Je mnoho věcí, kterým nerozumím. Jednou z nich je schopnost některých lidí vycítit blízkost smrti. Vzpomínám si na jednu milou starou dámu. Poté, co v dospělosti uvěřila v Ježíše, získala krom radosti a naděje spasení i novou rodinu, kterou se pro ni stalo společenství Církve bratrské. Přednášela během bohoslužeb básně a každého na potkání obdařila krásným upřímným úsměvem. Když už se o sebe pro stáří nemohla postarat, vzal si jí do opatrování syn, který však bydlel v jiném městě. Sestra tak na delší dobu přerušila svůj kontakt s naším společenstvím. Nebylo reálné, aby ji syn vozil a ona se sama nedopravila. Jednou z jara se nečekaně objevila na nedělní bohoslužbě. Nikdo jsme nevěřili svým očím. Syn ji nepřivezl, byl v práci. Její touha po setkání s námi však byla silnější než všechny překážky na cestě. Došla na nádraží, nasedla na vlak, přijela do Olomouce, dopravila se z nádraží do modlitebny a přišla mezi nás. Vynaložila neskutečné množství energie. Tak vzácné pro ni bylo být mezi námi. Bylo to milé setkání, měli jsme radost, že ji vidíme. Pár dní na to spadla v koupelně, vážně si poranila hlavu a v nemocnici zemřela. Když jsem stál u nemocničního lůžka nad jejím tělem v bezvědomí, napojeným na přístroje, které udržovaly její tělo při životě, byl jsem vděčný Bohu za její život. A byl jsem vděčný i za příležitost se s ní onu neděli potkat.  Přišla se s námi před smrtí rozloučit. Jako by věděla, že má poslední možnost být se svou rodinou a přijmout posilu na svou poslední cestu a posloužit i nám, kteří směřujeme stejným směrem.

Bůh řekl Mojžíšovi: „Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu.“ 

Deuteronomium 32:50