Je neděle vzkříšení. Neslavíme ji tradičně na bohoslužbách. Kostely a modlitebny jsou zavřené a zástupy techniků zprostředkovávají záznamy bohoslužeb na síti. Ale Boží chrám přírody je otevřený a hmatatelný. Vydali jsme se s Lenkou na odpolední túru do hor. Na hřebeni a vrcholcích jsou zbytky sněhu, ale na níže položených svazích už je cítit všudypřítomné jaro. Občas se zastavíme a kocháme se výhledy. Poprosím Lenku, ať vyfotí jednu scenérii. Podívá se na mě trochu zmateně, jako by mi říkala, v čem je tenhle pohled tak zajímavý. Proč zrovna tady. Sám nevím, jen mi pohled vnuknul myšlenku horizontů. Jednotlivých úrovní barevně a světelně odlišených, které mám možnost vidět najednou, a přitom bych k jejich obsáhnutí potřeboval dny chůze. První úroveň byl sníh na mýtině ve stínu před námi, druhou úrovní byly svěží zelené smrčky za ní, dál se rozprostíralo údolí s roztroušenými vesničkami, ze kterých jako špičky vyčnívaly věže kostelů. Za údolím se tyčily tři nebo čtyři další horizonty kopců a horských hřebenů. Pohled nebyl nějak výjimečný. Na mě však v tu chvíli dolehl zcela nově. Mé oči viděly linie krajiny, mozek si je spojil do prostorové hloubky a duch v nich zahlédl odraz duchovní reality. 

Abyste mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

Efezským 3:18