tak budeme číst slova o rozdělené rodině v jasnějším světle. Viděli jsme oheň transformující zemi. Křest smrti a vzkříšení transformující Ježíše. A nakonec tu je transformaci, která se děje skrze konflikt a rozdělení. Je to transformační konflikt, který Ježíš vnáší do světa. Jsou to konflikty a spory, které nás tříbí, mění. Jsou užitečné jako výheň pro železnou rudu. Učí nás pokoře a omluvě. Rozbíjí naše tvrdá srdce. Dávají nám měkkost a soucit. Odehrávají se v kontextu blízkých rodinných vztahů. Tam kde máme velmi silná pouta. Jsme tedy motivováni k tomu rozpory vyřešit, ustát, překonat. Pokud to neuděláme, tak se příští Vánoce nepotkáme. Na další oslavě to bude ještě trapnější. A budeme jednou odcházet ze světa úplně sami, bez blízkosti s druhými. 

Ježíšova touha po pokoji je jednoznačná. Vyplývá z celé řady míst. Ovšem někdy vede cesta k pokoji skrze nepokoj. Občas člověk musí udělat něco nepokojného a nepříjemného. Proto Ježíš konstatuje, že způsobuje nepokoj a rozdělení. To neznamená, že by tento stav byl vytouženým cílem. Nevyžívá se v tom. Je to přirozený důsledek jeho činů. Konstatuje fakt. Můžeme si to představit jako rekonstrukci. Chlap řekne, že plánuje rekonstrukci bytu. Mluví o tom, jak krásné to jednou bude. A pak řekne: udělám ohromný nepořádek, spoustu toho rozbiju, bude tu nedýchatelno. To, že nás připraví na těžkosti procesu neznamená, že přesměroval svou touhu. Neznamená to, že teď ze všeho nejvíc chce udělat nepořádek. Ne. Pokoj je jeho cílem, ale v tuto chvíli není možný. Přináší rozdělení, konflikt, krizi. Tak jako nám kovář řekne, že aby z téhle neforemné hroudy bylo zlato, musí projít vysokým žárem. Tak z tebe chce mít kvalitního člověka, a proto potřebuje i tebe provést transformací. Použije si pro to konflikt, rozpor, přijdeš o svá očekávání, změníš představy, vybojuješ zápas. 

Závěr

Co si z dnešního textu odnáším? V čem je pro mě inspirující? 

  1. 1) Souzním s Ježíšem. Vidím ho jako někoho, kdo je mi blízký. Měl touhu po změně. Viděl věci, které nejsou takové, jaké mají být. Prožíval tlak i rozpor. Já stojím na stejném místě jako on. Souzníš i ty s Ježíšem? 
  2.  
  3. 2) Důvěřuji tomu, že proces transformace světa má v rukou on sám. Rekonstrukci nedělají politici, vlády, zlé síly, ale ani sama příroda. Je to proces, který pevně ve svých rukou drží Ježíš. Ten první, který proměnou sám prošel. Důvěřuješ i ty Ježíši? 
  4.  
  5. 3) Mám naději, že tak jako on sám prošel transformací smrtí i vzkříšením, tak projdeme i my. Nejen tou finální za hranicí smrti. Mám naději pro tento život, pro vstup do sporů Máš i ty naději? 
  6.  
  7. 4) Přijímám vztahy v rodině, mezi blízkými jako prostor, kde já sám procházím Kristovskou transformací. Konflikt a rozdělení není ideálem, ale to nezbytné pro naši transformaci. Přijímám to, co se děje jako výzvu k tomu, abych se změnil. Naučil být v pokoji sám se sebou. 

Oheň se ještě nerozhořel. Zem se ještě neproměnila. Lidé stále ještě žijí v rozdělené době. A Ježíš právě v tuto chvíli stejně jako tehdy touží po tom, aby už to bylo. A je svírán, vnitřně rozerván a rozpolcen, dokud to není hotové. My mu rozumíme a on nám, a proto jsme si blízcí.